William Shakespeare

"Kdybys ji, Bille, viděl!" oslovil pivem ovíněný básník už poněkolikáté svého přítele na dvoře hospody. "Ty její vlasy! Jako zlato. Její oči! Jako slunce! Její rty! Rudé jako korál! Umíš si to představit?"

"Umím," odpověděl Bill nezaujatě a prohlížel si muže i ženy bavící se kolem.

"A ty její prsa! Určitě budou jako sníh." Básníkův hlas se opilecky rozpil, stejně jako představa zlato-rudo-bílé bytosti v mysli druhého muže.

"Náhodou," namítl Bill a ukázal bradou na tmavou dámu procházející kolem, "tahle je taky pěkná."

"Pche! Na tu mojí nemá! Vždyť má vlasy jako dráty!"

Bill se nechtěl hádat, tak pil dál.

+ "Třikrát kočka zamňoukala."
- "Třikrát pejsek štěk', a zas."
+- "Velký hrnec vezměme si, dáme do něj všechny směsi."

+ "Kolem hrnce kolem choď, oříšky, okurku vhoď."
- "Myši chutné máš ty ráda, všechny čtyři dej tam!"
+ "Pravda. Teď ti do sytosti, přidáme morkových kostí."
+- "Míchej, míchej, v potu tváři, ať se dílo dobře daří."

+ "Z špeku kůží dáme kilo, aby dílo mastné bylo."
- "Ještě buřty, čokoládu,"
+ "Tvaroh, perník, marmeládu–"
- "Tu ne, tu já nemám rád! Syrečky můžem' tam dát."
+- "Míchej, míchej, v potu tváři, ať se dílo dobře daří."

***

"Co tomu říkáš, Karle?"

"Josefe, to nemá být divadelní hra, ale pohádka pro děti."

Jitro je soumrakem kouzel. Les už není ani tak plný osidel jako breberek.
Snad proto měl cestou z něj sklony drbat se na hlavě. Stále ho překvapovalo, jak je holá. Jak nepodstatné má uši.
Tělo měl sladce rozlámané a rty rozechvělé, jako kdyby jimi popíjel… nektar… pravý božský nektar… kdyby nektar chutnal trochu jako pivo po zkoušce jejich hereckého spolku…
Ta nepopsatelná slast!

Nakonec onu touhu po čemsi neuchopitelném promítl do veršů.
Byly natolik špatné, že navždy pronikly do obecného povědomí Athéňanů, k jejich neutuchajícímu žalu i pobavení.
Dá se říct, že se Klubko dokonale podělil o své ztrýzněné nitro.

„Romeo a Julie jsou nezodpovědní! Jejich rodiny se nenávidějí a oni do toho vpadnou se svou láskou a nic ostatní je nezajímá!“
„Právě proto představují naději. Chce to někoho mladého a nezkaženého, kdo ten nekonečný spor ukončí.“
„Jo, ale za jakou cenu!“
„Ona je mladistvá i na středověký poměry!“
„Tohle jsme přece už rozebírali!“
„A teď je to tady zas.“
Diskusní skupiny na sebe touto dobou už jenom pokřikovaly. Prokop se studenty chystal zarazit, než se strhne rvačka, ale vtom jeho pozornost zaujal Roman ze skupiny M, který s plachým úsměvem předal vedle sedící Janě ze skupiny K nějaký vzkaz.

Romeo + Iulie: Slibuii ti lásku, úctu a věrnost w dobrém i zlém dokud nás smrt nerozdělí.
Kněz: Zavazuii vás w manželství ve iménu otce & syna & ducha svatého. (políbí nevěstu, ta políbí ženicha)
konec
„Wille, ten konec, to je opravdu tragédie,“ prohlásil John Danter, nakladatel, a opřel se ve svém křesle.
„Myslíš?“ naklonil se nesmrtelný bard.
„Určitě. Chtělo by to nějaký happyend.“
„Hmm. Happyend,“ začal se Shakespeare škrabat na hlavě, „mohl bych je nechat oba umřít.“
Do místnosti nesrozumitelně dolehl rašploidní hlas Semetriky Danterové, Johnovy ženy. Ten se oklepal a pak prohodil k Shakespearovi: „To by bylo mnohem lepší.“