Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

Čeropotví.
Luskáči natahují paranohy, kam až oko. Něco žblurchané, kameninovité, žlunžovo-zelemodré - telefon! Trebucalky elá elá, pěnkava chodívá groum, samodrží.
FANTASTIK - A! KRUTON - Y! Americké rewerendy pomodrávají, šelená papuchalk.
I pohádka cikcakala pomalu. Prozkoumej smrže, eurozóna. Nebedýmoví princezóny, eliminujte kvík! Chřípí chřýpí, bomba. Denominát.
Magaví, magaví... Prostor zeměstroje přepadává mizérie dalekou strouž. Pentlerek.
Aspoluky dreomí perefrojvald. Žůžovat na zahradě, to klokan. Paraexitovat v kukle, to móíóres. To čokolí. Ber roha. Za kamnama červenidlo...
... tramvajonosná Glorie. Baf.
Dramatologické očička mýfer euglamin. Eterese. Eterese řehoř-ík.
*snová sequence*
Na stole ležela myš, nebyla ani malá ani velká, ani bílá ani černá. Byla to myš.

Nejmladší ze sester Blodnikových přepadla noční můra.
Pronásledovalo ji v ní město plné mlčících lidí s prázdnýma očima a prázdnými žaludky.
Probudila se právě ve chvíli, kdy domovoja Marii Morevnu kouzlem zmenšovala.
Zamrkala, ale Marie Morevna, procházející dvířky za poodsunutými kamny, se nerozplynula.
Chvíli zírala na pootevřená dvířka nikdy předtím neviděná, ale pak sevřela v ruce módní časopis, v jehož držení na ni dnes v noci vyšla řada a rozhodla se to, co právě viděla, považovat za sen.
Na rozdíl od Marie Morevny odmítla akceptovat byť jen střípek z nahého světa.
A tak nakonec každá z nich dopadla úplně jinak.

Soráč, kámo!, proběhlo mu mezi chlupatýma ušima, kdy se na poslední chvíli stihl evakuovat mezi zeď a starý sporák, čekající na dvoře na odvoz. Ne, že by mu bylo nebylo po minulé dávce líp a zas tak hrozné to nebylo, ale stejně - šlo prostě o princip. Tomu troubovi to navíc neuškodí a tenhle dvounožec je stejně od sebe nerozezná.
Co na to říct, měl pravdu, přece jen to je chytřejší z našich dvou kocourů. Našich dvou úplně stejně bílých kocourů, abych byla přesná. Jen ten druhý byl chudák VELMI nemile a nečekaně překvapen, když mu tatínek zničehonic aplikoval to projímadlo...

"Vylez, příšero. Je pěkně, mraky tak akorát na projížďku."
Zpoza obřího komína výhně se mu v odpověď dostalo jen otráveného zafrkání.
"Pooojď! Neříkej, že je ti zima."
Černá hlava se důrazně zavlnila ze strany na stranu.
"Tak co je? Mám tě prosit?"
Zelené oko se uraženě zablýsklo, než mu drak nastavil zubatý hřbet.
"Nebo mám přijít za měsíc?"
"Na to můžeš zapomenout rovnou. To tvoje zlatíčko podplatilo poštovního draka a přihlásilo se do ňáký korespondenční výzvy," houkla od kovadliny Rafana.
"Ten trouba Rybinoha do toho prý jde taky. Jsem si jistá, že celej duben v Blpu neuslyšíme vo ničem jiným."

Samozřejmě, že se vojáci Inkvizice nemohli ztratit na nějakém pěkném místě. Ne, byla to hnusná, odporná bažina, kde neustále pršelo. O nemrtvých vylézajících z vody ani nemluvě.
Dorian si pšíknul.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho Inkvizitorka.
"Jenom takové nastydnutí. Chce se mi zalézt za kamna a zůstat tam několik měsíců."
"Můžu tě zahřát vlastním tělem," mrkl na něj Iron Bull.
Dorian zíral na svaly, které se leskly v kapkách deště. Byla opravdu zima a vlhko a... Všiml si, že se na něho Beka potutelně šklebí.
"Mám ještě nějakou důstojnost," řekl. Otázkou ovšem bylo, jak dlouho mu ta důstojnost vydrží...

