DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

„P-ssst! Agrrry, p-ssst! Pozorrr,“ ozvalo se varovně a naléhavě.
„Co se děje Drápku, proč mám bejt potichu? Dyť sme tady dočista sami! Koukej, co sem ti přines. Upek sem ti griliášový hrudky, co máš tak rád,“ zahalekal Hagrid, zamával na Drápa a druhou rukou zvedl balíček v modré kárované utěrce se svým pověstným kamenným cukrovím. „Vydrž, hnedka sem u tebe.“ Odstrčil překážející větev a rozběhl se přes paseku.
Najednou šlápl do prázdna a padal.
Dopadl na dno veliké jámy halabala přikryté poházenými větvemi a listím.
„P-ssst na žrrrádlo. Drrráp hrrráb. Drrráp chytrrrej,“ uslyšel nad sebou spokojený hlas svého mladšího brášky.

Naladím se do figury,
a postavím se zpříma,
nadechnu se, jako dudy,
zařvu: „je to dřina“.
Že mě nikdo neslyší,
jsem tu kolem sám,
v tichu lesa, rány buší,
stromy klátit mám.
Halekám tu jako tur, ač
člověk stále jsem,
zatnu pěsti, vypnu vnímač,
rozvalím se v zem.
Přejdou mraky, srna taky,
lehký vánek zavane,
Vidím, v mracích, ryby, raky,
Že jsem blázen? Ještě ne!
Znovu zařvu do jehličí,
pěkně z plna hrdla,
Náhle u mne velkou tyčí,
Ženská rázně bodla.
Neřekla mi ani slova,
jenom dělá P Š T,
oči koulí, dělá běda!
rač si dávám na rty prst.

Nikdy mi nedocházelo, jak hlučný je vlastně život. A že je to tak správně.
Nezvládl jsem to a pak už bylo všechno jako pod peřinou. Tlumené, rozmazané.
Když jsem se vracel domů, ukryli mě v autě pod dekou a v mém pokoji zatáhli závěsy. Snažili se tvářit šťastně.
První noci jsem slyšel mámu, jak brečí, a tátu, jak se ji snaží utišit. Jem jsem neviděl snad celé dny. Neměl jsem jí to za zlé.
Doma jsem byl jako vězeň, ale venku jsem se ukázat nemohl. Jediný zvuk dost hlasitý, abych ho zaslechl, byl výstřel – kulka do čela milé stařenky odnaproti.

Jin se obvykle budí mezi druhou a třetí hodinou ranní; jeho vina je příliš velká. Tehdy často zjistí, že se Mugenova ruka octla na jeho rohoži; dotýká se jeho vlasů, prsty zachytila cíp jeho šatu. Mugen přitom tvrdě spí, sarkastický škleb, co ho činí přes den tak dospělým, vymizel. Jen vráska mezi obočím je vráskou dítěte, které příliš často nechali usnout vyčerpané pláčem. Každou noc sevře Jin bledé prsty kolem té tápající dlaně a sleduje, jak vráska z Mugenova čela mizí. Jeho srdce je trochu lehčí.
Ráno se s Mugenem opět měří pohrdavými pohledy. Tajemství zůstává zamčeno v tichu noci.

Stará tetička Emily byla sice upovídaná a tak trochu klepna, ale stejně ji měli všichni rádi.
„Holka, ty jsi zase vyrostla“ spustila jako obvykle. „To je doba, co jsme se neviděly“, vzdychla. "Žes ani nenapsala.“
„To víš, tetičko,“ zrozpačitěla neteř, „tolik učení a...“
„Učíte se toho hodně?“ zajímala se tetička.
„No - ano.“
Rodiče na sebe po straně pohlédli.
„Stejně nechápu, proč jste ji přihlásili zrovna tam... nikdo to ani nezná, tak nadaná holka… Máte aspoň francouzštinu?“
Situaci zachránila matka. „Tetičko, ochutnej tyhle skořicové sušenky!“
Hermiona se uklidnila. Ale stejně si oddechla, když teta odešla.
Už to nikdy nebude jako dřív...

