DMD č. 7 pro 7. 4. 2011: Smrt na pitevním stole

Poznámka: BJB. Morbidita úměrná tématu.
Rudolf si vždy užíval svoji práci, ale tohoto „klienta“ si vychutnal mimořádně důkladně. S nadšením okukoval tělo na pitevním stole a úvodní řez ve tvaru Y vedl obzvláště precizně.
„Pěkné, pěkné,“ pobrukoval si spokojeně, „nekuřák. Dokonce vlastní apendix.“
Potom se chvíli ozýval jen skřípot pilky, rozřezávající hrudní kost - a zvuk stříkající vody ze dvora, kde Bertík zatím drhl jejich milované auto, černé jako uhel.
„Bertíků,“ zatrylkoval Rudolf šťastně, „chystej led! Za chvíli budou jatýrka!“
A zatímco Bertík klusal do mrazáku pro led, obrátil se Rudolf na ztuhlého etnologa na svém stole.
„A máš to, blbečku. Já ti dám městská legenda.“

poznámka: totálny BJB. a dúfam že viete, o ktorého slávneho politika sa jedná :D
Nebo pre národných hrdinov
"Krváca, rýchlo sušenie!!!"
Sestričky odbiehali a pribiehali, chirurgovi stekali po čele kvapky potu. Pacient na stole mihol viečkami. Posledné, čo počul, bolo: "Strácame ho, pečeň zlyháva..."
Tma, ticho, svetlo...
Prebudil sa na trávnatej lúke. Obďaleč na okraji lesa boli zabratí do hlbokého rozhovoru muž s kušou a jablkom a druhý s lukom a operenou čiapkou. Pod rozkvitnutou čerešňou sedel po turecky starý muž s okuliarmi a nad ním sa hojdali ružové kvietky. Iných si už nevšimol, lebo k nemu pristúpil mladík v širáku.
"Jano, ty ožran, čo tu robíš, bisťubohu? Ty s tvojimi tankami na Budapešť? Okamžite maž do pekla!"

Položil bezvládné tělo dívky na velký lesklý stůl podobný pitevnímu. Ruce jí přivázal silnými koženými řemeny, aby s sebou při jeho práci neškubala.
Když byl s prací hotov, pár pohyby rukou dívce navrátil vědomí.
„Co ode mě chcete?“ zeptala se a pokoušela se z řemenů vyvlíknout. Marně.
„Tebe,“ řekl prostě, a když si všiml jejího výrazu, zasmál se.
„Nechci tě znásilnit. Chci něco víc.“
Zaklonil jí hlavu a sehnul se k jejímu uchu. Voněla sladce.
Poté už nic nevnímal. Svými zuby protrhnul tenkou kůži, která chránila krční tepnu a spokojeně začal sát. Jeho potřeby nebyly stejné jako lidské. Byly zvířecí.

Fandom: Sandman - Smrt: Vysoká cena za život
Doktor Tulp si zahloubaně měřil mladou ženu na stole. Nikdo se k ní nehlásil. Theatrum Anatomicum mělo podobné nešťastníky ve svých zdech často.
Srdce, odhadoval doktor Tulp a v duchu si začal připravovat přednášku na téma krevní oběh.
Skácela se uprostřed ulice. Našli u ní jen pár mincí, ptačí píšťalku a přívěšek.
Kdopak jsi? Kdopak jsi byla? Ptali se na tebe i židů kvůli tvým vlasům, ale jejich dcery nepobíhají po městě s pohanskými symboly a rozmazanou černou kresbou pod okem.
Když se vrátil s nástroji, bylo tělo pryč.
Když nástroje znovu uložil, byl přesvědčený, že se mu to zdálo.

Poznámka: Tohle mě napadlo na dnešním výletě na pole. Bodík je bodík.
Dva pěšáci běží skrz bitevní pole. Se smrtí v očích pozorují, jak se na ně řítí vzdušné nepřátelské jednotky. Skákali a dělali úhybné manévry. Káně nad nimi kroužilo, snažíc se je sestřelit. Když taktika úprku zklamala, zkusili zahrát mrtvé. Stáli a ani nedýchali. Káně to na chvíli zmátlo a nechalo je být. Začali věřit tomu, že je konec bitvy. Jenže pak se na obzoru káně opět objevilo. Zajíci věděli, že to špatně skončí. Káně neoblomí. Smířili se se smrtí a čekali, kdy to přijde. Vždyť pole je tak rovné a velké, jako je pitevní stůl pro vši z dětských vlasů.

