DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

Roy těžce vstal potom, co se celým tělem svezl po barovém pultu a nabral několik sklenic. Byl potlučen a lehce pořezán. Procházel klidně hospodou, zatímco kolem něj prolétávaly další sklenice a kusy nábytku. Vzhlédl nahoru do patra a uviděl Číňana v indiánském obleku, jak se ohání jelením parožím a dává na frak deseti jiným mužům. Nemohl se ubránit obdivu. „Jo! Jo!“ Fandil svému nepříteli. „Ne! Ne!“ Začal křičet, když se k němu jeho nepřítel začal nebezpečně rychle přibližovat. Několika skoky a přemety se Číňan dostal přímo k Royovi. „Ty!“ Chytil Roye pod krkem za kabát a roztočil se s ním.

" Za dvadsať rokov mojej služby som čosi takéto ešte nevidela," povedala a pozrela hore. Na nočnej oblohe vybuchovalo tisíc farebných svetiel.
" Polámala som ruky, nohy, zopár metiel a jedno auto. Všetci sa ma boja, keď stojím na stráži. Videla som ľudí premieňať sa na zvieratá. Poznám bolesť, agóniu, ukázali mi smrť. Spomínam si na stovky tvárí, ktoré dnes uvidím zomrieť," vravela, keď obrana hradu padla a okolo nej prehrmeli ľudia v čiernych plášťoch so smrťou na perách.
A ten najhorší, s haďou tvárou a červenými očami, ten šiel posledný. Bol to prvý človek, ktorého sa Zúrivá vŕba bála. Lord Voldemort.

Jindřich V. měl rozbitý nos.
„Vaše Veličenstvo, co se… Kdo se opovážil?“ vévoda z Exeteru byl šokován. Něco takového se nestalo už patnáct let! Patnáct let, co někdo vztáhl ruku na anglického krále mimo bitevní pole.
„Uklidněte se, strýčku. Nic mi není. Ten chlap ani nevěděl, kdo jsem. Trochu jsme se pohádali. Nehledejte ho a rozhodně ho nezatýkejte. V současné situaci si nemůžeme dovolit plýtvat vojáky, zvlášť ne takovými, co se umí prát.“
Vévoda z Yorku, který měl u svých lancasterských příbuzných už tak dost vroubků, si dodal odvahy a zeptal se na to, co chtěli vědět všichni.
„Kdo vyhrál?“

„Kde jsme? Můžu zůstat v malých černých?“ hulákala Donna z hlubin TARDIS.
Doctor vykročil ze dveří a rozmáchl paže.
„Toto je planeta Čchú. Odsud přišla druhá největší invaze na Zemi od dob Stonehenge.“
Přistáli uprostřed roubené vesničky. Donna vykoukla právě včas, aby zahlédla vesničana s pařezem v náručí potácivě honit vřeštící vesničanku. Vzápětí se jiný, poněkud zmokle vypadající humanoid s velkým bříškem vybelhal zpoza chalupy. V náručí nesl strom a zpíval.
Doctor zamyšleně rozsvítil sonický šroubovák.
“Těžká intoxikace zkvašeným ovocem.“
Donna vklouzla zpátky, než ji břicháč zahlédl.
„Rychle pryč. Byla jsem na dovolené v Česku a vím, jak tohle skončí.“

Krize vleklá, krize krutá
ovládla mě docela,
mé závity nefungují,
ač je žhavím do běla.
Sedím, dumám, tupě hledím
na barevná vajíčka,
v hlavě mám drť, jako kdyby
řádila tam mlátička.
Připadám si skoro jako
u dvanácti měsíčků,
máme duben, venku leden,
teď do toho mlátičku.
Vzpomínám si přitom jenom
na to, co vím od mámy,
když se mlátí, tak se dělí
pravé zrno od slámy.
Kéž bych svoji mysl mohla
také takto pročistit,
vyházet tu prázdnou slámu,
ryzí stovku slov pak mít.
Myšlenka je pěkná, jistě,
bojím se však, mezi náma,
že po vymlácení stejně
zůstala by jenom sláma.

