James Herriot

Šedesátá. Konečně. Tohle bylo pro dnešek druhé stádo shorthornek. Na dvorku za vilou jsem zaparkoval auto. Doplnil si léky na další den, následně už jsem spokojeně unavený mířil do obývacího pokoje, kde jsem se svalil do křesla. V druhém seděl Siegfried, který měl službu.
Uplynulo několik hodin, když mě probudil telefon. Siegfried byl pryč. Dobelhal jsem se na chodbu a zvedl sluchátko.
…
„Osmdesát!“
„Jo, možná krapet víc. Potřeboval bych vás co nejdřív, zrovinka jsme je sehnali z pastviny.“
„Dobrá, vyjíždím.“ chystal jsem se položit sluchátko.
„Jime, dej si pohov! Sedím v baru U tří koček, přijeď. Zvu tě na pivo.“

Z počátku jsem si říkal, že nemůžou existovat dva nepodobnější sourozenci, ale přece jen je krom jmen z Wagnerových oper něco spojovalo.
Jednou pro mě Tristan přijel k sídlu paní Pumphreyové, kde jsem byl pozván na ples. Jeli jsme k naléhavému případu, jenž by sám nezvládl. Necítil jsem se zdaleka nejlíp po několika skleničkách vína a trochu brandy. Obzvlášť nevolno mi bylo při představě zimy a komplikovaného porodu jalovice. Jak jsem poznal v zápětí, bylo to to nejmenší, co mě čekalo. Auto řvalo do noci a poskakovalo na kamenité silnici. Při prudkých zabrzděních jsem střídavě zděšeně ječel Tristane a Bože.