DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

Zase bylo to známé "jednou za čas".
Stařenka Oggová vypálila Mačkadlici, načež prohlásila:„ Božíčku, já se vůbec nedívám.“
A mačkadlice byla pryč.
V podzemní síni pod Cori Celesti se scházeli všichni Fíglové - z hor i plání,
z XXXX i Vyvažovacího kontinentu, dokonce i z rašelinového ostrůvku Faňka.
Scházeli se slovy pozvánky na trochu počórky, slópy a mlátičky.
Hostina to byla pořádná, béhovada, bůhovada, i humpfhovada se opékala na ohni, a závěrečná pranice byla také jaksepatří. Jen ten titul Mlátičky zase nikdo nevyhrál.
Příště se sejdou zase jednou za čas. To až některý kmen počórkuje zpátky všechny pozvánky. To chvilku potrvá.

Jako autor se k vraždění přiznávám,
a svědomí vašeho se poptávám,
zda má také tendence ubližovat,
miláčkům svým životy obtěžovat.
Vymlátit z nich hloupé nápady,
vypustit ošklivosti nálady.
Věc se má totiž takhle – byla jedna slečna,
a ta nežila, jen donekonečna
měnila svá knižní princátka,
a tak přišla do příběhu nejedna šarvátka.
Jeden blondýn a druhý zrzavý,
těžko říct, kdo bude více churavý,
když přijde její snoubenec mlátička,
a další odstavec jen samá rakvička…
Ale když má psavec sadistické sklony,
tak jednoduše zvoní pohřební zvony,
a kdo se na konec pohádky naší ptá,
tak ze všech zůstanu přeci jenom já!

Na Vlastní Nebezpečí byla na cestě sotva den, když přišla první žádost o návrat kvůli opravám.
„Protože se porouchala mlátička na obilí?“ četl Caledri nevěřícně v hlášení, a vydal se to hned osobně prověřit.
„Co to tu dělá?“ zeptal se správce skladu a ukázal na mlátičku.
„Mlátí to obilí, pane,“ odpověděl správce. „Sem nahážete klasy...“
„Já vím jak to funguje,“ přesušil ho Caledri. „Chci vědět, proč je to tady na lodi?“
Správce jen rozhodil rukama. „Mně se neptejte! Logistická správa nám to sem poslala, já to tu jenom udržuju.“
Caledri jen zavrtěl hlavou a doufal, že Kalnamychidirotaniriáni mají rádi obilí.

Nejradši by si nafackovala. Takhle hloupě se chytit do léčky. Snad vymyslí, jak z toho ven. Celý den pozorně sledovala skupinku, která se zajala.
„Pánové, co si večer zkrátit soubojem muže proti muži?“ navrhla.
„Proč ne,“ odpověděl jejich velitel.
„Rád bych vyzval támhletoho velkého chlapíka,“ pokynula spoutanýma rukama.
„Proč ne,“ zopakoval a znělo to… zajímavě.
„Zbláznila ses?“ zašeptal jí do ucha Maledikt.
„Abych mohla bojovat, musí mě rozvázat a dát mi zbraň.“
„To chápu… ale proč sis vybrala jeho? Říkají mu Mlátička!“
„Ne, on sám si říká Mlátička. Ostatní mu říkají Citrón,“ utrousila Poly. „Mám v plánu ho pořádně zmáčknout…“

Kardinál Richelieu naposledy sklouzl pohledem po nákresech nového stroje. Soustava ozubených kol, válce s hřeby, strakatý poník zajišťující pohon… Ten vynález údajně dokáže oddělit obilná zrna z klasů stokrát rychleji než běžné cepy.
„Váš názor, Giulio?“ obrátil se na svého sekretáře.
„Převratné, Vaše Eminence. Mechanický cep ušetří sedlákům celé týdny namáhavé práce.“
Kardinál zamyšleně pokýval hlavou. „Přesně tak.“
A rozhodným gestem vhodil nákresy do plamenů v krbu.
„Eminence -“
„Giulio, jednou zaujmete mé místo. Proto pamatujte: přílišná volnost škodí. Musíte všechny něčím zaměstnat; sedláky, chudáky, šlechtu i duchovenstvo…
Protože je mnohem snazší vládnout rukám, které pracují, než hlavám, které svobodně myslí…“
***

