DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

Sněhurka byla prohlášena za mrtvou poté, co požila zkažené jablko. Naštěstí se objevil princ, který láskou dokázal Sněhurku probudit k životu. Už nebyla jako dřív. Je dokázáno, že lidé, kteří prožijí klinickou smrt, mohou mít poruchy mozku. Sněhurka ztrácela vzpomínky, a tak si všechno zapisovala černým uhlím na tělo. Kvůli tomu se nikdy nekoupala, spala opřená o zeď. Sněhurka již na svém těle neměla světlé místo, celý den trávila prohlížením u zrcadla.
Jednou ji princ našel ve studni, zdrcený ji vytáhl ven, měla ve dlaních knihu. Princ ji otevřel. Obrázky nedávaly smysl. Najednou mu zazvonil telefon. „Za sedm dnů zemřeš.“

Nechtěla jí kupovat další panenku a už vůbec ne v malém zastrčeném krámku s nevlídným prodavačem, ale dcerka nic jiného nechtěla a ona jí dárek slíbila. Neměla sílu se s ní dohadovat. Dnes už ne. Je tak unavená.
Je špatná matka?
Panenka ani nebyla hezká. Spíš divná.
„Mamí, podívej, oblékla jsem jí šatičky jako pro princeznu. Bude se jmenovat Princezna!“
„Princezna ale není jméno. Tak se jen říká královským dcerám.“
„Je to moje Princezna!“
„Mamíííí, pomoc! Princezna je mrtvá!“
„Neříká se mrtvá, protože nebyla živá. Je jen rozbitá. Podívej, takhle jí hlavičku nasadíme.“
Princezna otevřela očička a zlověstně se usmála…

Růženka spala celých sto let. To je všeobecně známý fakt. Jenže nikdo nevypráví, protože nikdo k tomu nemá odvahu, o snech, které se jí během té stovky let zdály.
Mlčíme o všech těch světech, kterými prošla při čekání na polibek. O zoufalství, kterým žila, když polibek nepřicházel. O tom, že v poslední vteřině ztratila naději.
A pak ji políbil krásný princ. Dál už pohádka nepokračuje. Pohádky se s realitou nezatěžují.
Už nikdy potom nesnila. Jen jako prázdná nádoba procházela životem ve zvláštně náměsíčném stavu. Neznala důvod. Nepamatovala si ty tisíce světů, ve kterých zůstala nepolíbená. Lidé si zřídka pamatují sny.

Trvá to už dlhý čas – takmer som si zvykla. Už presne ani neviem, ako to začalo. Skoro sa mi zdá, že nikdy nebol ďaleko. Objavil sa i v týchto ťažkých chvíľach. Počujem, ako tu obchádza, volá moje meno. „Elisabeth, moja Elisabeth...“ Jediný, čo je vždy nablízku. Cez deň občas spozorujem jeho čierny plášť - no keď sa otočím, je vždy preč. V noci ma pozoruje v spánku, vstupuje do mojich snov. Nenávidím ho. A ľúbim. Ponúka koniec trápenia. Je čoraz ťažšie odolať. Cítim, že sa k nemu onedlho pridám. Ale zatiaľ neodpoviem. Ešte nie; ešte patrím len sebe. Som stále živá.

Fandom: Walt Disney-Sněhurka
Musím přestat věřit lidem. Bože, jak jsem mohla být tak hloupá? Nechat někoho jiného, aby se o ni postaral.
Vlastně si tuhle lekci zasloužím. U shnilých věznů, jak jsem jen mohla uvěřit, že to srdce, které mi přinesl, bylo její?
Copak vypadalo jako lidské? Pitomá srna! Pitomý myslivec! No, alespoň už je teď mrtvý i on.
Ale je to stejně její vina.
Sněhurka! Pleť jako sníh, rty jako krev. Tse! Potvora, lhářka, šereda! Já jsem nejkrásnější! Já! A když to nepůjde jinak, sama ji ze světa zprovodím! Sama se postarám, aby se ta nevděčnice už nikdy na mém zámku neukázala.

