DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

Na temném hřbitově plném poddanými u zasypávaného hrobu stála jejich veličenstva. Král bez jediné známky smutku, avšak jeho manželka mu plakala na rameni. Krajem se rozléhala ponurá pohřební hudba a všichni truchlili. Vždyť království ztratilo princeznu, jedinou dcerou krále a královny. Jejich jediné dítě.
Za hluboké noci se zemina na zasypaném hrobě otřese. Muž čekající u hrobu si klekne a začne studenou hlínu odhrabovat vlastníma rukama, dokud se jeho chladné dlaně nedotknou leštěného dřeva.
„Dobré ráno, má paní,“ usměje se na dívčinu v rakvi a pomůže jí ven. „Vítej v našem světě,“ dodá s úsměvem, když se dívka rozhlédne kolem.

Dobrý den, vidím, že jste dorazili. Pomůžete mi preparovat žáby.
Prosím? Zajímavé. Pitva ryby při dnešních praktikách vám nevadila, ale žáby ano? Vypadáte, jako byste ponořili obličej do křídové suspenze. Vždyť to není nic těžkého, pouze musíte být opatrní, žáby mají jemnou kůži, lehce byste ji protrhli.
Ano, vím, že jsou žáby chráněné. Dokonce vím, že všichni obojživelníci jsou chránění.
Jeden můj bývalý spolužák mi poskytl několik exemplářů do sbírky. Mohu vás ujistit, že se jedná o jedince uhynulé přirozenou smrtí. Jednoho samce skokana ostronosého jsem právě naložil do lihu.
Prosím, uklidněte se. To byl obyčejný duch. Nekromancii já nepraktikuji.

V záhrobním světě rozkvétaly uschlé kopretiny, když se stalo, že k sobě lepá jednoruká děva a popálený bývalý generál dělostřelectva pojali vznešené city. A když se půda začínala měnit v kámen, rozhodl se plukovník pojmout svoji sličnou milou za ženu.
„Drahá, vezmeš si mě?“
„Co?“
„Budeš mou družkou provázející mě na věčnosti?“
„Já... Já... Nemohu, mám strašlivé tajemství!“
„Och, jaké to tajemství, že mě může odloučit od mé mrtvolní lásky!“
„Já... Nejsem tak docela mrtvá.“
„Co, má lásko, ty jsi nemrtvá?“
„Už to tak bude...“
„Jakože jsi živá?!“
„Co? Ne, samozřejmě ne, zlatíčko, co tě to napadlo, já jsem upír!“

Probudil se s pocitem zajímavého prozření, jen si zaboha nemohl vzpomenout, co vlastně prozřel. To je tím, že se podíval z okna. Rima mu vždycky říkala, že jestli si chce uchovat sny, nesmí se ráno dívat z okna.
Když si v šatně oblékal hábit, hlavou mu probleskla představa muže v obleku. Černém obleku. Nemohl se zbavit myšlenky, že právě on mu pověděl tu šokující zprávu, kterou si nepamatuje.
„Nesoustředíš se,“ prohodil u oběda Jason. „To ten článek o Dianě? Vím, jak nesnášíš, když se o mrtvých mluví špatně.“
„Diana není mrtvá,“ slyšel sám sebe tvrdit. „Jen odletěla na svoji planetu.“

„Igoríno, princezno moje. Tobě to tak sluší,“ rozplýval se Vilemín Břečtaník.
„Phojď dál, Vilhe. Tohle je mhůj otec,“ huhlala nervozní Igorína víc než obvykle.
„Dhobrý… teda vlastně dobrý den,“ pozdravil slušně. „Přišel jsem požádat o ruku vaší dcery.“
„Cožhe?!?“ zahromoval Igor. „Jhak se ophovažuješ?“
„Ale tati, on to nemyslel tak… doslova.“
„Chtěli bychom vaše požehnání, pane Igor. Víte, své srdce jsem jí dal už dávno,“ snažil se otce své milované obměkčit.
„Opravdu?“ Igor byl náhle zaujatý. „Kham jsi ho schovhala?“
Igorína v duchu zaúpěla. Zdá se, že podcenila přípravu… Vilemín byl milý, jen… jaksi nechápal, že některé obraty nejsou nejvhodnější.