"No, hele, bylo to hustý. Nějakej nůb stál furt v ohni, to jim stokrát říkáš, aby uhli a stejně jsme na tom vajpovali celej večer."
"No a máš něco?"
"Jó, pak jsme ho dali a vyroloval jsem naprosto epickou tůhendku. Se musíš kouknout!"
Jistým druhem profesionální deformace učitele je fakt, že i když v poslední lavici špitáte o čemkoli, já to vepředu slyším. Zrada je, když si žáci myslí, že té hantýrce nerozumím.
"Martine, nerušte! Vypadáte dnes nějak unaveně."
"Já měl večer hodně práce."
"Tak nemáte chodit na raid s pugy!"
Zaraženě zírá.
"A pane učiteli?"
"Ano, prosím?"
"Kde jsme?"

"... a pak dobijeme Moskvu!"
"Úžasný plán!"
"Jak promyšlené!"
"Po pádu Moskvy se..."
"Vaše císařské Veličenstvo?"
"Pssst! Jak si dovolujete přerušovat jeho císařské Veličenstvo?! Jste jen příslušník císařské gardy! Jste okamžitě degradován! Přidáte se k osmnáctému pluku! A už ani slovo!"
Třiadvacetiletý muž, který se opovážil císaře přerušit, byl poslán na bojiště a do měsíce zemřel. Škoda. Jeho rada by možná zachránila tisíce životů. Chtěl totiž říci asi toto: "Jenže v Moskvě bude v březnu zima!"
Ač bylo jeho císařské Veličenstvo nesmírně dobrý stratég, na zimu nepomyslelo. A tak muselo francouzské vojsko roku 1812 z Ruska ustoupit. Nebo spíše utéct. Neúspěšně.

Dveře se netrhnou, Sauron už ani nepouští kliku z ruky. V jednom kuse se dovnitř někdo courá. Mladí, staří, živí, nemrtví… vypadá to, že dorazí všichni.
Ačkoliv účast jednoho ještě není jistá.
“Dneska určitě přijde!”
“Myslíš?”
“Říkal to Vader!”
“Kdo přijde?”
“Pssst, nejmenovat. No přece On.”
“Kdo on?”
“Zakladatel. Otec OOZZ.”
“Nepřijde. Zase prý něco točí.”
“Přijde.”
“Nepřijde. Povídala Ježibaba, že to nestihne, a ta má vždycky nejpřesnější informace.”
V tom se ozve velká rána a dveře rozrazí mocná tlapa. Dohady končí. Na výroční schůzi Odborářské organizace záporných postav přichází její bývalý předseda. Na levém uchu mu visí babiččin čepec.

Srdíčko naráží na stěny drobného zvonku a na tvářích malých holčiček, které mě obstoupily, svítí překrásný úsměv. Rozesmáté dívenky radostně poskakují, sledujíce moji ruku potřásající zvonečkem. Ve druhé ruce mám již připravenou paličku od xylofonu a v puse spirálovitou frkačku.
Pro zvukové hříčky na dětských oslavách jsem vyhledávána již dlouho. Ještě se nenašlo ani jediné nespokojené děcko.
O to divnější mám tedy pocit, když vidím úplně vzadu, v rohu místnosti, smutné děvčátko schoulené u stěny. Přerušuji proto program, prodírám se davem dětí, přistupuji k lidskému klubíčku a pátrám po příčině problému. Odpověď přichází ve znakovém jazyce.
(…Bude třeba pozměnit program.)

Přeběhl mu mráz po zádech, jen ticho, chlad a tma všude kolem.
Stíny krápníků to bylo jediné, co viděl v té jeskyni.
Strach mu svíral útroby. Vchod byl zasypán a on nemohl ven.
Smrt... Jako by se zhmotnila a spolu s ním se pocházela jeskyní.
Samotné kap, kap, kap zbloudilé vody bylo jediným zvukem v tom hrobovém tichu.
Steny se mu před očima roztančily, jako by na něj chtěli padnou...
Sedl si na zem a schoval hlavu do dlaní.
Strnul. Klap, klap, klap... Zvuk se změnil.
Skryl oči pod víčky, nechtěl znát původce tajemného zvuku.
Tvor se přesto blížil...
PSSSSSSSST!