DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

„A ježte se mi, ježte,
vy fůry foremné, a běžte, koně, běžte,
ať praská náprava, jen když jsme schovali
své snopy pod střechu, než běs se provalí.
A rychle k mlátičce, a podávejte na vál!“
„Je to opravdu takové?“ přerušila ho Kala. Pokrčil rameny. Dneska spali ve stanu – byli opět na cestě. Za těch několik měsíců si vytvořili vlastní rituál. Aby zakryli ticho, vzájemně si předčítali.
„Vždyť víš, většinou je to prostě práce.“
„Nevím. Vždycky jsem žila ve městě,“ připustila.
Podívali se na sebe s tichým porozuměním. Oba na okamžik pocítili totéž: tohle je také život, který jsem mohl mít.

Rozhlédl se po nadšených tvářích svých podporovatelů. Už jen jediný krok ho dělí od jeho snu. Stát se prezidentem, dělat změny. Ulehčit život lidem jako on.
Začínal v karavanu, máma dělala, co mohla, ale striptýzem se člověk nemůže živit věčně. Táta šel pro cigára a už se nikdy nevrátil. Byl osamělý, předurčený k bídě a pomalému uhnívání. Jednoho dne, když okusoval sádrokarton, si umínil, že bude lepší.
Projev jeho protikandidátky byl zdrcující. Všichni od něj odcházeli, obraceli se ke světlým zítřkům. Zatlačil slzu a pokusil se zachránit, co se dalo. Tentokrát to musí fungovat.
„Já jsem mlátička, tududududůdů, volte mě!“

If you could go completely off the rails... release that dark, unabridged, unencumbered thing inside... what would you become? A hero, a villain or a lazy overweight TV-addict? Who are we in our very cores?
“Let’s try something different,” the shrink says with a plastic smile. “Tell me one positive thing about yourself.”
Is that fundamental thing – soul, katra, Id, whatever you call it – how people are sorted into good and evil?
I grip the folded switchblade in my pocket.
Am I evil? Will it be fun?
I shrug. “I’m not the worst thing that can happen to someone.”
Yet.

Jakmile přestanete být užiteční, vaše existence se začne rychlým tempem přibližovat ke konci. Pokud se vzbouříte, dostáváte automaticky vstupenku do mlátičky, kde se vaše tělo rozebere na součástky využitelné pro stavbu někoho, kdo bude užitečný. Na rozdíl od vás.
Nepřipadám si k ničemu. Hluboko uvnitř cítím, že v tomhle světě mám právo na to být někým, ale ve skutečnosti stojím jen v pomyslné frontě, abych své rezivějící součástky věnovala někomu, kdo je využije lépe. A to nedobrovolně.
Můj poslední den byl dosti sychravý, všechno bylo smutné a tmavé.
Zatajila jsem dech a vkročila katovi do náruče, když se ozvalo: „Další!“

"Ty jsi ale pěkná mlátička, Solomone."
Do tmavého koutku, kam se Solomon King uchýlil s omráčeným Kaifášovým špehem, nahlížel malý mužíček. Další komplikace.
Detektiv pokrčil rameny. "Sledoval mě k učedníkům. Kdybych ho nepraštil, už jsou pod zámkem."
"Dobrý skutek," kývnul mužíček. "Teď pomůžu já tobě. Ustup."
Energetický výboj. Špeh přestal sténat a začal pravidelně oddechovat.
Nelidská entita, uvědomil si detektiv. Že by ten anděl...?
"Kaifáš o mně věděl od stráží, ale zakázal jim mluvit. Chtěl se přes tebe dostat k Jedenácti."
"Hajzl."
"Taky mě naštval. Jdeme si to s ním vyříkat. Cestou ti všechno vysvětlím."
"A špeh?"
"Má vymazanou paměť."