Čau Steph,
Ty víš, že se Ti většinou snažím do Tvé práce nemluvit, ale teď jsi překročila všechny meze.
Nevadí mi, že mi každý den chodí rozzuřené dopisy od Edwardových fanynek.
Nevadí mi, že mě popisuješ jako nemožné nemehlo.
Ale teď jsi ze mě udělala nemrtvou a víš, co je zvláštního na nemrtvých? Nevidí se v zrcadle! Tak je to! Už týden jsem se nemohla pořádně nalíčit!!!
Hele, něco s tím udělej! Je mi jedno jak – ty jsi spisovatelka. Když Edward může světélkovat na slunci, tak já se chci vidět v zrcadle!
Tvá Bella
PS: A pohni, já chci make-up!!!!!

Všechny úplňkové noci probdím.
O půlnoci vyjdu na hradby, oděná do sněhobílých šatů. V záři měsíce vypadám skoro průsvitná. Vítr cuchá mé dlouhé černé vlasy a pohrává si s hedvábím, které mám na sobě.
V zimě skoro umrzám, ačkoli chlad bych jako mrtvá vlastně ani neměla cítit. To pak venku tak dlouho nevydržím.
Často tam naříkám nad svým nešťastným osudem. Kdo mě konečně vysvobodí z mého skličujícího údělu?
Všechny úplňkové noci probdím.
Čeká se to ode mě. Jako zaměstnankyně místního hradu musím hrát bílou paní, běhat po hradbách v hedvábných šatech a úpět. Přesně to si totiž turisti přejí vidět.

Držela dceru v náručí a láskyplně jí hladila.
„Mami, já mám strach,“ zašeptalo děvčátko a maminka se pousmála. Úsměv však byl strojený. Děvčátko to ale nepoznalo.
„Ty se přeci nemusíš bát. Jsi moje malá princezna a už brzy se objeví princ, který tě zachrání a odveze si tě daleko odsud,“ pohladila holčičku po jemných vláscích. Děvčátko ztuhlo a přestalo dýchat. Ačkoliv věděla, co jí čeká, nehodlala svoji dcerku opustit.
Poslední co viděla, byl krvelačný pohled její nemrtvé princezny. Nepohla se ani ve chvíli, kdy na ní zaútočila a prokousla jí krční tepnu.
Neměla důvod dál utíkat. Nebylo pro koho bojovat.
Fandom: Zombie
AN: Pro moji drahou polovičku, která mi doma neustále střílí zombíky.

Poznámka: Vítejte na slunné Sicílii.;)
"Skvělá práce, Sergio."
"Že jo, viď? Ale stejně... Takový plejtvání materiálem. Víš, co myslím?"
"Jasně, Sergio. Byla pěkná. Vopravdická kost. A jak krásně se uměla volepit! Jo, kápova princeznička."
"Škoda, že nebyla chytřejší. Začít si s tím Espositovic hajzlíkem byla pěkná hovadina."
"Co už. Budiž jí země lehká... Mrskni sebou, začíná svítat."
Chrrrst! Z jámy vyletí sprška hlíny. Sergio se narovná. A pohlédne do tváře realitě. Má naštvaný výraz a nejdelší nohy, jaké jste kdy viděli. Giovanna zvedne krumpáč. Říká se, že mrtví prd ví - ale ona ví minimálně jedno: ten průstřel v halence od Versaceho je bude sakra mrzet...

Fandom: Král Lear vs. realita
Poznámka: skutečnost. Tate opravdu žil a tohle opravdu udělal.
Poznámka 2: bodík je bodík
„Špatné zprávy, Wille. Jeden chlápek, jmenuje se Nahum Tate, se ti trochu vrtal v Learovi. Trochu víc. Vlastně to úplně přepsal. Tvrdil, že je to taková hromada rozházených a zašlých šperků, že je to škoda a že to musí trochu nablýskat. Že budeš rád.
Takže, co tu máme: Edgar chodí s Kordélií a vezmou se. Šašek tam vůbec není, ale jsou tam zas nějaké úplně nové postavy. A to nejhorší, šťastný konec. Kordélie není mrtvá, Lear jí a Edgarovi předá vládu a ztratí se někam s Kentem.“
Když to William Shakespeare uslyšel, nezbývalo mu, než začít ve svém hrobě rotovat.