DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

6 hodin: připravit snídani.
7 hodin: vzbudit děti, nachystat snídani.
7:30 hodin: doprovod do školy a zpět.
8:00 hodin: úklid a rychlé domácí práce.
8:30 hodin: odchod do práce.
9:00 hodin: kontrola emailů, zařízení schůzek, organizace dne, vyřešení problémů dne předchozího.
12:00 hodin: oběd.
12:30 hodin: drobné kancelářské záležitosti, schůze vedení, správa organizačních záležitostí.
18:00 hodin: cesta domů.
18:30 hodin: vyzvednutí dětí z kroužků.
19:00 hodin: příprava večeře, domácí úkoly dětí a jejich kontrola.
20:00 hodin: uložení dětí.
21:00 hodin: drobné domácí práce.
22:00 hodin: drobné dodělávky do práce.
23:00 hodin: seriál u TV s manželem.
24:00 hodin: zasloužený spánek.

Neustále slýchám, že životním cílem ženy je najít si dokonalého partnera, mít s ním dítě - ale spíš dvě, vždyť by se chudáček sám nudil. Starat se o rodinu a být jim neustále při ruce...
Ale já si vybrala jinou cestu. Takovou, kde se neustále popichuji s partnerem o tom, kdy půjdeme ven (nikam nechce), kdy uklidím koupelnu (nikdy nechci), kdy si budu moc upéct sladké (nepotřebuje ho životu a stejně do sebe láduje bonbony), kdy vyžehlit (střídáme se, jeden týden on, poté to já tři týdny odkládám).
A jaká je podle mě ta správná cesta? Na tohle všechno se těšit!

Zajímavé, jak vás pouhá přítomnost některých lidí přiměje narovnat záda, napadlo mne. I po letech.
Hlas tetičky Edny chrastil, jako když šlapete po rozsypaném cukru. Bylo jí pětadevadesát. Ale odmítla to vzít na vědomí.
„Tys měla vždycky svojí hlavu, Olivie! Paličatá po otci, tak je to. Děláš nějakou hloupou úřednickou práci, nechováš se jako dáma! Pamatuj, že cesta pravé ženy je plná odříkání…“
Ošetřovatelka se usmála.
„Dnes je na tom líp.“
„Já vím. Děkuji vám.“
Políbila jsem tetičku na tvář a vyšla ze dveří. Tanner okamžitě zhasl cigaretu a úslužně mi otevřel dveře od auta. Sbohem, Olivie.
Vítej zpátky, M.

Pravá žena by měla umět dobře vařit.
Pravá žena by měla ochotně rodit děti.
Pravá žena by měla být vzdělaná a inteligentní.
Pravá žena by měla být za každých okolností elegantní a upravená.
Pravá žena by měla být skromná a tichá.
Pravá žena by měla být štíhlá a krásná.
Pravá žena by na své cestě životem neměla zastínit svůj protějšek.
Pravá žena by měla poslouchat svého báječného manžela.
Pravá žena by měla dobře znát své místo ve společnosti.
Pravá žena by se měla spokojit i s málem a z mála vyčarovat velké věci.
Pravá žena by chtěla chlapa poslat do...

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“
Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

V pravěku cesta pravé ženy zahrnovala velmi silnou kštici a odolnou kůži, aby vydržela, než jí její pramuž dotáhne do jeskyně. Ve středověku se sice nic moc nezměnilo, jen ty vlasy už nebyly potřeba tak silné. Každopádně tvrdé chování vůči nim bylo běžné. Byla sice období, kdy byli muži nejspíše mláceni do hlavy něčím mimozemským, jelikož ženu chvíli uctívali, než zase přišli k rozumu, ale zdá se, že odolnost vůči stíženým podmínkám se bude nejspíše počítat k největším kvalitám žen. Dnes už si muži často uvědomují, že svým jednáním, ženy zdokonalili, takže odolnou kůži už převážně nepotřebují, narozdíl od vychytralosti.

„Old Shatterhand... Ty... si... tu... Takto... musím... zomrieť...“ Nšo-či naposledy vydýchla.
Čo sa dialo v mojej duši, tomu mohol rozumieť iba Winnetou. Vykríkol som. Skaly mi vracali ozvenu.
Takto zahynula žena, s ktorou som sa chcel oženiť. Jediná, ktorú by som kedy mohol milovať – tá pravá. Na ceste z rodného puebla na Rio Pecos do Európy, ktorá v nej vzbudzovala strach aj vytrženie, ktorá pre ňu znamenala život po mojom boku.
Nikdy ju neuzrie.
Nšo-či, sestra môjho srdca. Bez nej sme osireli. Čo si počneme, Winnetou a ja?
Môj brat ma zovrel v náručí a zodpovedal moju otázku: „Pomstíme sa.“

Donesla jsem koš s prádlem, které ještě musím pověsit. To hospodyňky dělají, ty správné určitě i s úsměvem. Tak jako ideální manželky podporují své partnery a rozumí si s nimi v posteli, tak jako nejlepší mámy na světě chválí své děti, hrají si s nimi a těm malým čtou večer před spaním pohádky. Ty dokonalé u toho nezapomenou být ženou.
Jenže jak být správnou ženou? Na nějakou dobu ne hospodyňkou, na chvíli ne manželkou, na okamžik dokonce ne mámou, na hříšnou chvíli být jen a pouze ženou?
Nevím. A tak rozvibruju prádelní šňůry a nechám si hrát svý kolíčkový blues…

Ráno si přivstat, udělat snídani pro děti, k tomu rovnou svačiny, hlavně ať jsou zdraví. Pak si zacvičit, než rodina vstane. Zkrášlit se, nakrmit a vyrazit, s menším do školky, s větší do školy a sama do práce. V polední pauze zařídit, co je potřeba. V práci nasadit masku profesionálky, než se v 5 přihlásí o slovo matka a pak už rychle na nákup, pro děti do školky a do školy, dát prát oblečení, uvařit večeři, zkontrolovat úkoly, přečíst dětem pohádku před spaním, vyžehlit, dohnat resty z práce a pomilovat manžela.
Každodenní cesta pravé ženy, která si vzala nepravého muže.

Matka jí to chtěla zakázat. Nepodařilo se jí to, a tak tu teď stála.
Už z dálky to všechno vypadalo jinak, zvláštně. Něco podivného člověku jasně dávalo najevo, že toto není normální město.
A teď před ní ležela cesta - lehce klesala a dole končila branou. Byla otevřená, a tak všechny z její skupiny už teď viděly čtvrtý dvůr. A už takto z dálky to vypadalo hůř než cokoliv jiného, co kdy ve svém životě viděla.
A přesto se tou cestou vydala.
Nebyla pěkná.
Byla trnitá a nevěděla, jestli se dostane zpátky.
Mohla zemřít.
Byla to cesta pomoci.
Cesta pravé ženy.