Chata, sobotní podvečer, v krbu plápolá oheň, venku totální plískanice.
Začínám nakládat ingredience na nedělní ražniči, sakra, anglická zůstala doma!
Konzum zavřenej, ještě že tu je vietnamská večerka.
Zmoklá a zmrzlá vpadnu dovnitř.
V chlaďáku jediná anglická, čtvrtkilo za pajcku, s minimální trvanlivostí do 13.3.
Většinou nevím, jaké je datum, ale pátek třináctého si pamatuju.
Jdu k pultu. „Nemáte jinou? Tohle včera prošlo.“
Vietnamec na mě upře bezelstný pohled: „Měla koupit včera!“
Nemůžu si pomoct, začínám se chechtat, prodavač se přidává.
„Čičet?“ navrhne smířlivě.
Beru anglickou a vydávám se domů k hřejícím kamnům.
Hihňám se navzdory živlům celou cestu.

Ozvalo se zaklepání.
Fanny si přitáhla opelichaný pléd ještě víc ke krku. Nachlazení se jí nechtělo pustit a stále jí třásla zimnice. Kdo mohl tušit, že první zima na Mansfieldu bude nepříjemnější, než boj s nouzí doma v Portsmouthu.
"Dále!" sebrala všechen hlas.
Edmund otevřel dveře jen na dvě dlaně.
"Jak se cítíš, Fanny?"
"Trochu lépe, děkuji," pípla jeho malá sestřenka a zoufale uvažovala, kam s očima.
Edmund natáhl krk a rozhlédl se po místnosti.
"Ale stále ti tu nezatopili, že?"
"Paní Norrisová říkala, že..."
"Kašlu na paní Norrisovou. A kašlu na karanténu. Pojď, v mém pokoji jsou vyhřátá kamna."

Trevelyan vykročil k postave, chúliacej sa pri ohni. Jemný hukot plameňov a vŕzganie snehu pod nohami sa niesli šerom. Postava sa strhla, keď ho začula, no vidiac, že spoločnosť mu robí priateľ, mág odložil palicu.
"Ten prekliaty sneh... ," zamrmlal pobúrene a Trevelyan sa pousmial.
"Pod strechou je príjemnejšie."
"Tá kutica vo veži je neobývateľná," nadhodil mág, štuchnúc do polena, ale potom po ňom blysol očami. "Alebo máš nejaký návrh?"
"Poď ku mne," pristúpil na jeho tón Trevelyan.
"Čo ponúkaš?"
"Zahriatie."
"A čo ak mi bude aj tak chladno?" naoko zaváhl.
"... budeme musieť improvizovať. Mám nejaké kožušiny. A veľmi pekné kamna."

Ve městečku žil kdysi muž s tajemstvím. Ukryl ho ve svém domě, tak dokonale, že s ním zemřel. Zbyla po něm legenda a ten dům. Dlouho se tam střídali nájemníci, nikdo nezůstával. Dům osiřel, tajemství zapadalo prachem. Jenže tam, kde je zpustlý dům, se jednou zákonitě objeví parta, která ho chce prozkoumat.
"Když nás objeví.." strachoval se větší kluk, a nutno říci, zodpovědnější, když vcházeli oknem do pokoje.
"Si vlezem za kamna a budem předstírat, že sem patříme!" odvětil suverénně ten mladší. Jak na zavolanou zavrzali schody... Kluci sebou hodili na kamna a zaujali pózu letitého inventáře. Dveře se otevřely...

"Je to svatokrádež," křičel stařec a nic nedbal na nechápavé pohledy okolostojících, "Železná loď hnaná ohněm..."
Mohl se třeba ukřičet a stejně ho nikdo neposlouchal. Tak jako jinde, ani na jižním pobřeží se pokrok nedal zastavit.
"Ona se vrátí," pokračoval tiše, "Kam zalezete až hluk strojů překryje zpěv věží?"
Jenže nestvůra byla dávno pouze bájí.
Věže a jejich písně zajímavostí.
A stařec? Poslední strážce...
Jen podivínem.
Loď vyplula.
A stařec nevěřícně naslouchal.
Nad pobřežím zněla dávná píseň zpívajících věží.
Ti v přístavu dávno zapomněli, jenže námořníci věděli svoje.
Pořád věřili a prokletý stroj s každým výdechem rozezněl dlouhou, tenkou píšťalu.