Selská jízda

Anežka se shýbne pro další snopek a sváže ho povříslem. Srpnové slunce rudě žhne, vzduch je nehybný jako tůň.

Olízne si sůl z rozpraskaných rtů a spolkne představu vody ze studánky. Bratr by nepovolil, žene je dál jako soumary.

Inu, teď to vydrží a po žních... Po žních se provdá na velkostatek.

Udělala štěstí, oznámil jí bratr a nedokázal při tom skrýt trn žárlivosti.
Udělala štěstí,  radovala se švagrová přejícně a tiskla jí dlaň, jako by Anežka už to štěstí držela v hrsti a stačilo je nepustit.

Srpnové slunce žhne, do kůže se zadírá obilný prach a do srdce pochyby.

Nakonec do JZD taky vstoupil. A dřel dál tak, jako dřel na svém. Protože správný hospodář dřít musí. Protože má zodpovědnost za to, co mu bylo svěřeno. Za půdu. Za životy hovádek. Za život svůj a za to, co s ním provede.
Nepsal protesty. Nepsal chvalozpěvy. Nepodepisoval prohlášení pro, ani proti. Svou filozofii psal svým životem.
Proč to děláš? Ptal se ho syn, když vstával před kuropěním, aby vyjel na družstevní pole.
Proč to děláš? Ptala se žena, když revmatickýma rukama sotva udržel vidle.
Jenom se usmál. Všechno mi můžou vzít, ale poctivost ne. Tu bych jim musel dát sám.

Učitelka opravuje slohové práce žáčků. Jde to rychle, přece jen, druháci sesmolí jen tři čtyři věty. Téma je aktuální: Můj první máj. Jdeme do průvodu. Mám krásné mávátko. Začíná to být jednotvárné. Tatínek mě vzal na ramena, abych dobře viděla. Vida, dokonce souvětí. Najednou se učitelka zarazí. Co to... Čí je to sešit? Petřík Kulíšek. V čele průvodu nesou mohutné pohlaví soudruha presidenta. Učitelka sešit zavře a znovu otevře. To slovo je tam pořád. Vzorně vykroužené modrým inkoustem. Zavolá si provinilce. Zabodne prst do inkriminovaného místa. "Cos to tu napsal?!" Chlapeček zrudne. "Prosím, když mě slovo poprsí přišlo takové sprosté."

První život mu vzal ruský gulag. Utekl. Dopadli ho.
Dostal trest smrti. Těsně před popravou byl přidělen ke Svobodově armádě a začal žít svůj třetí život.
O čtyři životy přišel v bojích na východní frontě.
Dva životy ztratil v jatkách na Dukle. Ze 780 mužů jeho praporu zůstalo 36.
V osmačtyřicátém byl za protikomunistický odboj odsouzen k dalšímu trestu smrti.
Prezident trest zmírnil na doživotí a tím mu věnoval desátý život. Ten z něj vyžrala radioaktivita v lágru Vojna.
Pak ho převezli do Leopoldova. Utekl. Až do Německa. Jedenáctý život skončil pod koly auta.
Poslední život si konečně mohl vychutnat.

Letos jsme poprvé podle nejmodernějších vědeckých studií nevysadili brambory po staru do brázd, ale do hnízd, jako Mičurin.
Nechápu, jak se to mohlo stát, ale výnosy jsou oproti loňskému roku víc než o třetinu nižší! Počasí přitom bylo letos příznivé. František Motyčka hospodařící dosud samostatně, má úrodu bohatou a směje se nám do očí. Někteří družstevníci se chtějí zpátečnicky vrátit ke starým způsobům. Přitom v Sovětském svazu mají zemědělci s hnízdovou sadbou ty nejlepší zkušenosti! Výnosy mají až o padesát procent vyšší! Nerozumím, čím to je.
Pro jistotu jsem ale ve zprávě o hospodaření našeho JZD čísla aspoň trochu vylepšil.

