Realms of Elderlings

Poznámka: nahrazuji téma Konec.
Až do poslední chvíle nebylo jasné, co vlastně chtějí udělat, ani jestli se jim to podaří.
Když osvobodili Icefyra, draka, který byl celé věky uvězněný v ledu, a ukázalo se, že je živý, svět se změnil. Objevil se dračí pár. Icefyre a Tintaglia odletěli tančit svůj vzdušný zásnubní tanec... u draků je to spíš souboj. Výsledkem bude za čas snůška. Za další desítky let se draci znovu stanou realitou oblohy.
Někteří říkají, že to je dobře, že lidé potřebují soupeře, aby příliš nezpychli.
Jiní se toho obávají, protože draci jsou silní, hladoví a panovační.
Staré časy jsou však definitivně pryč.

Šla jsem s Fitzem, tehdy mu ještě neříkali Bastard, pro pomoc proti nájezdníkům. Šla jsem s nadějí, že se kolem něj vždycky točí dějiny. Že o tom napíšu baladu tak skvělou, že mě zajistí na zbytek života; na dobu, kdy mi hlas zeslábne a tvář zoškliví. Hledali jsme draky ze starých pergamenů.
Prodírali jsme se kouzly a záhadami, bojovali s divočinou, hladem i nepřáteli a nakonec jsme pomoc opravdu našli.
Našli jsme i to, co jsme nehledali: Fitzovy mocné nepřátele, kvůli kterým je má balada sice hotová, ale ta nejlepší místa nesmí zaznít. Jsou tím, čemu se říká státní tajemství.

Bylo jí mizerně. Bolelo ji všechno, hlavou počínaje a zády konče; hlavně sedřená záda bolela tolik, že se bála na to myslet. Nahmatala si tam velkou podlouhlou bouli. Neviděla si na ni a bála se požádat některou z děvčat, aby se podívala, co tam má.
Jak dny utíkaly, cítila se lépe, ale boule na zádech se spíš zvětšovala. Už ani moc nebolela, tedy pokud Thymara dávala pozor, aby se do ní neuhodila. Svědila.
Nakonec jí to Sintara vysvětlila. Při ošetřování jí trocha dračí krve stříkla na obličej.
Na zádech jí rostou křídla. Sintara byla dotčená, že z toho nemá radost.

Práce v podzemí byla strašlivá - dřeli v pološeru, často zapadlí do bahna, když někde podlaha povolila, stále s obavou, že povolí i strop. Bojovali s halucinacemi. Ale poklady podzemního města se dole po proudu vyvažovaly zlatem, často mnohonásobně.
Ignorovali lehké otřesy. Opravdové zemětřesení ještě nezažili.
I kouzlo Elderlingů se léty vyčerpá a světla v chodbách bylo dneska obzvlášť málo. Mechanicky počítal značky na stěně, u šedesáté zpomalil. Tyto dveře. Odolávaly, stejně jako minule. Proto si taky donesl páčidlo.
Zabral. Zároveň se země pohnula. Dveře se otevřely a z místnosti se vyvalila směs bahna, vody, zlámaných trámů a pokladů nevyčíslitelné hodnoty.

„Fitzi, dávej pozor! Nástup účinku těchhle jedů se zásadně liší a podle toho je musíš umět použít. Když chceš, aby se oběť skácela okamžitě k zemi, tak nejlepší je tenhle. Je to dost teatrální, ale občas to smysl má.
Co si vybereš, když má jed působit až dlouho po aplikaci a celé to musí vypadat jako nějaká divná žaludeční choroba? Nevíš, co? Lítat po hradě, otravovat v psinci, to jsou věci, které ti jdou náramně.“
Bylo mi šest a můj prastrýc, králův nemanželský bratr, mě učil nenápadně naslouchat a používat jedy. Královský levoboček může být buď mrtvý, nebo užitečný koruně.

Nemohl jsem odejít bez rozloučení. Musel jsem je vidět ještě jednou.
Magičtí draci, kteří zachránili vévodství, se vrátili do Kamenné zahrady. Chodil jsem mezi nimi dorůstajícím lesem, občas se jich dotýkal a hledal svého krále. Když jsem ho našel, byl Verity-coby-drak nádherný, velkolepý a němý. Prostě další socha z toho podivného kamene. Zoufale jsem v něm hledal záblesk vědomí, stopu člověka, který dal víc než život pro záchranu svojí země. Nebyl tam. Chvilku se mi zdálo, že ho cítím… a pak to přešlo.
Věděl jsem, že pár kapek krve by ho probudilo. Ale k čemu by to bylo?