Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Přišlo jaro, vše se rodí,
na koledu muži chodí.
Hledět musím na tradice,
navštívím své sestřenice.
Houdovačku spletu umně,
je čas jednat nerozumně.
Artanis je děvče milé,
nechová se pošetile.
Za verše a výprask věru
polila mě vodou z džberu.
U Írissë strach mě hlodá,
nebude to jenom voda.
Bude dělat drahoty,
radši nosí kalhoty.
„Odpal odsud, násilníku,
nic ti nedám do košíku!
Naposled tě varuju,
než ti vejce zmaluju!“
Začala se honička,
supí za mnou mlátička.
Nechci přijít o klenoty,
přeskakuju živé ploty.
Poučení z toho mám:
Aredhel se vyhýbám.
Ať si uschne, bílá fretka,
když chce býti sufražetka!
Volně navazuje na drabble z DMD 2014 Jednou za měsíc.
Už zase ho Palpatin ponížil.
Nutil Vadera klečet. Plísnil ho, jak malého učedníka.
Potřeboval si ulevit.
Vstoupil do oprýskaného bistra ve spodních patrech Coruscantu.
„Zase ty?“ ušklíbla se zrzavá barmanka.
Chodil se k ní vykecávat, až se bála, že ji Palpie jednou nechá sebrat.
Opodál se hádali dva týpci.
Padlo ostřejší slovo, potom facka. Od stolů se zvedli místní štamgasti.
Rachot převržených židlí.
„Můžeš mi pomoct?“ houkla na Vadera.
Raději on, než policajti.
„Můžu.“
Zasvištělo světelné ostří. Praskaly drcené kosti. Řinčelo ničené vybavení.
Rázem byl klid. Ovšem lokál na zavření.
„Nevím, co je horší: když mlátíš mečem, nebo meleš hubou.“
Bídák na všechno sám nestačí. A tak se jednou za čas stává, že si pořídí zaměstnance.
A když někdo chce u něj dobrovolně pracovat, můžete si byt jistí jednou věcí. Určitě nebude normální...
Po dlouhé době si Bídák najal nového vyhazovače. Cotasové se báli na něj jen podívat. Staří mazáci se tomu jen smáli. Alespoň měli jistotu volného místa v hostinci.
Ale i pro ně ta nová osoba byla velkou neznámou. Výška přes dva metry, váha odhadem kolem stovky, pohled vraha. A přesto je dokázal překvapit. Kdykoliv měl volno, sednul si ke stolu a buď si četl nebo něco sepisoval.
Kruegeho zvědavost nevydržela a šel k němu s pivem. Po chvíli se vrátil ke svým kumpánům.
"Ty vole, ta mlátička čte sonety a kreslí látky. Na to sem moc střízlivej, naval sem pivo."
BJB jak hrom. Aneb když to fakt nejde, sáhnu po Willy Wonkovi.
"Co je zas tohle?!" ukázal přezíravě na hordu železa.
"Tomu, vážení, říkám mlátička."
"Mlátička?"
"Ano, mlátička, vážně bys potřeboval vyčistit uši," odsekl netrpělivě Willy Wonka.
"K čemu to je?" vyžvejkla se Fialka.
"Je to geniální stroj na stimulaci inspirace! Hned předvedu!" dodal, když spatřil pochybovačné výrazy.
"Tak tedy, nad něčím přemýšlím, mám to skoro na jazyku, ale ne a ne mi to naskočit. Žádný problém! Zmáčknu tlačítko a..."
Plesk.
"...a právě mě něco napadlo!" a Willy Wonka se zářivým úsměvem znovu stiskl tlačítko.
Plesk. Plesk. Plesk. Plesk. Plesk.
"Au," zahuhňal tlouštík ukřivděně.
"Ten stroj občas zlobí," pokrčil rameny Willy.
Hihi.
Přeji hodně inspirace vám všem, ať to s vámi nedopadá jako se mnou!
Zadanie k tomu lákalo a hoci nie je doslovne spomenuté dúfam, že to bude zrejmé:) A bez snahy o vtip!
S trpkosťou spomínala na vrchol svojich síl. Keď ľudí mučila Crutiatom, keď sa pri jej nohách zmietali v bolestiach a kŕčoch, zakrvavení a uslzení a ona z toho mala radosť.
Spomínala, ako svojho času mučila Pottera. Niekoľko dlhých týždňov, tými najrozmanitejšími spôsobmi, stále znova, každý deň. Bolo to skvelé obdobie. Ale to šteňa vydržalo.
Už to bude šestnásť rokov, čo jej Pán zomrel. Koľko môže trvať doživotie? Dvadsať? Päťdesiat rokov? Keby aspoň presne určili čas, ktorý jej ostáva v tejto ničote. Mohla by si ho odrátavať.
„Poďme, Bella. Nadišla tvoja hodinka...“
Jej každodenná, očakávaná hodinka na slnku. A možno útek...
Ve škole se o něm za jeho zády říkalo, že je to mlátička. Rozložitý kluk, široká ramena, hlava téměř kdesi v nebi. Inteligence nízká, ochota učit se pramalá. Úkoly násilím vymáhané od drobnějších a chytřejších spolužáků, ročníky prolézané vcelku náhodou, u učitelů neoblíbený.
