DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Na talíři to aranžuješ, do "únosné" podoby,
"Imunitu je nutné posilovat, zvláště v zimním období."
Vysvětluješ mi vytrvale, jak skvělé jsou ty humusy,
a já se bráním zuby nehty, vůbec to vzít do pusy.
Neustále mě přesvědčuješ, že musím to vyzkoušet,
prý určitě mi to neublíží, ale proč to pokoušet.
Studie to dokazují a masy tomu věří,
než tohle budu asi radši, pojídat husí peří.
Zamrkáš a usměješ se, já podléhám tvým léčkám,
nerisknu přece, že budu mít, málo toho céčka.
Popadnu příbor, do jídla dám se, jsem přeci muž činu,
miluji tě tak, že kvůli tobě, sním i zeleninu.

"Co měla učitelka na konci s tou mrkví?" zeptala se mě spolužačka nešťastně, když jsme v pátek odcházely z ranní hodiny znakového jazyka.
"Jakou mrkví?"
"No znakovala MRKEV HOTOVO, ZIMA POŘÁD."
"Aha... Ona neznakovala mrkev. Šahala si na nos. To znamená BŘEZEN," mrkla jsem na ní. "Říkala, že březen už skončil a přitom je stejně pořád zima..."
"Ale doprčic..."
"Hele, klídek. Znáš znak POŽADAVKY? No, tam má člověk jednou uhodit zespoda do dlaně a já to udělala dvakrát... A hádej co, ona mi pak řekla, že to prý znamená PENIS."
"Tu nultou páteční hodinu znakovky by měli prostě zakázat."
"Souhlas."

Můj život je pořád to samé. Naložit zátěž, unavit se, trocha jídla, trocha spánku, naložit zátěž... Poslední dobou ale shledávám jistá zlepšení. Drobná pohlazení, když někdo projde kolem a dotkne se mě dlaní. Když se bojím, ten vysoký černovlasý na mne mluví uklidňující cizí řečí.
Ale nejradši mám jednoho z těch malých. Ten mi vždycky rozumí. Chcete to vidět?
Poslední večer pod Caradhrasem pořádně mrzlo. Choulili se v malé proláklině a vrhali kradmé pohledy na čaroděje, který zatrhl oheň.
"To byla naše poslední mrkev, Same," zkonstatoval nešťastně Pipin.
"A tohle je náš nejlepší poník," odtušil Sam s uspokojením. "Viď, Vilíku?"

Všudypřítomný mráz každého vyčerpával k nesnesení. Žádné teplé oblečení, i kdyby ho měli, by mu nezabránilo zalézat do kostí.
Již několik dní byli obklíčeni, munice docházela a nové zásoby byly v nedohlednu. Zbývalo jim sotva šest minometných granátů, krabice nábojů na kulomet a nábojnicový pás na střelce. Vzpomínali na domov, masírovali si omrzlé nohy, zpevňovali jámy.
Večer pak pojedli ledové fazole a zmrzlé kukuřičné lívance, které ve sporadickém tichu výběžku křupaly, jako když chroustáte mrkev. Jak rádi by si teď dali "sračku na šindeli", nebo se nacpali špagetami a běželi na Currahee. Všechno by bylo lepší než dřepět v Bastogne.

Turgon běžně večeříval se svými pány. Dnes jsme čekali už jen na Glorfindela.
„Jdeš pozdě, pane Zlatého květu,“ uvítal ho král, když konečně vstoupil.
„Nemohl jsem se dočkat té lahodné krmě!“ zahlaholil Glorfindel, přitáhl si židli a nahlédl pod pokličku. „Ach, vepřové v mrkvi! To už jsem nejedl… dobré dva dny!“
„Je leden, můj pane,“ upozornil kapitána Turgonův tajemník. „Máme omezené zdroje.“
„Chtělo by to více mrkve!“ pokračoval Glorfindel. „Mrkvový salát, mrkvový koláč, mrkvový džus!“
Penlod obrátil oči v sloup.
„Víte co? Postavíme si sněhuláka! Jen… myslíte, že tu seženu mrkev?“
Rog po něm hodil talíř.
Nikdo si ničeho nevšiml.