„Kde to jsem, co se stalo,“ ozvalo se ze tmy lehce vyděšeně.
„Pst, ticho, slyším nějaký zvuk,“ prohlásil kovboj Woody a jako správný zálesák začal zjišťovat, odkud pochází.
„Kašlete na to a pojďte hrát,“ ignoroval ho rakeťák Buzz, který se nedávno stal Andyho nejoblíbenější hračkou.
„Pomozte mi, prosím, nemůžu se vyhrabat ven,“ ozval se znovu hlas.
„Asi bychom měli pomoc, vložil se do hovoru dinosaurus Rex a ostatní hračky souhlasně přizvukovaly.
„Kdo jsi?“ zeptal se Woody poté, co panenku vysvobodili.
„Já jsem princezna Bonnie a patřím Molly.“
„A co tu děláš?“
„Nevím. Najednou jsem se probudila. Jsem asi nemrtvá princezna.“

„A nyní přecházíme k největšímu klenotu naší sbírky,“ pravila průvodkyně skupině znuděných studentů.
„Představuji vám… princeznu!“ mávla rukou. Rozsvítila se světla a odhalila vitrínu, za níž se nacházelo lůžko, na kterém ležela mladá žena.
„Ačkoliv zesnula již před sto lety, její tělo se díky mumifikaci nachází ve výborném stavu. Naše historické záznamy dokazují, že patřila k mocnému šlechtickému rodu. Nyní mě prosím následujte…“
Jakmile odešli a všude se opět rozhostila tma, otevřela jsem oči a posadila se. Na rtech se mi pomalu objevil zlověstný úsměv.
Jistě… mysleli si, že jsem mrtvá, ale neuvědomili si jednu věc. Někteří lidé prostě neumírají…

Po tom, co mi ten muž udělal, jsem si myslela, že jsem mrtvá. No, je pravda, že v jistém slova smyslu mrtvá jsem. Spíš nemrtvá. A vůbec mi to nevadí.Naopak.
Dalo by se říct, že jsem noční tvor. V mýtech to tak bývalo – upíři vylézají v noci, slunce je dokáže spálit. To ale není pravda. My na světle záříme.
Také by se dalo říct, že mým postavením jsem něco jako princezna. Princezna gardy a svého vůdce. Volterru je můj domov a nikdo mi ho nevezme. Nikdy.
To samé platí o mém vůdci. Miluji ho nadevše a to se nikdy nezmění.

Sha're si vždycky myslela, že jako dcera muže, který vedl její lid, bude mít v životě štěstí. Když na Abydos přišel Daniel a zamilovali se do sebe, věděla, že toto štěstí nemůže už nikdy nic narušit. Až nyní si uvědomovala, jak moc se mýlila. Teď, když byla uvězněná ve vlastním těle, které ovládal někdo úplně jiný.
Od první chvíle se snažila bojovat, ovšem postupně začala ztrácet sílu. Chtěla křičet, ale nemohla hýbat rty. Chtěla utéct, ale vládu nad jejíma nohama měl někdo jiný. Chtěla pryč od Amonet. Kamkoli. Jakkoli.
Když ji zasáhla rána z Teal'covy zbraně, byla konečně zase šťastná.

Poznámka: nevěděla jsem, co s tématem, ale pak se mi to zčistajasna propojilo s určitým nápadem, který mám už nějakou dobu. Uvidíme, co z toho vzejde.
„Nyní se nacházíme v kněžnině ložnici. Vybavení je původní, ze 17. století...“ Průvodkyně se rozhovořila o dámě, jejíž portrét visel na stěně. Byla to skutečná krasavice, typická Italka s černými vlasy a očima, v drahých tmavorudých šatech. Usmívala se poněkud šelmovsky.
„Podle pověsti nezemřela přirozenou smrtí, kníže ji ze žárlivosti zavraždil. A ona tu od té doby straší...“
Výklad skončil, návštěvníci šli dál.
„Tak pojďte,“ vyzvala průvodkyně vlídně opozdilce, pohledného tmavovlasého mladíka.
Následoval ji jako omámený. Poznal tvář, která ho pronásledovala v neklidných snech. A znovu se mu vybavila melodie dávné skladby.
Na obraze byla vidět mandolína, částečně zahalená stínem.