Máj

Valdemar byl několikrát svědkem nečekaných Vilémových reakcí, když přinesl čerstvě uloupená jablka: nenadálou touhu, náhlé mlčení. Lesk v očích, jako by se v nich odrážela jejich šťáva.
Když v zimě uviděli borovici, Vilém se zarazil a obešel ji obloukem. Valdemar si tajně utrhl větvičku a přičichl k ní. Voněla létem… Zahodil ji dřív, než si jí Vilém všiml.
Vyhýbal se vínu. Až na několik výjimek, kdy se Vilém vracíval pozdě a uléhal sám, víno nikdy nepil a sedal si na opačnou stranu ohniště.
Na jaře našel Valdemar Viléma klečet opodál. V dlani, ruka se nepatrně třásla, suché kvítky vřesu. Přičichl.

Téma: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Fandom: Máj
„Nebude ti chybět,“ zašeptal Hynek a zápěstí levé ruky ovinul Vilémovi náramkem z klokočí. Stříbrný křížek zůstal opuštěn mezi prkny starého kostelíka.
*
Trhaně dýchal, snažil se posadit, ale točila se mu hlava. První kapky večerní bouřky se mísily se slzami. Vilém zůstal sám, v prachu za polorozpadlou zdí.
*
Co Valdemar o tom ví! O ničem neví! Vilém nasedl na koně, mířil za andělem do údolí. Valdemara nechal s ostatními na hradě.
*
Nečekala. Vydala se za jeho otcem a myšlenka na Viléma ji netrápila.
*
Odsouzenec se naposledy nadechl a opustil živé.
*
Vítr silně zafoukal. Holá lebka spadla.
A zem ji přijala.

Fandom: Máj (zas ten náš rozšířený)
Poznámka: Další info by byl spoiler. Řeknu ale, že se to odehrává ve druhé části a upevní to Vilémovo postavení jako strašného lesů pána. ;) V létě bych to chtěla dopsat nebo zveřejnit alespoň první část. :)
Valdemara vzbudil křik a hluk. Neměl tušení, co se stalo, ale Viléma takhle rozčileného ještě neviděl.
„Zopakuj to!“
Jelínek se užuž nadechoval, když úkosem pohlédl na Valdemara a neřekl nic.
Vilém narazil Jelínka na nejbližší strom; vytáhl dýku, kterou se naučil nosit vždy u sebe.
Karel s Marjanou stáli opodál, jako by snad sledovali divadlo.
„Co koukáte?“ – žádná odpověď. „A vy dva, nechte toho!“
Vilém se otočil – „Do toho se nepleť!“ Jelínek ho strhnul na zem, nebezpečně se přibližovali strži ve skále.
Vlhké listí podklouzlo.
Zdola se ozvalo zaskučení.
Strašný lesů pán přimhouřil oči. „Jdeme! Však on ho někdo najde.“

Fandom: Máj
Poznámka: Věnováno Dangerous, která pochopí.
Nikdy neplakal sám. Nesnášel sebelítost.
Nikdy neplakal před lidmi. Neměl rád jejich posměch.
Nikdy neuronil slzu před ním. Ani když ho ponižoval. Ani když mu ubližoval.
Nikdy nedával smutek najevo. Naučil se dusit ho hluboko v sobě. A když bylo nejhůř, otočil tvář proti větru, otevřel oči a čekal, až začnou slzet. Miloval tyhle okamžiky, protože zpravidla přicházel něžný dotek na rameni a zvídavý pohled.
Nikdy se nezmohl na víc než: „To je jen vítr.“
Nikdy se nedozvěděl, jestli to pochopil.
Nikdy mu neřekl, že ho miluje.
Vilémova lebka se šklebila do temné noci. Valdemar poprvé nehledal, odkud vane vítr.

Fandom: Máj
Poznámka 1: Obsahuje rift v čase a prostoru.
Neohlédl se. Rázným krokem spěchal dolů k jezeru, kde již na něj čekali jeho loupežníci. Zhluboka se nadechl, stiskl zuby. Sevřel pěsti. Zrychlil. Zůstali v tomto kraji příliš dlouho, cestu by zvládl i poslepu.
Zastavil se u vysoké, staré borovice. Zaryl prsty do kůry. Potřásl hlavou a dal se do běhu.
Nesmí na něm nic poznat. Nic!
Neviděl na cestu. V očích ho pálil poslední pohled. Vilém bezvládně oddechující v prachu, tiché, nevěřícné: „Hynku…“
Zablesklo se. Zahřmělo. Zakopl o kámen, který tu neměl být.
Hlasy… Nerozuměl, ale přesto věděl, co říkají.
„Vrátil se!“
„Žije!“
„Beowulf!“
Sklopil hlavu. Odsouhlasil by cokoli.
Poznámka 2: Jako Beowulf zůstane Hynek po deset let. Je totiž nadmíru podobný tomuto Beowulfovi, když trochu zestárne a zaroste. Za tři až čtyři roky po této drabble se odehraje děj Máchova Máje. Za dalších sedm let se vrátí poutník - Hynek. (Beowulf!Hynek za sebe najde náhradu.)

Fandom: Máj
Poznámka: Viléma a Jarmilu znáte, Valdemar je loupežník, který se objevil ve filmu (Hádek) a stal se součástí mé a hlavně Kleiny povídky. A Hynek je Vilémův svůdce z mé povídky.
Děkuji Karlu Hynku Máchovi za zapůjčení několika veršů.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
Zní –
„Zahrává si s tebou! Nejsi víc než jeho hračka.“
Zní –
„Jsou to jen znuděné děti, žádní loupežníci. Proč je k nám přivádíš?“
Zní –
„Je jako pavouk, její bílé šaty jako lákavá pavučinka. Zaplétáš se zase…“
Hyne –
Tělo bolestí zemdlené ztrácelo se v prachu. Neslyšně: „Hynku…“
A hyne –
Jaká to jejich dětinská chyba! Rychle udupat oheň a zmizet! Naléhavě: „Viléme!“
Hyne zas –
Její smích nese se nad jezerem. Květy kolkolem vadnou. Žárlivě: „Jarmilo!“
Dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas.
„Valdemare…“
Zní – a hyne zas.

Fandom: Máj (ono je to už skoro originální, ale vztahuje se to k mé povídce rozšiřující děj Máje, takže...)
Věnování: Pro Kleio a Lejdynku, které vědí, co bude následovat. ;)
Kapky deště si našly cestu mezi stromy, nemilosrdně bily do prachu, jejž dávno proměnily v bahno. Keříčky vřesu klopily, zvedaly a opět klopily své větvičky.
Zastavili se až na vrcholu. Následovalo zaskřípění dveří – několika posledních zubů v lebkách starých umrlců. Sucho. Další blesk – okna… ne! To oči nestvůry nebezpečně zablikala. Chystala se je pozřít – v okamžitém hromu se schoval její lačný smích. Pak je spolkla – okolí pohltila černočerná temnota. V netvorovi nebylo nic – pouhé ticho, tma neprostupná, čas bez konce…
Vilém zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl Hynka – v ruce držel rozžatou svíčku.
Schovali ve starém kostelíku na kopci.