DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Poněkud ostražitě ji pozorovali. Seděla u počítače a dělala to, v čem byla nejnebezpečnější.
„Pochop, je to pro ni jako puzení… volání přírody.“
„Ale píše o nás, Azirafale. Chápeš, co nám může udělat? Já se jednou potkal se Siriem Blackem. Jak ten nadával… Nemohli bychom…“
„Crowley, nemůžu ti dovolit…“
„Myslel jsem něco neškodného. Co třeba božské vytržení? Proti tomu přece nemůžeš nic namítat.“
„Dovedeš si představit, co by mohla napsat v božském vytržení?“
Oba zmlkli. Tahle představa byla opravdu děsivá.
„A co takhle autorský blok?“ zeptal se Azirafal.
„Fuj,“ ohradil se Crowley, „to je moc velký svinstvo i na nás.“

Stáli na kamenném mostě v útrobách Roklinky a zírali na magické údolí. Zítřejší den vyjedou jako Společenstvo prstenu, aby doprovodili Froda na důležité pouti k záchraně Středozemě.
„Miluji tohle místo,“ zašeptal Legolas. Přivřel oči a zaposlouchal se. „Je cítit životem. Slyším zpívat ptáky, promlouvat rostliny, stromy ba i vítr našeptávat. Je to úžasný pocit, být toho všeho součástí. Příroda nás tolik obohacuje. Také ji slyšíš?“
Aragorn už vedle elfa doslova tančil. Při každém bodavém píchnutí zaskřípal zuby.
„Jo, slyším,“ zaskřehotal. „Teď už zřetelněji, než kdy dřív.“ Vyběhl opačnou stranou a než se Legolas stačil vzpamatovat, hnojil půdu za švitořícím křovím.

„Konečně. O tomhle jsem snil celá léta. Vzít vás do lůna čisté přírody, neposkvrněné lidskou nohou. Žádná auta, exhalace, dálnice a všudypřítomný hluk velkoměsta.“
„Slyšíš ho, Odie?“
„Uh huh!“
„Blázen. Příroda je přece naprosto strašná, nudná a nebezpečná. Navíc v ní nejsou důležité věci: lednička, mikrovlnka, odpadkové koše, kabelová televize...“
„Dáte si někdo opečeného buřta? Odie?“
„Mmm mmm!“
„... a taky žádné lasagne.“
„Těším se na tu měsícem zalitou noc plnou hvězd a zvuků přírody. Třeba uslyšíme i vytí vlků.“
„Vlků?“
„Kník!“
„Garfielde! Odie! Co děláte na tom stromě?“
„Asi bychom mu měli říct, ať si raději taky lehne tady nahoře.“

Problém s novými spolužačkami byl ten, že místo, aby s Gíťou vyrazily na pivko, tahaly ji do lesa. Ne, vážně. Ukázalo se, že když jste čarodějnice, trávíte v přírodě spoustu času. Povídáte si se stromy a s kdejakou neviditelnou havětí... A když vám to přijde divný, jste to ve skutečnosti vy, kdo je divnej.
Jenže jít do hospody sama, to taky není žádná sranda. A tak se většinou necháte překecat, ať už je víkendový program sebešílenější. Což mimochodem může zahrnovat i spaní pod širákem, spoustu chrápání a - samozřejmě - i obrovský mraveniště.
"Ještě, že holky přivezly tu medovinu," pochválila si Gíťa.

Jednou se Ovečka spokojeně pásla na louce, když za ní přišel Beránek. Byl stejně velký jako ona, mladý, s hezkou bílou huňatou srstí.
„Bééé, Ovečko, nechtěla by sis hrát?“ zeptal se jí a zvědavě po ní pokukoval.
„No, já nevím,“ zatvářila se Ovečka rozpačitě. „Na někoho tu čekám,“ přiznala nakonec.
Ale Beránek se nenechal jen tak odbýt. Ovečka to nakonec přehodnotila. Beránek se jí líbil a byl milý. Vlk si přijde hrát zase až Velký Oveč ví kdy.
To odpoledne ale Vlk přišel. Stál u ohrádky a smutně pozoroval, jak Ovečka podlehla svému přirozenému pudu.
Snad si budou hrát jindy.