A pak se to změnilo.
Oblíbenost se zvětšila po přeborech. Jedno vítězství za druhým, běh, skok. Rodiče těch správných názorů a on o tom taky moc nepřemýšlel. Ideální materiál pro hnědé košile.
Všichni si oddechli, když odjel. Pro slávu, pro Říši.
A nikdo tu mlátičku nelitoval, když kdesi daleko na východě padla pro ty zatracené hnědé košile.
Jako mladý proutek byla idealistka.
Byla bytostně přesvědčena, že jméno jedince nedeterminuje jeho charakter.
Ona bude okrasná, bude poskytovat stín zamilovaným párům a lístky vískat děti ve vlasech, prosím!
Když vyrostla a přesadili ji, její iluze se začaly rozplývat.
Tak zaprvé: Jezerní lidé rádi lezli na vrby a hráli s lidmi "na vodníky".
Zadruhé: Pořád jí někdo loupal kůru na odvary. (Homeopatičtí mudlové na acylpyrin.)
Zatřetí: Zatracený vaječný svátek!
Začtvrté: Ten dědek Ollivander nevynechal příležitost kterýkoli strom oškubat.
Zapáté: Výrobci košťat!
Pochopila, že se o sebe musí umět postarat.
Zejména, když se rozhodlo, že ji přesadí ke škole plné studentů.
„Už se nevracej!“ Macecha významně hodila hlavou směrem k černému lesu.
Na rozloučenou dostala herdu do zad. Poryvy větru ji hnaly pryč od domova. Jen hluboký sníh se snažil zadržovat její kroky. Na tváři jí namrzaly slzy.
V dálce ji zlákalo světýlko.
„Pojď dál,“ zaskřehotala ježibaba. „Jakpak se jmenuješ?“
„Mlátička,“ hlesla dívka.
„Divné jméno,“ pomyslela si Jaga. „Holka jak za groš kudla, ta přeci nikoho nemlátí.“
„Proč ti tak říkají?“
Dívka se zhluboka nadechla. Vodopád slov. Bez pauzy, celé hodiny, celou noc.
„Mlč,“ zacpávala si uši babizna. „Pořád mlátíš hubou!“
„Tak už víte, proč mám jméno mlátička?“
Baba polkla nasucho.
„To nemyslíš vážně, Albusi, že ne?,“ protestovala jsem. „Nemůžeme mezi naše děti pustit nebezpečné monstrum.“
„Je to jenom malý chlapec, Minervo,“ uklidňoval mě.
„A úplněk?“
„Během úplňku ho ukryjeme mimo Bradavice. Do jednoho domu v Prasinkách vede tajná chodba. Ke vstupu zasadíme vrbu.“
„Vrbu???“
Jemné proutky se při sázení něžně chvěly. Hagrid je zálibně pohladil.
„Hodná holká...“
Souhlasně jsem přikývla. O pár měsíců později už jsem si to nemyslela. Vrba zmnohonásobila svou velikost a divoce vířící větve dokázaly polámat libovolné množství končetin, které se ocitly v jejím dosahu. Studenti se rychle naučili se jí vyhnout.
Lupinovo tajemství bylo v bezpečí.
Vyhrožovala jsem muminím AU na Píseň ledu a ohně a svou hrozbu tímto plním: Střet králů o koupací pavilónek.
„Nechte projít vládce Západozemí,“ sykla královna Cersei. „Chce se převléknout, aby všem ukázal, jak plave král.“
„A tím králem je Stannis,“ odvětil muž v letní košili s motivem cibulí.
„Na něhož se usmívá R'hllor!“ prohlásila královna Selyse.
Královna Cersei cosi odsekla, ale Sansa zachytila jenom „fififjonko“.
„Jsem dědic svého otce,“ zuřil Joffrey, „pavilónek je můj.“
„Vlasy a oči jsi po něm nezdědil,“ ucedil Stannis. „Já jsem jediným a pravým pánem pavilónku!“
Do toho se objevily čluny hatifnatů, kteří chtěli za pavilónek zaplatit železnou cenu.
Strhla se řež, při níž se zjistilo, že v pavilónku Čaroděj uchovával ohňostroje, a propuklo peklo.
Bonus
Sansa byla najednou ráda, že od toho, co se dostala do spárů Lannisterů, začala propadat záchvatům neviditelnosti. S očima upřenýma na zuřící požár, který zachvátil pavilónek i můstek, a na bojující a do vody padající muže, udělala krok vzad, druhý, třetí, až nakonec skončila schoulená v jeskyni pod útesy.
Tam ji vyčenichal Ohař, který očividně výrazně zpochybňoval svá životní rozhodnutí.
„Jdeme,“ zavrčel.
„Kam?“ zeptala se rozechvěle Sansa.
„Někam, kde do mě nenapálí rachejtle.“ Trhl popáleným čenichem směrem k severu.
Sansa ho poplácala po doutnající srsti.
Představila si dům, který tatínek natřel namodro, se zahradou s maminčinými říčními lasturami, a přikývla.
(Třeba tam už Malá Arya stihla doběhnout na svých hbitých nožkách.)
