DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

Tátovi patří malá kukaň s gaučem a výhledem na silážní věž. Vzduchem poletují částečky obilného prachu. Měly by se tu nosit masky, ale nikdo to nedělá. Ani já ji nedostanu; na šestileté dítě stejně žádnou nemají.
Procházíme se. Další místnost, další prach. A taky skluzavka na pytle. Senzace! Táta mě ale hned čapne za límec.
„Tam dole,“ dupne do podlahy, „je mlátička obilí. Víš, co by z tebe zbylo?“
Nevěřím mu. Mlátička, jasně. Určitě si chce nechat skluzavku pro sebe. Jenže pak se od podlahy zvedne ohlušující řev a já vystřelím z místnosti. Táta za mnou; smíchy sotva popadá dech.

Noci se staly jejich spojencem. Lucerny překryla tmavá látka, lodní zvon utichl. Plachty začernili mourem. Příděly rumu se omezily jen na nutné minimum. Šalupa se ponořila do tmy a mlčení v naději, že setřesou pronásledovatele. A běda tomu, kdo by šlápl vedle.
Byl to pomocník kormidelníka, kdo si vytáhl Černého Petra. Zapomněl zatemnit lucernu v kompasové budce.
„Bylo to nutné?“ vyštěkla na Sullivana, sotva za nimi zapadly dveře kajuty.
„Nařídila jste…“
„Byly nutné dva tucty?“
„Mohla jste navrhovaný trest zmírnit,“ namítl.
Že by tím před posádkou podryla jeho autoritu, si nechala pro sebe.
„To bylo naposled. Potřebujeme každýho šikovnýho muže.“

Pátého ledna: Vaše dcera ztloukla Billa.
Sedmého ledna: Vaše dcera ztloukla Toma.
Osmého ledna: Vaše dcera ztloukla Billa do bezvědomí a pak s ním ztloukla Toma.
Dvanáctého ledna: Vaše dcera zesměšnila školního maskota. A pak ho ztloukla.
Třináctého ledna: Vaše dcera ztloukla suplujícího učitele, když se jí snažil zabránit v brutální vraždě třídního křečka.
Dvacátého ledna: Vaše dcera bere bohatým dětem svačiny a chudým je dává. Vážený pane, za třicet let učitelské praxe jsem s žádným šestiletým žákem neměl tolik práce jako s Vaší dcerou. Zvažte přestoupení na jinou školu.
Otec zaklapl žákovskou knížku.
„Xeno, Xeno, co z tebe vyroste...“

Prebudil sa, nad ním sa vznášala tvár. Vyprskol a vyskočil na rovné nohy.
"Giselle," nadhodil podozrievavo, keď nadobudol fyzický i psychický balanc. "Čo ťa sem privádza?"
"Čo je poslaním Chantry?" začala oblúkom, usalašiac sa na sedačk. Jeho obľúbenej.
"Som Tevinter, nie idiot." Prižmúril oči.
"Teda vieš, že Stvoriteľ nám hriechy odpúšťa, no musíme sa kajať a úprimne ich nechceieť páchať zase..."
Dorianovi zatrnulo, napäl plecia.
"... a mojím poslaním je tieto hriechy vymýtiť."
"Pozri, Giselle. Zo mňa to chcel vymlátiť aj otec, a... ," gestom naznačil, že nepochodil.
Mlátička Stvoriteľova zamyslene prehodila, vykročiac: "No predsa, prosím, pouvažuj o nie tak vyzývavom šate."

Angua se cítila nesvá. Tou tíhou milionů tun skal. Ale přemohla to. Kvůli němu.
Vždycky nadšeně mluvil o Technickém muzeu pod Ploskolebčí horou, a teď Angue všechno ukazoval. Najednou se zarazil, a do očí mu vhrkly slzy.
Angua se podívala tím směrem, a uvědomila si, že to, co považovala za jeskynní stěnu, je ve skutečnosti obrovský stroj. Pak už jakoby zdálky slyšela "křemenný válec", "živcové rošty", "slídový fukar".
"Počkej," přerušila ho nakonec. "Já... Chápu, že je to něco úžasného. Ale, na co to je?"
"Přece na žulu."
"Na žulu?"
"Vždyť jsem ti říkal, že žula do chleba musí být vymlácená."

