Once Upon a Time

"Musíš zůstat uvnitř," řekla jí babička tónem, který nepřipouštěl námitky. "Pečlivě tě zamknu. A hlavně si nesundávej svůj červený plášť. Víš, že červená odpuzuje vlky."
Karkulka jí to odkývala. Chtěla jí však říct, ať sem toho vlka klidně pošle. Ať to třeba starosta rozhlásí po kraji. Ať všichni vlci vědí, že tu na ně čeká.
Ale pak se dozvěděla pravdu. Musí mu to říct.
Večer se poslušně nechala zamknout doma. Mary jí dopomohla k útěku.
Byl zdrcený, když mu to řekla. Věřil jí, dávalo to smysl.
Svázala ho řetězy. Takhle nikomu neublíží.
Nevěděla však, že ho tím odsoudila k smrti.

Předpokládal, že odmítnou. Podcenil lidskou bláznivost.
Pak čekal, že bude plakat a kvílet a on nabídne její výměnu za něco... praktičtějšího.
Jenže vypadala, jako by věznění skřetem byla celkem příjemná záležitost, což vrhá na její rodiče dost zvláštní světlo.
A začala se ptát. Usmívat. Měnit věci. Strhávat závěsy. Bylo to zajímavé. Cítil se téměř uvolněně.
Nakonec na něj prakticky spadla. Nelekla se, ani nevykřikla oporem. Jako by sletěla z toho žebříku schválně. Vyděsil se dřív, než domyslel. Zahlédl cenu, kterou by musel zaplatit, a rázně Bellu postavil na zem.
Rumplestilskin si svých mříží cení. Za nimi je v bezpečí, drahoušku.

Když seješ zlo, co čekáš, že sklidíš?
První úrodou byl... Neklid. Jednotvárnost.
Kletba fungovala, všichni zapomněli svůj šťastný konec, ale... Zlé královně docházelo, že štěstí lze ukrást, ale ne přivlastnit si jej. Nestačí sklízet jejich, musí sama zasít.
(Přinesl jí ho, netušíc, že bývalé žačce prodává vlastního vnuka.)
Jako druhé se urodilo... Zklamání. To dítě ji nenávidělo.
Regina se zoufale podívala na Henryho. Miminkovsky modré, doširoka otevřené oči na ni zíraly zpět.
Prosím.
Malá ručka se pevně semkla kolem jejího prstu a syn dcery dívky, které byla nevlastní matkou, se poprvé usmál.
Třetí úrodou nebylo štěstí; hůř - byla to láska.

Probudila se, s úsměvem pohlédla na město za oknem.
Probudil se, nevrle zamžoural na les všude kolem.
Trénovala přípravu palačinek. Další na zemi, naštěstí tu není koberec.
Našel kus žvance z minulého týdne, byl jen trochu zaprášený a skoro nesmrděl.
V jedné ruce kávu, v druhé kabelku. Nesla se po ulici jako královna, kterou byla.
Na háku čajovou konvici, v ruce tác se šálky a sušenkami. S obvyklou noblesou si razil cestu jako naštvaný pirát, kterým byl nepochybně.
Byl krásný, perfektní den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.
Byl hnusný, odporný den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.

Dneska jsem se ve snídani obzvláště nimrala. Vejce. Zase vejce. Poslední dobou k snídani není nic jiného než vejce a i to je luxus. Znamená to totiž, že mám dost času si je udělat. Jinak bych si zrovna pochutnávala na medových burisonech s mlékem.
Naťukla jsem vršek skořápky a odloupla ho.
"To už je čas?"
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Nikde nic. Hlas vycházel ze snídaně. Přečistila jsem tričkem zamazaná skla brýlí a nahlédla dovnitř.
Vyjukaný pohled mi vracela drobná postava schoulená uvnitř.
"Trpaslík?"
S trhnutím jsem se probudila: "Musím dokoukat OUAT!"
Budík opět nezvonil, takže k snídani byly burisony.

Už se ke mně zase řítí. To si nemůžou vybrat nějakou vhodnější dobu? Rozhodně ne během snídaně, oběda, večeře, když se sprchuju, vedu zasedání městské rady, pomáhám Henrymu s úkolem, vařím, dýchám a vykazuji mozkovou činnost.
Tak, za chvíli praští do stolu a spustí. Slyšela jsem to všechno. Desetkrát. Seslala jsem kletbu, slíbila všem pošlapat štěstí, vyvraždila vesnici, zabila vlastního manžela, vyrvala srdce stovkám lidí - nic víc a nic míň. Žádná nová kletba, krádež novorozence, požár v knihovně, unesené štěně, vrzající panty a fakt, že prší během školního výletu. Je ale jedno, co řeknu. Vždycky přijde to samé: „Dokaž to!“

Vždy jsem snila o tom, že si pro mě jednoho dne přijde princ.
A vytáhne mě z téhle díry.
Nemohla jsem uvěřit vlastním smyslům, když se tak stalo. Představil se jako princ Jonathan.
A já husa mu to sežrala.
A přišla tak o šanci, stát se skutečnou královnou.
Potom přišel druhý. Pro něj jsem se naučila upříst ze slámy zlato.
Zamilovala jsem se. A málem se proto vzdala trůnu.
Ale prozřela jsem. Uvědomila jsem si totiž, že jediné, co mi brání v životě, o kterém jsem vždycky snila, je mé vlastní srdce.
A tak jsem si ho vyrvala z hrudi.

„Tak, zlatíčko, pojď tedy se mnou.“
„Ne, moje dcera nikam nepůjde!“ Zahřměl král vyděšeně.
„No, no, no. Copak jste ji neslyšel? Odsouhlasila to. Tím je smlouva domluvena. Zbývá jen podpis a je to.“
„Belle, drahá, rozmysli se.“
„Ne, tatínku, já vás musím zachránit, vás všechny. To je v pořádku.“
------------------------------------
„Tvým úkolem bude uklízet všechny obývané pokoje a být mi vždy po ruce. Ale zapamatuj si, pokusy o útěk netoleruji. Jednou jsme sepsali smlouvu a ta platí navždy.
A ještě něco, neopovažuj se mi sahat na předení. Na kolovrat i ostatní náčiní jsem neskutečně háklivý.
Tak, a teď mi udělej čaj.“

Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn, když si zpíval. Ruce kmitaly a nohy jim přizvukovaly do rytmu. Velké dřevěné kolo se otáčelo. Stejně jako vřeteno s cívkou. Občasný záblesk zlata působil v tom temném sklepě, vystlaném slámou, přímo nepatřičně.
Něco zamumlal, když znovu přišla, ale příst nepřestal.
„Zvedni se,“ přikázala mu a zámek od klece se sám odemkl. Ostří dýky se zablesklo ve světle, které přicházelo zvenčí. Na okamžik o něj zavadil pohledem, než poslušně vstal.
Byl zpět, ale nebyl sám sebou. Byl zpět, ale byly tu ty hlasy v jeho hlavě.
Byl zpět, ale šílenější, než kdy předtím.