Realms of Elderlings

Věděli, že v močálech Cassaricku je pohřbené další město s poklady Elderlingů. Jenže v cestě byli čerstvě vylíhlí draci. Čekalo se, že hned vzlétnou a zmizí za svou kořistí.
Smlouva s Tintaglií zavazovala lidi, aby se postarali o novou generaci draků. Tintaglia za to poctivě hlídala ústí Deštné řeky a zaháněla nebo ničila nepřátelské lodi. Oni prokopali průplav, aby se stovky mořských hadů dostaly ke své líhni. Pomáhali desítkám, které cestu přežily, aby si vytvořily kokony. Tím měl být úkol splněn.
Jenže tihle draci nevzlétnou. Jsou nemotorní, špatně vyvinutí… a hladoví. Bude třeba je krmit, ošetřovat, hlídat. Smlouva platí dál.

Zřejmě jsem měl nějakou matku, ale na tu si nevzpomínám. Sotva jsem se naučil lézt, plazil jsem se k příďově figuríně. Gloria byla samozřejmě všude, kde jsem dosáhl na prkna z čarodřeva. Ale figurína mluvila. Vyprávěla mi pohádky – no, spíš příhody ze života. Líhával jsem na přídi, koukal na vlny a poslouchal.
Když jsem později občas (dost často) dostal výprask, chodil jsem k ní brečet. A ona mi vykládala o tom, jak každý věhlasný kapitán býval ubuleným plavčíkem s mozoly na rukou a sedřenými koleny.
Když na jejích stříbřitých prknech táta vydechl naposled, šel jsem si k ní pobrečet taky.

Thymara se otřásla. Lezavo, vlhko, větrno. Tohle počasí zřejmě vydrží celou zimu. Draci jsou kvůli němu vyloženě nesnesitelní, jejich plazí podstata je nabádá roztáhnout křídla a odletět do jižních pouští. Bohužel jen ti nejzdatnější z nich dokáží uletět pár metrů… jestli se tomu dá říkat let. Dobře vědí, že zimě a vlhku neuniknou. Nezdařené pokusy jim navíc přijdou strašlivě pokořující.
A podobně je na tom ona. Křídla, která jí Sintara nechala vyrůst… musí uznat, že jsou krásná. Modrá a stříbrná, gázově průsvitná.
Ale na létání jsou malá (ne že by to nezkoušela). A strašně jí kvůli nim táhne na záda.

Děti se blížily k pláži se vzrušeným hihňáním a pištěním. Dobře věděly, že se to nesmí, ale došly k názoru, že je čas zákaz překročit. Pošťuchovaly se a smály. Když prolézaly posledním křovím, cítily se trochu nejistě, a když před sebou uviděly obrovskou živou loď ležící na boku, oněměly docela.
Zato loď ne. Paragon je slyšel už z dálky a cítil, že se blíží další generace malých trapičů. Pokud s tím hned něco neudělá.
Svalnaté ruce příďové figuríny kolem sebe začaly zuřivě máchat. Házely klacky a kamením, vířily písek. „Ničemové! Nechte mě být!“
Zvuk hlasů zeslábl. Tentokrát je ještě odehnal.

Kam až dohlédli, všude byla jen mělká vyhřátá voda, občas rákosí. Tarman se pohyboval pomalu, pak vítr utichl a loď se zastavila docela. Nebylo jak poznat, jestli tady řeka končí, nebo jestli někde pokračuje. Draci byli v teple spokojeni, občas se jim podařilo chytit rybu, ale nebyla tu zvěř a zásoby pro lidi také docházely. Odpočívali. Čekali.
Třetí den spadla mlha.
Kapitán se pokusil oslovit loď, jenže Tarman bez figuríny na přídi komunikoval vždycky trochu nespolehlivě. Najednou ale pomalu zabral a za jeho zádí se objevila mělká brázda. Šedavé siluety draků se pomalu začaly vzdalovat. Loď zřejmě nějak cítila směr.

Tohle je opravdu už ten poslední bonbónek. Ano, patří k těm, které Deštná divočina poznamenala. Služba drakům ji změnila ještě víc; s křídly už ani nevypadá jako člověk. Stejně ji neunesou; Sintara, drak, který nevzlétne, by jinak nedovolila.
Sedí na břehu široce rozlité řeky, opatrná, aby nebezpečně zakalený proud nedosáhl až k ní. Ruce poseté jemnými šupinami v barvách draka, kterému slouží, unaveně složené v klíně. Je jí zima, vytrvalý déšť se vsakuje do jejích jediných obnošených svršků.
Budou tady muset přezimovat.
Kelsingra, bájné město pokladů, opuštěné kdysi draky i Elderlingy, čeká před nimi. Za řekou. Jsou na nesprávném břehu.

Vévoda tam pravděpodobně byl. Přinejmenším tam byly jeho zlatem prošívané střevíce. Posel ležící před trůnem nemohl očekávat, že před smrtí uvidí ze svého vládce víc. O svojí smrti nepochyboval, teď šlo o to, jestli vévodu nerozhněval tolik, aby odsoudil k záhubě i jeho rodinu.
Posel špatných zpráv nemůže dopadnout jinak. Prastarý, nemocemi prolezlý vévoda už držel moc z posledních sil. Čekal na zázrak. Čekal na dračí krev.
A oni mu ji pořád nebyli schopni obstarat! Sliboval, zastrašoval, zabíjel, mučil. A pořád nic. Dnes se zrovna cítil trochu lépe. Překvapí je. Milostivě pokynul. „Zbičovat“.
Ono se řekne vzbouřit národ proti tyranovi.

Vrhne se jako blesk na toho stříbrného. Potom hned zaútočí na červeného, dřív než uletí. Pak zvítězí i nad zlatým.
Nakonec, až široko daleko zbyde sám, začne stoupat. Bude to těžké, vzdušný souboj se nevyhrává snadno. Ale on se bude namáhat dál, až tam úplně vysoko uvidí stříbrně modrou nádheru svojí vyvolené. Ještě jí bude muset dokázat, že si ji opravdu zaslouží. Vrhne se k ní, ale ona mu unikne, znovu ji dostihne…
Nejkrásnější!
Konec snění... Unaveně otevřel oči. Je jeden z posledních. Z těch, co se vylíhli zdeformovaní, ztracení, neschopní.
Draci, co nelétají.
Aspoň to žrádlo kdyby už donesli.