DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Vždy jsem snila o tom, že si pro mě jednoho dne přijde princ.
A vytáhne mě z téhle díry.
Nemohla jsem uvěřit vlastním smyslům, když se tak stalo. Představil se jako princ Jonathan.
A já husa mu to sežrala.
A přišla tak o šanci, stát se skutečnou královnou.
Potom přišel druhý. Pro něj jsem se naučila upříst ze slámy zlato.
Zamilovala jsem se. A málem se proto vzdala trůnu.
Ale prozřela jsem. Uvědomila jsem si totiž, že jediné, co mi brání v životě, o kterém jsem vždycky snila, je mé vlastní srdce.
A tak jsem si ho vyrvala z hrudi.

Jako malá si představovala, že bude mít jednou úžasného muže. Bude to pravá láska, budou nejšťastnější na světě a budou mít kopu dětí.
Doma to nebylo vždycky jednoduché. Ne že by ji neměli rádi, spíš nevěděli co s ní. Byla první moták, který se u nich narodil.
Nevadilo jí, že nemá to co oni. Věřila, že na ni čeká to největší kouzlo. Pravá láska.
Potom se objevil. Hýčkal ji, na rukou ji nosil, sliboval jí modré z nebe... A pět dní před svatbou utekl s jinou.
Ona má teď místo kopy dětí kopu koček a dává pozor na mladého Pottera.

„No, slečno, zatím to není špatný,“ usmál se švarný instruktor. „Tak tady na tom kruháči doprava, a nezapomeňte blikat.“
Nervózní brunetka v tričku s králíčkem se usmála. Před kruhovým objezdem suverénně nahodila blinkr a odbočila.
Protijedoucí auto ji celkem překvapilo.
Instruktor s jazykem na vestě, srdcem v kalhotách a brzdou u země z plných plic zařval: „Do toho druhýho prava, ty náno!“
Slečna o něco později smutně kráčela na autobus. V ruce držela papír se seznamem autoškol – křížek přibyl i ke čtvrté. Začala přemýšlet o přestěhování do jiného města. Nebo že by si pořídila rukavice s našitým P a L.

Odmala jí říkali, že svět se dělí na dívčí a chlapecký. Sice se jako malá mohla věnovat i chlapeckým aktivitám, ale lidi to neviděli rádi.
Když povyrostla, začali jí říkat, že dělat chlapecké věci možná byla sranda, teď by se ale měla chovat jako správné děvče. I kamarádi kluci se s ní nebavili.
Když byla ještě starší, útočily na ní odevšad titulky "Jak být pravou ženou", "Cesta pravé ženy" a podobně. Měla toho dost. Nechtěla být takovouhle 'pravou' ženou, ale ani mužem. Chtěla být sama sebou, provozovat aktivity jak ženské, tak mužské, a jestli je tím ženou nedokonalou, tak ať.

Ona nikdy nepřiznala, kam tehdy vlastně zmizela, a nikdo se nesměl ptát. Jediný důkaz v podobě štůsku fotografií byl pečlivě schovaný; pokud si tedy ten mizera Irving nepořídil kopie.
Když odjížděli ze Říma, zakázala si podívat se zpět, ale stejně se otočila.
Kromě odporu k sušenkám s mlékem, kratších vlasů a vzpomínek si z Říma odvezla i podezíravost vůči zapalovačům - a zájem o italské noviny.
On se začal doopravdy zajímat o zahraniční politiku, zejména pokud šlo o jeden konkrétní stát.
Ujistil se, že ten mizera Irving nemá kopie fotek.
Nezkoušel navštívit žádnou její tiskovou konferenci.
Vyrostla, a on to respektoval.

Svažitou pěšinkou k Miss Hortense, tahá z paměti francouzská slovíčka. V pelerínce a s košíčkem šití, jako dívenka z pohádky.
Kamenitými cestami k chaloupkám chuďasů, pokorná farářova neteřinka.
Chladným stínem zeleného loubí ve vleku přímočaré Shirley.
Měšíčně stříbrnou nocí k písčité cestě v zahradě Fieldheadu, raněné srdéčko ve stínu aleje.
Oklikou přes pole k boudě u továrny, svědkyně přestřelky se slzami ve statečné tváři.
Sněhem za nemocným.
Chřadnoucí pacientka, oči přikované k cestě, kudy Robert jezdívá do Stillborough.
Svažitou pěšinkou ke stavení Gérard-Moorů. Možná v pelerínce, ale rozhodně ne dívenka. Došla svými cestami až do jeho světa. Dál půjdou spolu.

Miloval Nancy jako ještě žádnou. Potkal ji, když mu bylo sedmnáct, jí šestnáct. Chodila k nim na farmu starat se o letních prázdninách o koně. Nosila krátké šaty, vysoké boty a džínovou bundu. Zlaté vlasy se jí kadeřily na zádech. Zamiloval se do ní na první pohled.
Nancy po jeho boku stála vždy věrně, nikdy by ho neopustila. Věděl to, když s ním ležela na studené zemi za stodolou na kraji cizího města, aby se schovali před zákonem. Neudělala nic, ale přesto na sebe vzala část jeho hříchu.
Jestli ho někdo měl provázet na životní cestě, ona byla ta pravá.

"Nezlob se na mě, ale takhle by se žádná žena, hodná toho označení nechovala," rýpl Peregrin, když si Laureen otřela ústa hřbetem ruky a práskla o stůl prázdným korbelem.
Než odpověděla, udělal to za ni Lucien: "Měl bys vědět, příteli, že se nevyplácí snažit se nacpat člověka do definice - přizpůsob raději svou definici člověku."
***
"Nechápu vaši zpupnost. Je zcela zjevné, že vás nelze považovat za dámu," prohlásil jakýsi baron, poté co po svém návratu odmítla jeho námluvy.
"Nenechám se, mylorde, urážet v domě svého otce," odsekla mu. "Když vám nesedím do definice dámy, možná byste měl tu definici raději změnit!"

Seděla uprostřed kuchyně a vzlykala. Kolem se povalovaly kusy nádobí, špatně oškubaná husa ležela v koutě a z plotny stékalo škvařící se těsto. Celá chaloupka byla plná černého kouře a ze zápachu by se zvedal žaludek i těm nejotrlejším. Ona jen seděla a už neměla sílu dělat nic jiného než plakat a držet si mokrou utěrku na popálené ruce.
Bude ti tu s námi dobře. Budeš nám pomáhat v domácnosti. Nebude to nic těžkého, říkali jí.
Když ještě bydlela na zámku, neřekli jí, jak těžké je pracovat a starat se o sedm mužských. Tyhle zatracené trpaslíky jí byl čert dlužen.

Když se Beka vracela z první bitvy, nevěděla, zda se má radovat nebo být smutná. Vyhráli, ale třetina jejího mužstva umřela nebo byla nezvěstná. Byla sice poručicí, ale nikdo ji nepřipravil na to, co přijde po boji.
Možná že cesta pravé ženy není v armádě, možná má být doma a rodit muži jedno dítě za druhým.
„Poručice, nesmíte mít citový vztah ke všem svým vojákům. Je naprosto nemožné, aby přežili naprosto všichni. Důležité je celkové vítězství,“ radila ji seržantka v ústraní.
Možná má pravdu, možná ji každá ztráta zbytečně vysiluje. Velí a právě teď se musí podívat na zbytek mužstva.