DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

„U Gargamela, co je tohle za dárek, Luciusi?“ zeptal se Voldemort a znechuceně zíral na plechovou mašinu na Malfoyově stole.
„To je takový vynález, počítač,“ odpověděl tázaný a zatvářil se zkroušeně.
„Vždyť je to mudlovské! Jak můžeš takhle urážet svou kouzelnickou hrdost!“ rozčílil se Pán zla.
„Ale pane, myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit,“ snažil se hájit Smrtijed, „poskytuje to spoustu informací.“
„Myslím, že to zvládnu posoudit sám,“ řekl Voldemort. Usedl za stůl a Malfoy zbledl. Proč jen musel nechat otevřenou zrovna tu fanfiction s Ebony?!
Toho dne se Voldemort definitivně rozhodl zničit všechny mudly. Pro jistotu.

Ač Trójany Láokoón varoval, nevěřil, že ho uposlechnou. Obával se zrady od Danaů a tak učinil protiopatření. Poslal Danaům na znamení dobré vůle železnou zdobenou truhličku se spisem, že uvnitř je dar Danaům – posvátní brouci.
Když Odysseus vzkaz dočetl, pousmál se a pomyslel si, jak se mu tento dar hodí do jeho plánů. Smířný návrh naoko přijal.
Příštího dne čekal před branami Tróje jakožto dar velký dřevěný kůň. Zbytek vojska zmizel.
Když byl kůň tažen skrze hradby, ozvalo se náhlé zapraskání a následný křik padajících vojáků jak se břicho koně probořilo.
„Kdepak, termiti jsou prevíti,“ s úsměvem si pomyslel Láokoón.

"Kdyby tak princezna Celestie věděla, jak mi svým dárkem zavařila," pomyslela si Twilight schovaná v křoví na kraji Everfree Forest.
V kopýtku svírala dva lístky na největší společenskou událost sezóny - Great Galloping Gala.
Samozřejmě byla ráda, že si na ni princezna vzpomněla. Ale postavila ji tím do nezáviděníhodné pozice.
Všechny její kamarádky - a poté co se Pinkie Pie podřekla i všichni ostatní poníci z Ponyville - se snažily naklonit si ji natolik, aby ten druhý lístek dala právě jim.
Zakručelo jí v břiše.
"V tuhle chvíli bych si celé Gala klidně nechala ujít, kdyby mi to zajistilo klidný oběd," povzdychla si.

„A tuhle jsem vám, pane králi, přinesla dar nedar.“
Pan král rozvázal hedvábnou mašličku, otevřel ozdobnou krabičku, a ejhle: z krabičky vyletěl holub a frnk do trámoví.
Vlastně to nebyl tak docela holub, byla to holubice. Ne bílá a půvabná holubička míru, tohle byla šedivá městská potvora, co se popelí ve smetí. Na tom trámu si postavila hnízdo – totiž holubí hnízdo, to je pár kousků slámy, pořádně to pohromadě nedrží – a do něho snesla dvě vejce. Inu, je to krásný pohled na takovou ptačí matku, jak se stará o mladé, ale sedět pod nimi celý den, to bych vám nepřál.
Pozn.: Královna Koloběžka

"Né! U Tututatise! Proč jsi to dělal?" zakvílel Asterix.
"Chtěl jsem mu udělat radost," odvětil Obelix a zakroutil při tom omluvně nohou. "Já fakt nechtěl, promiň," omlouval se velký Gal.
"Neomlouvej se jen mě! Omluv se celé vesnici!" křičel Asterix, aby přehlušil ten hrozná rámus.
"On byl tak smutnej, když se mu ta první rozbila," zahuhlal Obelix
"Smutnej? On je pořád smutnej. Teda když nás zrovna neničí! To je veselej!" otočil se na patě Asterix a naštvaně odcházel pryč z vesnice.
"Promiň, už to nikdy neudělám." Dušoval se Obelix, když ho dohnal.
"To doufám. Už nikdy Troubadixovi nekupuj novou harfu!"