Kletba mrazící ledově modrým dechem. Drtivá smršť. Čáry jako rdousivé brazolety.
Překousnout strach z doteku a nasadit nejtěžší úder, zasypat to tíhou skalisek, roztříštit silou země.
Odezva drásá jako štěrk v peřejích, hryže to dlaně, prohýbá kosti, vyráží dech.
Evžen se ochable sveze do vzdušného polštáře, jímž ho Xénie pohotově zachytí.
Teď je na řadě ona. Utišit sladkým vánkem, oklamat tklivými slůvky, uspat omamnou vůní, nelítostně zadusit.
Padá do ledové tříště, prokřehlá se schoulí do Evženovy náruče.
Seberou se natolik, aby zvládli zapečetit dveře, a vyčerpaně si přiznají porážku.
To zákeřné cosi v písku nepochází z lidské ani liščí magie.

„Damyjapánové, pamprésor,“ pan Kaplan začal vyprávět. „Moje rodidla to je ocet, ne popravuju otec, mlátička…“
„Mdlá tyčka?“ nechápal pan Bloom.
„Néé! Já to upletl,“ zavrtěl hlavou pan Kaplan. „Já myslet šroubek a….?"
„Sroubek, jako malý srub?“ ujišťovala se slečna Caravellová.
„To se čte srab,“ chtěl se blýsknout vědomostmi pan Nathan.
„Vy mýlíte, to je svrab,“ nezůstala pozadu slečna Tarnovská.
Profesor Parkhill lehce zavrávoral. „Pan Kaplan zřejmě myslí slovo matka. To je žena, která vám dala život. Také může znamenat součástku ke šroubu,“ usměrnil diskusi.
„Jámy slil málinka matka.“
„Zdrobnělina slova je matička. Pokračujte.“
„Náš klaun: matička, otec, sextrička a já.“

Sen každého prcka.
Sen intelektuála.
Sen ochablých, nevycvičených nebo stařeckých svalů.
Zmlátit mlátičku.
„Fakt to chceš dát?“
„Musím, to nejde, jak se do mě furt naváží!“
„Ty vole, ty vypadáš…“
„To bys měl vidět toho druhého!“
„Viděl jsem.“
„No, a?!“
„Nic, kámo, vypadá úplně v pohodě, hlídá klub, jako by se nic nestalo…“
„Svědomí ho tlačí!“
„Proč?“
Sen duše.
Ale jak překonat hmotu?
Tlačí to mě. Jednou v noci vezmu pistoli a vystřelím mu mozek z hlavy.
Ve svý představě. Kterou neuskutečním. Nejsem mlátička.
Nedalo mi to. Nakonec jsem ho zmlátil, trochu podle, ale jo.
Jsem mlátička.
Kdo je víc?

„...škody vyčíslené na dva milióny amerických dolárov-“
Bruce sa zhlboka nadýchol. Prepol stanicu.
„-kde po poslednom nasadení tímu Avengers ostal kráter. Znepokojení obyvatelia sa pýtajú, kto je zodp-“
Bruce znovu prepol stanicu. Diaľkový ovládač mu praskol medzi prstami. V duchu počítal: ek, do, tin, car...
Na obrazovke Generál Ross so slizkým úsmevom predniesol: „Hulk je jadrová zbraň, ktorá právom náleží Armáde Spojených štátov.“
Bruce toho v živote zažil veľa. Ross sa mu v mysli zlieval s otcom, s chlapom, ktorý priamo pred batoliacim sa synom umlátil na smrť svoju ženu, a sú veci, ktoré sa jednoducho rozdýchať nedajú.
Všetko zozelenelo.

Alžběta od vytouženého převelení k Josefově jednotce v prosinci 1918 čekala leccos. Rozhodně ale nepředpokládala, že na ni bude čekat jenom zadní voj. Natož že přijde doprostřed rvačky.
Rval se postarší hromotluk s... propána... děvčetem. Děvče v kalhotech, opásané šavlí, mělo zjevně navrch.
Ne ale dlouho – potyčku ukončil přišedší velitel hromovým „Čujkov, Nataša, pó-zor!“... načež přistoupil k Alžbětě, která zůstala doposud nepovšimnuta. Prohlásil: „Bohudíky, že jste v pořádku dorazila! Vladimir Georgevič Golovin, prosím, odpusťte mi tento... výstup,“ a políbil jí ruku.
Alžběta pohlédla do jeho planoucích očí a při jemném doteku jeho rtů věděla, že ruměnec nemá jen z mrazu.