Nejsladší borůvky rostou za mýtinou u posedu. Při sbírání se dobře přemýšlí. Třeba o lásce. Ten mladý hajný...
Z myšlenek Maryšku vyruší funění a dupot. Divočáci. Maryška se sotva vyškrábe na posed. Divočáci zatím dole hltají borůvky. Dožerou a půjdou, myslí si Maryška. Ale divočáci se nemají k odchodu.
Je pomalu večer a Maryška se rozhodne jednat. Dá se do křiku. "Pryč, sprostá čuňata!" ještě patří k těm slušným výrazům.
Na mýtině se náhle vynoří dva strakatí ohaři a čuníci zmizí. Zato se objeví ten mladý hajný a povídá "Já myslel, že je to volání přírody, a ona to Maryška!"

Hlas lesa se neustále mění a nikdy neutichá. Zaznívá v něm burácení vodopádu, výkřik dravce vysoko nad stromy, ozvěna kroků ve Vlčí soutěsce, ržání divokých koní i breptání skřítků.
Zní v tichu sov zaklínajících noc a v temném mumlání šedých skřítků.
Je v něm místo pro loupežnickou písničku, burácení bouřky a dunění kamenů ve skalách.
I pro krákavý smích harpyjí a odvěký omamně ledový šepot podsvětí.
Zapraská v rampouších a nechá je mlaskavě spadnout do rozbředlého sněhu.
A mluví k Ronje, i když je zalezlá uvnitř hradu a čeká na jaro, aby mohla vyběhnout ven a z plna hrdla odpovědět.

Cítil, že zdi města ho svírají a nemůže se nadechnout. Vše na něj působilo šedivě, bezbarvě, úzkostlivě. Bylo mu čím dál tím hůř. Neměl co malovat, když Sien odešla. Byl osamělý, když ráno vstával a nikdo mu nedonesl k snídani kávu.
Potřeboval ven. Cítil, jak ho příroda táhne k sobě. Když byl jednou skutečně ponurý, deštivý den, rozhodl se. Odjede na venkov. Začíná jaro, bude malovat krajinu a dění kolem sebe.
Nasedl do vlaku s tím, co měl, a vydal se na jih. Pole ozářená sluncem mu navrátila vnitřní radost. Vincent se zase na chvíli cítil být úplně sám sebou.

Born free, as free as the wind blows
As free as the grass grows...
Já jsem to věděla! Stačí jen ta melodie.
Byla řada filmů, které jsem jako malá mohla sledovat pořád dokola. Těch, co mi přirostly k srdci a daly mi ideály.
Kolik z nich už jsem viděla i teď, jako velká holka. Našla jsem v nich mnoho nového, ale žádný jsem neoplakala.
Dobře, na konci Neuvěřitelné cesty jsem se rozbrečela.
Jenže na tenhle film jsem skoro zapomněla. A teď mi nestačí kapesníky a jakkoliv si to dojetí užívám, estetický to určitě není.
Lvice Elsa na skutečné Lví skále.

Kryštůfku Robinovi se zdá, že se svět kolem něj neodvratně mění; nejen proto, že se na něj dívá z větší výšky. Poslední dobou mívá divné myšlenky. A ještě divnější sny, ve kterých se kdoví proč objevovuje jeho nová (a nepříliš oblečená) učitelka biologie.
A i ve Stokorcovém lese to jde od desíti k pěti.
"Co že jsi to udělal?!" ptá se nevěřícně zkroušeně posmrkávajícího Tygra.
"Já vím, že se to nemá. Ale Kryštůfku, já si nemohl pomoct! Bylo to takové volání... volání přírody!"
Kryštůfek Robin si povzdechne. Že jsou tygři masožravci, v biologii brali.
Jenže Prasátku to asi nikdo neřekl.