Je to dobrý plán, připomněl si v duchu (nahlas to říct nemohl, protože měl pusu plnou hřebíků), když se už popáté praštil kladivem. V tesařině nikdy nevynikal a teď už asi bylo pozdě se jí učit. Alespoň, že sehnal dost dřeva. Tedy dřeva… celá pravá strana byla z dřevotřísky a v jednom místě musel dokonce použít i sádrokarton.
Konečně přitloukl (nakřivo) poslední prkno. Poodstoupil. Nevypadalo to moc přesvědčivě, ale doufal, že se to povede. Bez Tardis dovnitř jiná cesta nevedla. Oni se naštěstí o lidské dějiny nikdy nijak zvlášť nezajímali. A obří dřevěný dalek určitě vzbudí zvědavost i u cybermanů.

Paní Hudsonová vítala vzkříšeného Sherlocka s nadšením, které by od ženy, pod jejíž střechou žil, nikdo nečekal.
Snášela jeho extrémní nepořádnost, fidlání na housle v nejrůznějších hodinách a vědecké pokusy vyžadující části těl poschovávané v kuchyni a nejrůznější nebezpečné substance.
Smířila se s tím, že jeho životní styl je excentrický a velmi nepravidelný a v jeho bytě se střídají zástupy nejrůznějších, občas dosti pochybných, individuí a on sám kolem sebe šíří auru nebezpečí.
Prominula mu dokonce i když si z obýváku dělal střelnici.
V tuhle chvíli byly všechny jeho nedostatky zapomenuty…skoro:
„Pořád vám ale nemíním dělat hospodyni!“ zahrozila žertem.

BJB
„Tvůj synovec Thutmose ti posílá dar.“ předává sluha Hatšepsutě džbán s vínem ředěným vodou.
Ukázala na malý stolek a poslala všechny pryč. Věděla, co jí čeká. Intriky dvora a moc Amonových kněží k tomu spěly dlouho. Popravdě těšil ji ještě život? Faraon se musí své zemi odevzdat, avšak bez milujícího lidu a přátel se to neobejde. Koho má po smrti Senmuta? Neshiho, ano, ale ten už má taky svou rodinu.
Neprotahovat to. Vzdát se horkému písku, světlu a stínu svého chrámu, chladu překrásné hrobky, Senmutově blízkosti. To zprostředkovává synovcův dar. Bere svět žijících předčasně, po něm následuje nekonečno světa mrtvých.

„Pokud si teď někdo přijde pro Kitty nebo Mary, pusťte ho dál. Přijmu kohokoliv.“ Pan Bennet se usmíval.
Časem se na prahu stavení objevil příjemně vyhlížející mladík. Farář John Stuart.
Prý se s Mary seznámil na posezeních v Merytonu. Zalíbila se mu její sečtělost, šetrnost a rozvaha. Byl zjevně poněkud do světa, v lidech se nevyznal. Předpokládal, že Mary bude tou pravou paní jeho čerstvé farnosti.
Brzy požádal o její ruku. Souhlasila.
„Vskutku, pokládám manželství za velmi přijatelnou a prospěšnou formu společenského svazku. Nám oběma z toho vyplyne mnoho dobrého,“ svěřila se sestře.
Pan Stuart netušil, do čeho se vrhá.

Poznámka: Nepovažuji se za příliš zdatnou v klasické fanfikci. Jenže když jsem si na tenhle fandom vzpomněla, už jsem ho nebyla ochotná opustit. Fandím ovšem knize, nikoli filmu.
Lucinda to asi myslela dobře.
Lucinda všechno myslí dobře.
Jenomže nemyslí dost dopředu.
Kdyby aspoň nebyla tak umanutá!
Kdyby byla ochotná vidět, co její dary způsobují.
Nebudeš to mít lehký, holka.
Je až příliš snadný se zapomenout.
Je ještě snazší si něco neuvědomit.
Říct ti, ať hezky baštíš, když před tebe někdo postaví výtečné jídlo.
Říct ti, ať v klidu ležíš, když tě někdo ukládá do peřin.
Říct ti třeba jen, ať máš z něčeho radost, když nám se to zdá radostné?
Ach, Ello...
Ovšem ani má vílí krev nestačí na zvrácení sudby.
To může jen ta zatracená, umanutá Lucinda...