Eddard Stark každého vyplácel stejně. Spravedlnost musí být.
Robb, Jon a Theon chodili koledovat společně a docela si to užívali.
Sansa tuto "zábavu" brala s důstojností hodnou mladé dámy.
Arya ne. Sebrala Jonovi karabáč a honila ho po nádvoří do doby než zakopla.
Cersei každé Velikonoce předstírala, že ji bolí hlava a zůstávala ve svém pokoji. Všichni jí to spolkli. Jaime ne.
Tyrionovi to zábavné nepřipadalo. Šlehat někomu...hmm...nohy.
Joffrey si rád pletl pomlázku. Z ostružinových šlahounů. Poté, co se Myrcella rozbrečela, mu to zatrhli. Opakovaně.
Kraster tyto svátky neslavil. Než by to všechno vyšlehal, upadla by mu ruka.

„Není to náhodou proti bezpečnostním předpisům?“ Na těle mám hezkých pár modřin a oko mi začíná otékat.
„Neříkají jí Vrba mlátička jen tak pro nic za nic,“ zamžourá na mě skrze krev, co mu stéká z tržné rány na čele.
„Tak proč jsme skončili pod ní?“
„Byl jsem rozptýlený… Byla tma… A navíc je to víc než dvacet let, co jsem tady studoval… Jak si mám pamatovat, který strom je normální vrba a který Vrba mlátička?!“
Začít si spolu na plese k desátému výročí války byl vážně blbej nápad.
„Luciusi, máš obří sídlo, tak proč jsme sakra nešli k tobě?!“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, predseda ťa bol zháňal, že potrebuje niekoho na družstvo, aby obilie mlátil.
- A teba nechcel?
- Aj chcel, ale o ovečky sa misí dakto starať.
- Tak to aj ja sa misím. Však ich dve máme, každý sa o jednu postará.
- Joj Pištík, pravdu máš. Tak keď príde predseda zasa dakoho k mláťačke zháňať, tak mu toto povieme.
- Ty, počkaj Jarík. K mláťačke? A to je kto? Pekná je?
- A či ja viem. Ale aj keby pekná bola, obilie kvôli nej mlátiť nepôjdem.

Lucius opatrně pootevřel levé víčko. Hlava ho bolela jako střep. Ruka ho bolela jako… jako když je Temný pán hodně nevrlý.
„Lektvar proti kocovině máš na stole. Zůstaň tady, dokud se nevrátím,“ ozval se Severusův nechutně probuzený hlas.
„Odkdy tomu velíš?“ zmohl se na zachroptění.
„Někdo musí…“ odmávnul námitku jako nepodstatnou a přemístil se.
Když si Lucius loknul lektvaru, začal se cítit skoro jako člověk. Když se pak ale podíval do zrcadla, málem leknutím uskočil. Jeho ušlechtilá tvář nebyla k poznání, plná podlitin, modřin a šrámů.
Copak jsem se snažil přeprat vrbu mlátivou?
Propátrával mysl vzpomínaje na dění uplynulé noci…

Přes hluk parní mlátičky neslyšet křik znásilněné ženy. I kdyby ano, kdo by se kvůli ní postavil sedlákovi?
Přes její hartusení neslyšet tajené vzlyky nemilovaného chlapce. I kdyby ano, koho zajímá svobodná matka s panchartem?
Přes výstřely války neslyšet nářek zraněného a zbitého učedníka. A přece! Paní mistrová ho s nožem v ruce ochránila před svým mužem.
Přes fičící vítr neslyšet klení mladého muže na cestě přes hranice za svou rodinou. A přece! Německá hlídka mu poradila cestu, kudy dál.
Přes nejsilnější výbuch, který kdy člověk způsobil, neslyšet pláč vdovce. A přece! Pětiletá dcerka mu setře slzy a půjdou dál.