Vlkoveč

Po dlouhé době si zas k ohrádce přišel s Ovečkou hrát Vlk.
„Béé,“ řekla nadšeně a radostně vyhazovala kopýtka.
„Kde jsi tak dlouho byl?“ ptala se ho.
„Toulal jsem se. Měl jsem náladu pod psa,“ odpověděl Vlk.
Celý den si pak zase hráli na schovávanou. Ovečka s chutí vyskočila z ohrádky, která už jí v poslední době připadala moc nudná a malá.
Když se pak večer loučili, Ovečka mu kladla na srdce, aby se zase ukázal. Trochu dřív.
Ale nebyla z jeho odchodu smutná. Byla plná radosti a tráva v její ohrádce jí zase přišla šťavnatě zelená, jako bývala dřív.

Jednou se Ovečka spokojeně pásla na louce, když za ní přišel Beránek. Byl stejně velký jako ona, mladý, s hezkou bílou huňatou srstí.
„Bééé, Ovečko, nechtěla by sis hrát?“ zeptal se jí a zvědavě po ní pokukoval.
„No, já nevím,“ zatvářila se Ovečka rozpačitě. „Na někoho tu čekám,“ přiznala nakonec.
Ale Beránek se nenechal jen tak odbýt. Ovečka to nakonec přehodnotila. Beránek se jí líbil a byl milý. Vlk si přijde hrát zase až Velký Oveč ví kdy.
To odpoledne ale Vlk přišel. Stál u ohrádky a smutně pozoroval, jak Ovečka podlehla svému přirozenému pudu.
Snad si budou hrát jindy.

Ten den bylo krásně, slunce pražilo a on se cítil dobře. Rozhodl se, že bude malovat v plenéru, na louce za domem.
Jak tak maloval, zatoulala se k němu malá ovce.
„Co to maluješ?“ zeptala se bečivým hláskem. Vincent překvapeně zamrkal.
„Slunečnice,“ odpověděl po chvíli.
„Ty já nerada,“ pravila Ovečka. „Já raději pampelišky,“ řekla a hned jedné ukousla hlavičku a spokojeně ji chroupala. „Pampelišky jsou šťavnaté a chutné. Slunečnice ne.“
„To je pravda,“ uznal Vincent. „Ale slunečnice lépe vypadají na obraze. Dobře se malují, vidíš?“ ukazoval jí plátno. Ovečce se to líbilo. Ale stejně raději dál ukusovala hlavičky svým pampeliškám.

Když Vlk poprvé přišel k Oveččině ohrádce, netušila, že se z obávaného nepřítele stane nejlepší kamarád.
Když se poprvé připlížil k její ohrádce, měl hlad a chtěl ji snít, ale to zvláštní světýlko v jejích očích ho donutilo na hlad na chvíli zapomenout.
Místo toho si hráli. Netušili, že díky tomu mezi nimi vznikne pevné pouto, které vydrží vše, co jim osud přinese.
Když se teď přiblížil k její ohrádce, už nebyla vyděšená a vyplašeně s bekotem neutíkala s ostatními ovcemi na vzdálenější konec paseky.
Když teď Vlk přicházel k Oveččině ohrádce, už ji nechtěl sníst. Teď ji měl rád.

„Podívej, Ovečko, něco jsem ti přinesl,“ vycenil Vlk zuby jednoho večera.
„Co to je? Dárek?“ zeptala se Ovečka a zvědavě pokukovala po Vlkových tlapách, jestli náhodou nespatří, co to je.
„No, ano. Ale není to jen tak ledajaký dárek. Zavři oči a pojď se mnou,“ zavrčel a vzal ji za kopýtko.
Ovečka poslechla a nechala se vést. I když měla zavřené oči, stejně se neubránila zvědavosti a potajmu pokukovala, kam jdou. Šli lesem, klopýtali přes kořeny stromů, až došli na malou mýtinku.
„Tady, Ovečko,“ ukázal Vlk na kus hvězdnaté oblohy, „vidíš to nebe? To je odteď už navždycky jenom tvoje.“

