Hell on Wheels

HLEDÁ SE:
THOR GUNDERSEN alias ŠVÉD alias PAN ANDERSEN alias BISKUP DUTSON
pro PĚTINÁSOBNOU VRAŽDU, SABOTÁŽ a SPIKNUTÍ S NÁSLEDKEM VYPÁLENÍ MĚSTA
Za ŽIVÉHO ČI MRTVÉHO
ODMĚNA 15.000 $
Popis hledaného: 6,3 stopy vysoký, hubený, modré oči, prošedivělé vlasy, výrazný norský přízvuk. Často mění vzhled.
Doporučení: Ve vlastním zájmu se zdržte všech vtipných průpovídek či vychutnávání a neprodleně hledaného zastřelte, jakmile ho uvidíte. Doporučuje se vystřílet do něj minimálně 7 kulek a následně se důkladně přesvědčit, že je skutečně mrtvý.
PS: Odměnu vydáváme pouze po předložení MRTVÉHO těla (nehodláme riskovat, že vyplázneme prachy a Gundersen se z toho zase vykroutí).

Vyděsila se, když ho uviděla ve svém vagonu. Měla proč. Sebrala ze stolu pistoli a stiskla spoušť, ale kohoutek jen naprázdno cvakl. Přiskočil k ní.
"Ne! Prosím! Prosím! Ne!" vykřikla, když Švéd natáhl ruce k jejímu krku.
"Šššš. Bude to rychlé."
"Vždy jsem k vám byla laskavá," špitla.
"Ano, byla." Měla pravdu. Jednala s ním s respektem i poté, co v Hell on Wheels ztratil postavení. Dokonce mu nabídla důstojnější práci než vyvážení nočníků. "Za to vám děkuji."
Stiskl její hrdlo v drtivém sevření. Nic proti ní neměl, ale její smrt způsobí Bohannonovi hlubokou ránu. Proto musí sladká Lilly zemřít.

Jestli Thor Gundersen v něčem opravdu vynikal, byla to schopnost přežít. Častokrát už mu zbývala poslední nitka naděje, ale vždy se jí dokázal zachytit a ošálit smrt. Ani teď neztratil víru.
Přežil jsem Andersonville. Unikl jsem zlynčování rozběsněným davem. Vydržel jsem siouxské mučení a prchl z jejich zajetí. A ten hlupák si myslí, že mi jen tak nasadí na krk oprátku...
Sledoval, jak Bohannon hledá druhý konec provazu, aby ho přivázal k pražci, a pronášel slova, která by mohla být jeho posledními. "...Přeji vám hezký den," rozloučil se posměšně a se spoutanýma rukama se vrhl z rozestavěného mostu do řeky.

Připoutaný reverend Cole se plazil po zemi k láhvi, která ho k sobě vábila svou magickou mocí. Když už po láhvi natahoval ruku, jen pár okamžiků před ním po ní chňapl Švéd a zvedl ji z jeho dosahu.
"Gin," přečetl z etikety. "Věděl jste, otče, že v arabské mytologii tak nazývají démony ovládající nadpřirozené síly?" zeptal se se svým nezaměnitelným přízvukem.
Švéd odzátkoval láhev a nalil její průzračný obsah do ohně, který vyšlehl vysokým plamenem.
"Pohleďte reverende, pekelný oheň. Musíte se tomu démonovi bránit, jen tak můžete znovu nabrat ztracených sil." V duchu pak dodal: Abyste mohl posloužit mému záměru.

Lily Bellová přidušeně vykřikla, když stisk Švédových rukou na jejím krku zesílil.
V pevném sevření se zkroutila, ale útočník byl jako skála. Její marná snaha na Švédově tváři vyvolala úsměv. Lily lapající po dechu vší silou zabořila nehty do jeho šlachovitého předloktí. Gundersonův úsměv se změnil v bolestivou grimasu. Když stisk povolil, rychlým škubnutím se vyprostila ze smrtícího sevření. Hbitě přiskočila ke stolu s masivním kovovým těžítkem, které kdysi dostala od majitele železnice Duranta, a pevně je sevřela.
Vagónem se rozlehl tupý zvuk a mužské tělo se svalilo na podlahu.
Lily Bellová sice vypadala křehce, ale byla z tvrdého těsta.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Pistolník, který se před hodinou Gretě představil představil jako: „Bill. Buffalo Bill,“ se zeširoka usmál.
„To víte, paninko, v prérii je každá rada krátká.“ Grete s úsměvem kývala hlavou.
„Když se takhle ženete už třetí den za stádem, nikdo kolem, to se teprve pozná chlap...“
„Mhm, a-“
„Ale víte, člověk se nesmí vzdát, já dycinky říkal... “
Grete se připravovala ho zdvořile vypakovat.
„Ale já se nikdy nevzdal, dceru hledám dobrých patnáct let, ale nevzdám to – já Barb najdu!“
Grete zpozorněla: „Co prosím? Barb?“
Billa zájem zjevně potěšil, takže znovu rozkošnicky začal: „To já jsem takhle dělal v docích v Bostonu...“

Thoru Gundersenovi nikdo neřekl jinak než Švéd. Byl to vysoký, vyhublý chlap, kterého se každý trochu bál, i když byl vcelku zdvořilý. Vždycky, když vdově Aberdeenové podával peníze, otřásla se – ale platil poctivě.
Večer v saloonu se mu všechny holky vyhýbaly – kromě té mladé, kterou ještě nezkoušel. Cestou nahoru se na ni nedíval. Jakmile za nimi ale zapadly dveře a ona k němu lascivně přistoupila, vrazil ji facku. Překvapeně zavrávorala, z očí jí vytryskly slzy. Když jí vrazil druhou, vykřikla. Od vedle přiběhl vyhazovač Sean.
„Děje se něco?“ zeptal se Barb.
Barbara Mitchell polkla slzy. „Všechno v pořádku. Zákazník zaplatil.“

Doktor ztěžka usedl na zápraží saloonu. Tu šestou whisky mu vnutil Cullen na zhnání splínu. Nezahnala.
Okolo pobíhali lidé za svou prací a slévali se v barevné šmouhy, ze kterých najednou vystoupil obraz.
Mississippi, 1863. Jižanské sídlo, bílý plot – jen muži odešli, a přišli cizí. Jeho nechali důstojníci držet koně – nemohl nic udělat.
Potom křik, pláč, smích... Než odešli, celý dům zapálili.
Doktor si sevřel hlavu dlaněmi – v ohni se hemžily stíny a přerývaly hlasy.
Šum a plameny zahnala až šedivá silueta, která mu položila ruku na čelo.
„Proboha doktore, vy teda vypadáte. Pojďte vystřízlivět ke mně, ať vás nepomluví.“