Typické vlakové strašidlo. Vyskytuje se v podobě mladé ženy s krosnou a psem, která sedí v chodbičce vedle záchodových dveří. Přiblížíte-li se v touze ulevit si, spustí svou historku: "Být vámi, raději tam nechodím."
Vysvětlí vám, že poslední člověk, který na toaletu šel, před půlhodinou záhadně zmizel po sérii podivných výkřiků a ran.
Jakmile ji odbudete a zajdete na toaletu, vezme na sebe svou pravou podobu a vklouzne škvírou pode dveřmi tamtéž. Co následuje, není jisté - ti, kteří útok Mlátičky přežijí, obvykle pozbývají schopnosti mluvit. Jejich doživotní hrůza ze záchodových prkének však zlověstně napovídá, jak Mlátička přišla ke svému jménu.

„Teď mě dobře poslouchejte,“ pronesl hlubším hlasem než obvykle s důrazem na každé slovo. Nenápadně se při tom postavil na patník, aby byl vyšší, a zaujal nebezpečnou pózu s pažemi mírně od těla, jako by mu obří svaly bránily je spustit. Zbylí dva se ale dokázali nerozesmát.
„Přinesl jsem masky.“
Hodil jim každému prostříhanou punčochu.
„A potřebujem krycí jména. Já budu Mlátička. Ty budeš Drtička a ty Vrtačka.“
„Cože? Vrtačka?“ protestoval Vrtačka.
„Protože furt do něčeho vrtáš! Tak drž hubu a krok!“
„Řekni mu něco! Já chci taky drsňácký jméno!“
Drtička nereagoval. Právě do dlouhého papírku vysypal voňavou zelenou drť.

Psi na vodítku jsou tabu. Pravidlo číslo jedna, které nás na cvičáku učili.
„Amypocééém!“
Podsaditá stafbulice trpí selektivní hluchotou. Páníček na ni z opačného konce parku nemůže a jezevčíci po úraze jsou přeci ta nejlepší hračka.
„A padej!“
První varování. Na většinu parkových otrapů funguje. Amypocééém si ho přeloží jako pozvánku k otlapkání.
***
„No aby ses nezbláznila!“ utrhne se dvoumetrová hora svalů ne nepodobná svému psu.
„Kdyby mu hnula se zádama a já vám poslala účet za veterinu, to byste se divil.“ A ty kalhoty mi asi taky prát nebudete…
Pravidlo číslo dvě: V džungli velkoměsta je nejlepší obranou útok.

František Hlavsa odmítal až do smrti svého otce do hospodářství jakkoli investovat, svírán strachem, že zakrátko o vše přijdou. Pak přišel rok 1914. Starý Hlavsa zemřel, mladý narukoval. Na Soči prodělal tyfus. Na Piavě mu prostřelili stehno, přežil jen zázrakem. Když se po válce vrátil do rodné vsi, dávno věděl, že bát se budoucnosti ničemu nepomůže. Rozpáral slamník a koupil parní mlátičku. Oženil se s nejhezčí holkou z vesnice. Zplodil syna a tři dcery. Poctivě obdělával pole a jeho vepři byli nejvyhlášenější v okrese. Zemřel náhle roku 1947 na mozkovou mrtvici.
Proroctví trouby si až do dna vyžraly jeho děti.

Když jako letecký inženýr, dobrodruh a, proč si to nepřiznat, vyhlášený krasavec, plní stránky lotyšských novin, cítí se být reprezentantem národa. Sny rozšlape rudá hnáta.
Když rižská synagóga hoří, a hnusní židobolševici v ní, je mu dobře jako nikdy předtím. Najde si Kameraden a jim po boku si podobná uspokojení dopřává denně. V ghettu v Rize, v Rumbulském lese, v Minsku.
Po válce v Brazílii si připadá jako padlá celebrita. Podřadně. A má strach. Naštěstí má stále Kameraden. Nezklamali, posílají bohatého investora, ten chlápek sice vypadá jako účetní, ale klame tělem. Zase bude dobře, to Herberts Cukurs cítí v kostech.