Pán prstenů

"Já ti nevím, Urgbragu, je to fakt ono?" prohlásil nejistě skřet Gorbag ke svému kolegovi, zatímco společně zkoumali nákres nové sauronovi zakázky.
"Poručil si to Temný pán osobně," pokrčil rameny Urgbrag. "Prostě uděláme hooooodně dlouhý ostří, no a bude jich asi stovka."
"Ale k čemu? Proč potřebuje tuhle parádu na zničení světa lidí?" nedal se odbýt Gorbag.
"Chce po těch staletích prostě změnu. Má pocit, že řasy mu dodají šmrnc. A taky si nechává dělat víčko. Dovedeš si představit, jaký to je staletí nemrknout?"
"No, stejně si myslím, že lepit si na oko řasy v JEHO věku je trochu výstřední."

Opět jí přišel navštívit. Otevřela mu dveře s jen těžce skrývanou netrpělivostí. Začal jako obvykle s lichotkami, které mu obvykle byly cizí. Byla to náhoda, že si vybral den, kdy její rodiče odjeli na návštěvu? Kdy její bratři byli na lovu?
Ostatní viděli velkého tvůrce, génia, kováře... Ona v jeho očích viděla pýchu, krutost, aroganci.
"Neteři, opravdu se nerozloučíš ani s jediným pramenem svých vlasů?"
"Ne. Už potřetí se ptáš, a odpověď zní stejně. Odejdi, zde nejsi vítán."
Odešel beze slov... a za pár okamžiků se vrátil. Doufala, že s omluvou.
"Ani oční řasu bys mi nedala, Artanis?"
"A VEN!"

To jsme my hobiti, co spolu mluvíme, totiž já, Pytlík Frodo, Bral Peregrin řečený Pipin a Křepelka z chudobince, vyrazili na cestu. Jelikož nás však zmerčili jacísi Černí jezdci, od kterýchž nic dobrého vpraudě nekoukalo, jeli jsme skrz Starý hvozd, kterýžto jest považován za velmi nebezpečný, nicméně my Brandorádi tamtudy občas chodíme. A jak jsme jeli porád pryč, uďálo se moc horko a chtělo se nám spát, pročež Bral Pipin poudal, že vynalezl báječný úkryt v kmeni staré vrby. Načež nás ta vrba uvěznila uvnitř, jelikož byla moc zlá. Naštěstí jsme byli zachráněni a nýčko už si dáváme větší pozor.

Začne to tím velectěným troubou, co si ne a ne nechat poradit. On na něj řve HOĎ HO TAM, KRUCINÁL, ČEKÁŠ AŽ TI DOJDE POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ?! A co? Nic.
A pak se nechá zastřelit, ten mamlas.

Pak těch třináctplusjeden pitomec. Salátem, čerstvě natrhaným ze zahrádky, pohrdnou, na jeho nejlepší terase pro hosty si opečou buřty či co, zdrhnou bez poděkování, a ještě naštvou draka.

A nakonec přijde nezdárná dcera, že si přece jenom chce vzít toho váguse z křoví.

Patent na rozum a udílení dobrých rad sice mistr Elrond má, ale to by ho nejdřív musel někdo poslouchat, že.

Mohla by mít každého, na kterého si ukázala. Elfští princové a hrdinové se klanili až k zemi, s dary zlata a mitrilu přišli vzdát hold její kráse. Její rodiče jí podporovali, ať se nechá vést svým srdcem.
Možná to byl ten problém. Toužila po vášnivé lásce, po vztahu, který překonal příkoří, přála si za své srdce bojovat.

Když ho poprvé viděla, byl špinavý, zarostlý... smrtelný. Hned věděla, že takového ženicha jí otec nikdy neschválí.

A také hned věděla, že ho uloví a vezme si ho, i kdyby se měla postavit hněvu svého otce a samotnému pánovi zla.

Vytrvalost se vyplácí.

Thorine,

navazuji na rozhovor, který jsme vedli v Hůrce. Podařilo se mi najít zloděje pro vaší výpravu. Jedná se o jednoho z půlčíků - oni sami si říkají hobiti - a sídlí v Kraji. Neměla by to být pro vás přílišná zacházka.
Mohu zaručit, že Bilbo Pytlík, jak zní jeho jméno, je vhodný člen pro vaši družinu. Je nenápadný, rychlý a dobře mu to myslí. A jelikož je hobit, drak ho nepozná po čichu.
Pan Pytlík vás jistě vřele uvítá ve svém domově, jeho hostiny jsou proslavené. Dostavte se do Dna Pytle - datum a mapka přiložena k dopisu.
Setkáme se tam.

Gandalf

Vážený mistře Elronde,

píši Vám ohledně obsazení místa správce Vaší domácnosti v Imladris.
Myslím si, že jsem k tomuto poslání vhodnou osobou. Nejenže splňuji Vaše požadavky na výborné organizační schopnosti, mohu nabídnout také zodpovědnost a smysl pro detail. Vynikám klidnou povahou, čehož jste si již jistě ráčil povšimnout, neboť jsem měl tu čest setkat se s Vámi v Lindonu, toliko jako královský písař.
Sloužit Vám bych považoval za poctu a zároveň věřím, že by Vám ku prospěchu mohlo být i mé vzdělání v oblasti historie a lingvistiky. A v neposlední řadě někdo musí dohlédnout na lorda Glorfindela!

S úctou
Erestor

Vždy jsem toužil vidět Středozem v celé její kráse, podívat se za hranice Kraje, potkat trpaslíky a elfy a další bytosti z příběhů mého strýce.
Šli jsme Starým hvozdem, přespali v Hůrce, prchali do Roklinky. Skrze Cesmínii na nejvyšší vrchol Caradhrasu, do hlubin Morie. Do krásných lesů Lóriénu, po řece a dál. Přes zrádné Mrtvé močály k Černé bráně. Cesta Ithilienem, kolem Minas Morgul, nahoru, nahoru po schodech. Pavouci a skřeti, bolest, tma. Holé pláně Mordoru. Horká láva Hory osudu. A konečně přilétli orli.
A lidi se stejně ptají, "Proč jste tam rovnou neletěli?"
Protože by nás Sauron viděl, vy... !

Zabořil ruce do vlhké, sluncem prohřáté hlíny. Fascinovaně sledoval, jak se mu sype mezi prsty, jak mění tvar i strukturu i barvu, jak kypí životem, v nějž ještě nedávno nedoufal. Chvíli pozoroval malou žížalu, jak vystrkuje hlavičku, jak kypří půdu, která díky ní může dýchat, a bylo tak krásné moci se volně nadechnout spolu s ní. Nasál do plic vítr s vůní jarního podvečera a nechal posledních pár smítek dopadnout zpět do záhonku. Překvapeně zamrkal, když mu na ruku spadlo pár slaných kapek. Ještě včera třímala meč...
Na okamžik zavřel oči. Sam Křepelka byl zpátky doma a nepotřeboval nic víc.

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"