Vše jsem viděla v bílém mlhavém oparu. Nedokázala jsem se pohnout ani promluvit. Přesto jsem cítila, jak hýbou s mým tělem a "z dálky" jsem slyšela jejich hlasy.
Najednou jsem dokázala otevřít oči. Ruce jsem měla připoutané k lůžku, ale přesto jsem v nich nic necítila. Tohle nemůže být pravda!
V tu chvíli se vedle mě objevil lékařský droid. ,,Zůstaňte v klidu, jste vyčerpaná." řekl.
,,Co se stalo? Jsem na... na... Kde to vlastně jsem? Proč jsem vůbec připoutaná?" Píchl mi injekci do ruky. Otevřeli se dveře, vešel muž s rudýma očima a modrou pletí.
THRAWN!
,,Opět se setkáváme, Maro!"

Na modré obloze září sluníčko. V něžném větříku se ze strany na stranu pohupují květinky. Země se natřásá, zvedá. Zatím jsou vidět jen tři vlásky, pak dvě očíčka. Zamrkají.
„Kuk!“ ozve se z hromádky hlíny. A už se Krteček kutálí na zem.
„Jé!“ vykřikne a běží se schovat! Co to je? Zvědavě vykukuje zpoza kamínku.
Je to tmavé. Veliké. Nehýbe se to.
Přijde blíž.
„Haló!“ Žádná odpověď.
Zašťourá do toho klacíkem, až se tomu nafouknou oči! Jak je to měkké!
„Na, na!“ Šťouchá, hned sem, hned tam, ale nejlepší jsou ty oči!
Pích!
Prásk!
Všude kolem leží cáry pouťového balónku.

Fandom: realita, vnučka plnící přání své milované babičky
Poznámka: Mírně švihlé. A ještě k tomu tak nějak ukrutňácky tajně :).
***
Šmik.
Malá Hanička. Tahle Hanička měla babičku a ta měla ráda Haničku.
Haniččina babička, ale neměla ráda jejího tatínka, nelíbilo se jí jeho povolání a jeho kníry. Byl řezníkem a jeho kníry byly řeznické.
Šmik.
Hanička se babičky jednou zeptala, co by si přála, kdyby chytila zlatou rybičku a tak jí stará paní svěřila tajemství. Tajemství svého přání. Od té doby chtěla být Hanička babiččinou zlatou rybičkou.
Šmik.
Dnes měla babička narozeniny a Hanička věděla, co si babička přeje. Dnes mohla být zlatou rybičkou!
Šmik.
„Dobrý babi! Tatínek si té zmizelé ledvinky nevšimne, neboj!“
„Babičko?“
„Ty mě ale vůbec neposloucháš!“

„Neprodlužuj to, kamaráde. Ať už to máš za sebou…,“ domlouval Pepovi otcovským tónem prosektor a schoval za zády nůž, aby si to jeho společník tak nebral. Držel mu hlavu, když v agónii běsnil na krví pokrytém nerezovém stole…
„Teď to trošku štípne. Raději zavři oči. …No jo, ty vlastně nemůžeš,“ uchechtl se.
A přidržel si ho pěkně za zátylek, aby dokončil svůj zákrok.
Pepa se cukal – tušil totiž, co ho čeká – ale nebylo mu to nic platné.
„…No vidíš, ani to nebolelo,“ zkonstatoval pan Šebesta a utřel si ruce do utěrky. „Maminko, můžeš začít obalovat, Pepa už je u ledu!“

Poznámka: Co muselo přijít, přišlo... Osud není spravedlivý. Za komentáře vám všem MOC děkuju!!!
„Hermiona ke mně hned po tvém odchodu přišla. Vypadala hrozně. Čím déle jsme seděly, tím byla bledší. Řekla, že se necítí dobře, a že raději půjde. Jakmile se zvedla, dostala silný záchvat. Asi deset minut bezvědomí a křeče. Zkoušela jsem, co se dalo – protišoková zaklínadla, uklidňující lektvar... Nic nepomohlo. Odvezli ji ke Sv. Mungovi; diagnóza epileptický záchvat. Po dost dlouhé době se objevil jeden z lékouzelníků. Sdělil mi, že Hermionin stav je stabilizovaný, ale dítě se bohužel zachránit nepodařilo. Udusilo se. Myslela jsem, že bys to měl vědět. Je mi to moc líto...“ slabě dokončila stříbrná kočka a rozplynula se.