Po tom fiasku s bojovým cvičením poslal admirál Morthy křižník Na Vlastní Nebezpečí na další podřadnou misi.
Rozmrzelý kapitán pověřil prvního důstojníka Caledriho, aby před odletem zjistil stav zásob na lodi.
Caledri se do té úmorné práce pustil spolu se zásobovacím důstojníkem. Procházeli jednotlivé sklady, porovnávali seznamy se skutečností a přitom zjistili, že jim chybí položka FS-V038509.
„Jak je to možné?“ podivoval se Caledri a obrátil se na zásobovacího důstojníka. „Ptal jste se na to logistické správy?“
„No, ptal...“ odpověděl zásobovací důstojník.
„A?“ vybídl ho Caledri.
Zásobovací důstojník jen pokrčil rameny. „Řekli mi, že teď v zimě žádnou mrkev nemají.“

Pondělí ráno. Ještě jsem neměl čaj. Nicméně i tak si všimnu neobvyklé atmosféry ve výstrojním skladu. Nejistota? Hrůza? Děs?
„Kdopak nám vyhlásil válku?“
Jeden svetřík promluví.
„Zdá se, že Aljaška.“
„Aljaška? Nejste opilý?“
V inboxu čeká třicet zpráv. Většinou popisy mé bídné smrti rukou zmrzlého agenta, poslaného omylem do země věčného ledu.
„Ach tak.“
„První e-maily dávají ještě smysl; poslední jsou o přepadení výstrojního skladu tlupou ozbrojených mrožů na amfetaminu,“ dodá svetřík. „Co budeme dělat?“
Pokrčím rameny. „Vím já? Pošlete na Aljašku bednu mrkve. Ať si tam 007 staví třeba sněhuláky. Tohle je nevychovanost. Dokud se nepolepší, zpátky se nedostane.“

V horách jsou zimy tvrdé. Zvlášť ty, které jakoby nechtěly skončit.
Sýpky a sklepy se vyprazdňují. Zvěř slábne a potravy ubývá. V takových zimách se vlci stahují blíž ke stavením.
Jinde je lidé zabíjejí. Ve Vlčí skončí všechno, co už se nedá spotřebovat, za vesnickou bránou. Vnitřnosti, kosti, skrovné zbytky.
Vlci se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. I bedýnku zčernalé vyschlé mrkve. Něco sní, něco nechají zajícům.
Když Štěpánova smečka strhne dva srnce, odtáhne Štěpán jednoho ke vsi.
Lidé se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. Vesnicí voní pečeně.
Dny se dlouží a paprsky slunce tančí po sněhu.
Přečkali zimu. Společně.

„Pomaly, mladý pán. Kam utekáš?“ zastavil Severus Severusa.
„Chcem mrkvu.“
„Čo?“
„Mrkva je...“
„Viem, čo je mrkva! Načo ju chceš?“
„Nemôžem si pomôcť kúzlami, nedrží mi to a chcem tromfnúť Jamesa a Siriusa...“
„S mrkvou?“
„Muklovia ju dávajú snehovým postavičkám. Poradili mi to sestry. Tromfnem ich, hoci impromontovane...“
„Improvizovane,“ trpezlivo upozornil svojho najobľúbenejšieho prasynovca.
„Áno, tak.“
Keď vyšiel na záhradu, malý Severus víťazne poskakoval okolo neforemnej snehovej busty s mrkvou miesto nosa. A oproti nemu... Zúžili sa mu zreničky. A autorom snehovej busty s obrovským nosom sa tiež zúžili zreničky. Ale od strachu. Pred dverami stála živá predloha ich snehuliaka...

Malá zvířecí sešlost.
"Víte," začal jezevec: "jedna dryáda povídala..."
Vzrušené mumlání ho přerušilo.
"Ty jsi mluvil s dryádou?!"
"Nu," podrbal se na hlavě jezevec: "ano, už to tak bude. Tak tedy mluvil jsem s dryádou..."
"Neuvěřitelné," vydechla veverka, která začátek vyprávění neslyšela.
Zajíc obrátil oči v sloup.
"A ta dryáda..."
Přerušil ho řinkot rolniček. Zvířátka se přikrčila.
"Ale... to není cítit jako bílá čarodějnice," odtušil kdosi.
"Aslan se vrací! Veselé Vánoce!" ozval se zvenku hlahol.
Po tajemném návštěvníku tam zbyl naditý pytel.
"Však jsem to právě chtěl říct," proklamoval jezevec.
Zajíc sáhl do pytle.
"Aslan, Aslan, hlavně, že mrkev je."