DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Podpálení domu musel šéf zajistit osobně.
Vstoupil do místnosti s vězněm a strnul. Lišák se dostal z pout!
Rozmáchl se hořící pochodní, aby mu přerazil hřbet.
Liščí oči se zableskly rudě jako plameny. Muž se zhroutil v sevření červeného paprsku.
Vysílený Evžen by nejraději zůstal nehybně ležet. Avšak nezadržitelný požár vybičoval liščí instinkty, jeho tělo jako by se samo vleklo k oknu nezávisle na ochromené vůli. Vlády se ujal prastarý nevykořenitelný děs vlastní jeho rodu.
Roztřískl okno, nevnímal jak. Nějakým kouzlem.
Pokusil se vydrápat na parapet. Zraněné tlapky zoufale odmítaly poslušnost.
Vtom se zvenčí natáhly dvě ruce.
Pevně ho popadly.

Lindir zasněně kráčel zahradou končícího jara. Vzduch voněl, mírný vánek si pohrával se svěží travou, řeka šuměla v stříbrném proudu.
Nech se hladit, smály se zvesela sluneční paprsky a hravě zlatily kůži.
Půjč mi vlasy, zazpíval vítr a cuchal kadeře.
Pohlaď nás, vábila elfa orosená stébla, vyzuj si boty a my pohladíme tebe.
Utrhni nás, chceme tě zdobit, volaly tiše květy jasmínu.
Přivoň k nám, přidaly se růže.
„Dobrý den, Lindire!“ zavolal na pozdrav Elladan.
Polib nás, zašeptaly pak jeho rty.
„Eh, dobrý…“ zakoktal se Lindir.
„Děje se něco?“
„Kdepak, můj pane. Jen ta příroda si dneska vykládá, co chce.“

„Brandy! Není ti něco? Nejsi nemocná?“
Dračice vypadala tak nějak zvadle, dokonce ani perníčky z košíku neubyly.
Ze zubaté tlamy unikl dlouhý povzdech a já automaticky uhasila plamínky olizující sedačku.
„Co se děje?“
„Asi mi tikají hodiny. Volání přírody, chápeš?“
„Jaké hodiny??? Ještě ráno jsi nadšeně strašila sousedovic rotvajlera!“
„Nedělej, že nechápeš. Nikde žádnej pěknej drak, žádná snůška vajec, žádná dráčata...“
Chudinka Brandy vypadala opravdu zkroušeně.
Horečně přemýšlím.
Brandy a chudinka? To není normální. Kdyby o partnera opravdu stála, tak si ho prostě opatří – Brandy se nepáře s ničím, ani s city.
Ha!
„Brandy, že tys zase četla Napsáno životem?!“

Alex či Chris, Chris nebo Alex. K čemu je člověku jméno, když jej jím nikdo neosloví, nezavolá. Sám, tak sám, osamělý, čekat na smrt. Sám. Někde v pozadí blikají matné vzpomínky. A přitom, jak moc jsou vlastně staré? Desetiletí, pár let, měsíců či týdnů?
V srdci matky přírody - je tu lépe než v srdci lidské matky či otce?
Není důležité, na co se dívám, nýbrž co vidím. Ale co vidím, když oko se již kalí a sluneční svit je spíš mlžný opar.
Samoto, najednou už nejsi tak dobrý společník, když tu s tebou čekám na to, co mi je jasné.

Resolute se řítila hyperprostorem vstříc další misi. Téměř každodenní rutina. Jen tu byl maličký rozdíl. Místo dvou Jediů měla na palubě tři.
Gwen dorazila na můstek s Mimasem po boku v rekordním čase.
"Tak jak ti dupou králíci, Rexi?" otázala se stále pod vlivem Velikonoc Anakinova kapitána.
"Já nemám králíky, generále. Ať je to, co je to," pronesl zaraženě Rex.
"Tak ti nějaké pořídíme."
"Já žádný nechci," zamumlal klon nešťastně, ale Gwen už mezitím odešla k Anakinovi a Ahsoce.
"Takže můžeme začít?"
"Můžeme."
Nezačali. Na můstek vešel komunikační důstojník a podával Gwen komlink.
"Naléhavý hovor, generále."
"Kdo volá?"
"Nějaký Nature."