Hodina bylinkářství:
"Dneska si povíme něco o vrbách. Zná někdo nějaké vrby? Ano, Grangerová?" vyvolala Hermionu profesorka Pomona.
"Vrba ušatá, vrba křehká, vrba..."
"Ano, ale tohle jsou normální vrby. Já měla na mysli vrby kouzelné. Ví někdo o nějakých?"
"Vrba vzpomínková, díky které si člověk může vzpomenout na zapomenuté věci."
"Anebo vrba mlátička, která... Podle čeho se jmenuje vrba mlátička?" vyzvídal jeden student.
"Ehm, podle čeho se jmenuje, nevím, ale z jejích proutků se dá vytvořit velmi účinný léčivý lektvar." odpověděla Pomona.
Vtom vstoupili dost zmlácení Harry a Ron.
"Co se vám stalo?" vyhrkla starostlivě profesorka.
"Vrba mlátička" odpověděli chlapci.

Malá Janička měla staršího bráchu. A staršího bráchu jí dávali vždy za příklad, protože byl prostě šikovnější.
Janička taky nosila domů skoro samé jedničky, ale zatímco ona si drhla prsty na kytaře a nikomu svou hrou radost nedělala, smyčec jejího bráchy na strunách jen bruslil.
Janička ale chtěla rodiče potěšit, a tak se pilně učila a trápila, a nakonec se na konzervatoř rok po bráchovi dostala.
Malá Janička je ale dneska Jana, pracuje jako kuchařka, ale občas hraje s orchestrem.
A zatímco se houslisté a klarinetisté snaží, ale stejně nejsou moc slyšet, Janu s jejím úderem do gongu nikdo nepřeslechne.

„Co prosím?“ Udiveně jsem koukala na třídní. „Jirku?“ Toho obra mezi páťáky? Náš mladej, to tintítko, druhý nejmenší ve třídě?
„Víte, je to moje chyba. On si Kubík nikdy neztěžuje. Ale dnes, asi to bylo pro něj silné, najednou po něm skočil a bušil hlava nehlava.“ Nevěřícně na ní koukám.
„A víte, co bylo nejzvláštnější? Jiří, třídní mlátička, se mu omluvil.“
Cestou domů přemýšlím, jak tohle rozuzlit. Proč to bylo, co ho to najednou popadlo.
„Víš mami, on pořád do mě rýpe a vyráží. Ale dnes to zkusil na Honzíka, na mého kamaráda.“
Jsem v klidu, tenhle kluk se neztratí.

Mlátička na obilí pracovala na plné obrátky. Byl ideální den na mletí obilí. Vilém to věděl. A věděl to i Vilémův otec, který se proto už před obědem vypravil do města.
Vilém zbyl na práci sám. Pracoval monotónně a neúnavně. Na jeho mužných pažích se mísil pot a mouka. Voněl po obilí.
Nevšiml si, že jej notnou chvíli někdo pozoruje při práci. Že jej někdo svléká pohledem. Představuje si jeho krásné mladé tělo. Že v duchu hladí jeho bříško. Že jej líbá v podbřišku a pak o něco níž.
Nevěděl, že je to ten, který ví, jak vypadá pod oblečením.

"Klepu se jak stará vrba," zavrčel podrážděně.
Jeho společník se usmál.
"Člověk by řekl, že po první stovce potomků už jeden nebude tak nervózní, ale ani houby."
Z nory vyšla porodní fretka.
"Vaše manželka právě odrodila," oznámila spokojeně.
Otec se okamžitě vrhl dovnitř. Bylo ticho. Pak vyšel zklamaně ven.
"Čtyři holky jak buk. A jeden slabý třesoucí se uzlíček."
"Dovol mi se na něj podívat."
Myšák přinesl na prackách maličkého a podal mu ho.
Aslan se k němu sklonil.
"Z tvého syna bude jednou velký bojovník," řekl a dal myšákovi jméno.
Nikdy jsme ti neřekli, koho máš za kmotra, Rípčípe.