V rámci převýchovy máme povinné kurzy ruštiny. Lektor je dobrý komunista, ale špatný učitel.
"Přelož větu: Ja zabyl Naděždu v parke."
Cože? Naďa je jeho malá dcerka! To se tolik rouhá, jen aby nás šokoval?! Počkat, neznamená naděžda taky naději? Že zabil naději?
"Utrom," dodá soudruh.
Bude to tak, naděje umírá a máme utrum.
"Ty panimáješ?"
Jak s tím souvisí moje paní?
"Ja pani ne maju." Přece ví, že všichni žijeme v celibátu!
Ze zmatku mne vytrhne bratr Cyril, který plynně hovoří sedmi jazyky včetně ruštiny:
"Ptá se tě, zda mu rozumíš. Překlad zní: Zapomněl jsem Naděždu v parku. Ráno."

v Nové Lhotě dne 9. června 1950
My, žákyně a žáci 2. třídy obecné školy v Nové Lhotě, se připojujeme k hlasu všech věrných lidí i dětí a žádáme, aby soud spravedlivě tím nejpřísnějším trestem potrestal třináct zrádců naší vlasti v čele s Miladou Horákovou, kteří chtěli znovu rozpoutat válku, a tak způsobit smrt mnoha nevinných lidí a dětí. Děkujeme za ostražitost a bdělost soudruhům z StB. Slibujeme, že také budeme ostražití a každého zrádce včas ohlásíme. Na důkaz toho se zavazujeme, že budeme první ve sběru chroustů v naší škole. Republiku si rozvrátit nedáme!
Následuje dvacet kostrbatých dětských podpisů.

Kolem té velké krabice se shromáždila celá rodina. Hledíme na bednu a mlčíme. Dlouho.
Otec krabici přivezl na kárce z Města. Osm kilometrů se s ní trmácel. Je to jeho válečná trofej. Jeho výhra v loterii. Když večer dorazil, bez jediného slova nechal kárku přede dveřmi, šel do kuchyně a vypil mámě půl láhve rumu, co schovávala do cukroví. Můj táta abstinent.
"Co s tím budeme dělat," zeptá se nakonec bratr.
"Podpálit to nepůjde."
"Plyn si pustit nemůžeme. Máme jenom elektriku."
"Je to to jediný, co ještě měli," vzdychne otec.
Celý den strávil ve frontě, aby koupil sporák na svítiplyn.

Mladý bojovník se opatrně plíží vysokou trávou prérie. Srdce buší, dech se mu zadrhává v hrdle. Teď jde o všechno. Nepřítel ho nesmí zpozorovat!
Sledovaný desperád se najednou zastaví, naslouchá. Je nervózní, rozhlíží se na všechny strany. Medvědí dráp se vtiskne do mělkého dolíku. Zadržet dech. Splynout s terénní vlnou. Po chvíli slyší vzdalující se kroky. Opatrně odlepí obličej ze země, jeho tušení bylo správné. Bledá tvář skutečně míří k hranici rezervace. Medvědí dráp nesmí dovolit, aby se tam dostala! Ještě chvíli počká, až desperád zmizí z doslechu, potom se zvedne a neslyšně se rozběhne pryč. Musí své pozorování ohlásit!

Po škole letím na pivovarský rybník, kluci už tu jsou, honem nazouvám šlajfky a rozjíždím se po ledě, je mráz jak samec, led tichounce praská, sníh jiskří, až to bodá a já frčím tak rychle, že se celý svět rozmázne do jediné barevné šmouhy jako na kolotoči.
Dole na teplácích se dělají bambulky namrzlého sněhu, máme pod nima jégráky, ale stejně to za chvíli zebe, tak jdeme na chvíli do ohřívárny, uvnitř hicují kamínka a pan Brůna prodává horký čaj nebo sušené švestky na špejli.
A jak se do mě vlévá teplo, mám pocit, že jsem nejšťastnější kluk na světě.