S Vlkem to nikdy nebylo jednoduché. Přicházel a odcházel, někdy na pár dní úplně zmizel, jindy se zase vrátil k Oveččině ohrádce, podle toho, jak se mu zrovna zachtělo.
Vlkové obecně jsou dost nevypočitatelná stvoření. To Ovečka už věděla. Ale nemohla si pomoct. Trávila dny zasněným vyhlížením směrem k lesu, opřená o ohrádku a přežvykující trs lahodné trávy.
Vlk věděl, že se Ovečce stýská po jejich hrách. Nebo si to alespoň myslela. Jenže stejně chodil do Tmavého lesa a honil tam kdejakou Karkulku. A Ovečka zatím snila a snila a vůbec nevnímala, že okolo ní vlastně existuje celý krásný svět.

Co vlastně Ovečka na Vlkovi viděla? Sama nevěděla. Maminka ji vždycky učila, že vlci jsou zlí, nevypočitatelní, lstiví, a především zdůrazňovala, že žerou malé ovečky.
Pravda, tenhle Vlk nevypočitatelný byl. Ale nebyl zlý ani lstivý a rozhodně ji nechtěl sežrat. Chtěl si hrát, a to bylo to, co chtěla Ovečka jako hravá duše taky. Byl milý, a když hezky vycenil svůj ostrý chrup v úsměvu, zdál se být i roztomilý.
Zváženo sečteno, i když obecně nebylo radno vlkům důvěřovat, Ovečka se odvážila udělat ve svém životě krok jiným směrem – pustila Vlka do své ohrádky. Bylo to správné rozhodnutí. Byla šťastná.

Když uběhlo mnoho a mnoho dnů a z chladného jara se stalo začínající léto, Vlk přišel k Oveččině ohrádce a řekl: „Ovečko, pojď se mnou do lesa.“
Ovečka se zarazila, protože to nečekala, ale nakonec opatrně otevřela vrátka a následovala Vlka. Věděla, že ji nesežere.
A taky že ne. Zavedl ji do svého doupěte, ale sníst ji nechtěl.
„Ovečko, já tě mám rád,“ řekl Vlk a něžně zavrčel.
Ovečka se usmála. „Já tebe taky, Vlku.“
„Tak tady zůstaň se mnou,“ řekl Vlk.
A tak se spolu uložili do pelíšku a Ovečka se šťastně zachumlala do Vlkova kožichu jako do deky.

Ovečka byla smutná, že s Vlkem nemá nikdy jistotu, že si za ní přijde hrát i další den. Proto se před tím, než večer šla spát, modlila za Vlkovu přízeň k Nesmrtelnému Strýčkovi. To byl bůh oveček, také nazývaný Velký Oveč, ke kterému promlouvaly, když tráva byla málo zelená a voda v potůčku málo čirá.
Ovečka ale zkusila štěstí a obrátila se na něj i se svým neobvyklým problémem. Věděla, že hrát si s Vlkem není dobré, ale přesto pokoušela osud, protože Vlka měla ráda. Věděla totiž, že pokud nevykročí za hranici ohrádky, navždycky už zůstane hloupou ovcí ze stáda.

Mezi ovečkami propuklo vzrušení. Do jejich řad přišla nová, neznámá krasavice s vlnou tak bílou, že jí i beránci na obloze mohli závidět.
„Bééé?“ zeptala se Ovečka.
„Nikdo ji nezná, nevíme, odkud je!“ odpověděla její kamarádka.
„Na to se podívám,“ rozhodla se Ovečka a vydala se za krasavicí, kolem které se udělal hlouček obdivovatelek.
„Kdo jsi?“ vypálila na ni a měřila si ji nesmlouvavým pohledem. Nechtěla ve stádu žádnou konkurenci, která by jí mohla ukrást Vlka. Už tak bylo těžké udržet jeho pozornost.
Ale krasavice na ni jen spiklenecky zamrkala a vycenila špičáky v úsměvu.
Vlk si našel novou hru.