Znáte ten neodbytný pocit, když se vám chce strašně na záchod, ale něco vám v tom brání, že ne. Tak to jste šťastlivci, na rozdíl ode mě. Jmenuji se Uzumaki Naruto a se záchodovými problémy mám zkušenosti. Dám vám dvě užitečné rady. Za prvé, nikdy nepijte mlíko, když máte běžet maratón, sice jste pak rychlejší, ale ze stupně vítězů už vás jen tak na hajzl nepustí. Za druhé, nikdy se nenechte připoutat ke svému spolubojovníkovi, zvláště pokud je to holka. Potom nastávají velké problémy ohledně toho jak si odskočit nebo si utřít zadek.
Važte si mých rad, hodí se vám.

Mladý inženýr. Poctivec, odvádí bezchybnou práci, příjemný, milý, úslužný. Soused, jež v domě provádí drobné opravy a nosí nákupy stařenkám. Gentleman, co otevírá dámám dveře, odsunuje židle, pomáhá do kabátů. Sportsmen, který pro děti s okolí založil boxerský klub, který je vzorem pro mládež. Slušný mladý muž bez tajemství, dalo by se říct. Kdo by tušil, že s prvním jarním větrem, s tím nepostižitelným náznakem konce zimy, pouhým tušením probouzející se přírody, vyráží z města, běží, až se v plicích nedostává vzduchu, a ze skal, tak vysoko, kam lze vylézt, posílá po větru pozdrav svému bratru z indiánského kmene Krí.

Ani nevěděl, jak dlouho v téhle sluji žije. Jeho oči dávno přivykly tmě.
A přesto kdysi bývalo něco jiného. Mnoho barev, jasných. Spousta vůní. Čerstvý vzduch, prudký vítr, rychlý pohyb. Ještě by dovedl použít ty končetiny, které má neustále zatížené.
Přicházeli ti malí tvorové, na které měl pokaždé zaútočit. Kdoví proč. Představovali sice potenciální potravu, ale nikdy z nich nic neměl.
Něco se dělo. Hluk, výkřiky, rány.
Uvolnili řetězy! Křídla měl zase volná! Okamžitě věděl, co dělat.
Žádné zdi ani kouzla už ho nemohly zadržet.
Zamířil k obloze a letěl, dokud se neunavil. Potom se mohl osvěžit vodou z jezera.

Tohle se nemělo stát. Začíná být zima a z lesoparku se ozývají divné zvuky.
Byl to pracovní den jako každý jiný. Několik výbuchů, jeden mrzutý agent a inteligentní vir s armádou replikantů. Právě replikanti mi dali nejvíc práce, takže jsem odcházel z ústředí kolem půlnoci. A pak jsem prostě usnul v metru.
Pochopitelně bylo toho dne poslední.
Větve škrábou na tenké plexisklo, které dělí mizerně osvětlený koridor od divočiny.
Samozřejmě tu není signál.
SKREEEEEE!!!
Co za zvíře může vydávat takové zvuky?
OUK? OUKOUKOUKKK!!!!
ÍTA-ÍTA-ÍÍÍÍTAAAAAAAAAA
Přitáhnu si kolena k bradě a pomocí aplikace na svém smartu začnu počítat minuty do svítání.

Jako obvykle vedeme nevhodně osobní konverzaci na veřejném místě, jsem mírně na holičkách, ale ještě se držim.
"Musím si odskočit." přeruší mě najednou nechutně v půlce věty.
"Tebe to volá nějak často, ne?" odseknu podrážděně.
"Chceš mi snad říct, že ty nemíváš volání přírody?"
"Ne, já mám jen volání ega. To bývá ovšem o to naléhavější a akutnější."
Udělá pobavený frk a já se nemůžu pateticky neculit.
"To je teda průměrný hlod, přemýšlej o tom, než se vrátím."
Užívám si, když mě vychovává. Koukám za ní od stolu, fascinuje mě, že mi zas někdo dokáže odporovat. A navíc tak bravurně.