DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

„Duchové, zjevte se!“
Ani ťuk. Jen tmavá chodba a skupinka filmařů, kteří už přestávají doufat. Černoch třímající kameru protáhne obličej.
„Leda hovno.“
Médium – jak si říká ústřední postava téhle reality šou - mávne rukou. „Ještě chvíli. Toč!“ Zase upadne do transu. Po očku přitom sleduje chodbu i štáb.
„Duchové tohoto sanatoria, vyzývám vás!“
„Už?“ průhledná holčička s vlasy přes obličej - bývalá pacientka - mě zatahá za rukáv lékařského pláště.
„Ještě chvilku.“
Médium do toho dává všechno. „Ó duchové! Cítím vaši přítomnost!“ vříská.
To je dobře, pomyslím si. Nastává moje oblíbená pasáž.
Teď.
Přistoupím k médiu a něžně mu šeptnu do ucha.
„Pssst!“

"Kam to jdeme?" zeptal se detektiv. "To není veleknězův palác."
"Pssst."
Mužíček ho vedl podél zdi chrámového komplexu. Malými dvířky prošli na nádvoří a k hlavní budově. Dveře do svatyně se otevřely samy. Ticho se dalo krájet.
"Tam přece..."
"Pssst."
Opona před velesvatyní byla stále roztržená. Sedmiramenný svícen osvěcoval stůl s předkladnými chleby. Před ním stál vysoký chlapík.
"Zdravím, králi."
Solomon King se uklonil. "Zdravím tebe, Králi králů."
"Přejděme k věci. Tisíc skutků."
"Tisíc skutků za to, že se... ta věc... nedostane do Knihy."
"Správně. My jsme slib splnili. A ty máš hotovo dneska."
"Pošleš mě na věčnost?"
"Pssst. Uvidíš."

Když přišel poprvé, chtěla vykřiknout. Zakryl jí ústa s výmluvným gestem. Skoro slyšela tiché pssst, které nevyslovil.
Přitahovala ho. Byla krásná. Ale ne tělem. Způsob, jakým mluvila, jakým se dívala, jakým se třásla, to vše ho plnilo zvláštní směsicí něhy a laskavosti, kterou doposavad neznal. Miloval ji a věřil, že to pozná.
Bála se ho. Nejen tělem, ale i pohyby a gesty působil jako zvíře. S psí oddaností k ní přicházel a ji to naplňovalo směsicí podivného soucitu a odporu. Štítila se ho a doufala, že ji nechá být.
Zvony železně odbíjely čas pro dvě duše na věži Notre Dame.

Nový vyhazovač, kterému neřekl nikdo jinak než Hora, plánoval pomstu. Jeho cílem nebyl nikdo jiný než Kruege. Nemohl mu odpustit jak se vysmál jeho koníčku.
"Hej, pssst, mladej," houknul na cotase, kterého vyděsil k smrti. "Natři tohle na Kruegeho židli," dodal a podal mu lahvičku se štětkou.
A pak už jen stačilo počkat.
Kruege přišel, sednul si na své místo a házel do sebe jedno pivo za druhým.
Pak se pokusil zvednout.
"Co se děje?" zeptal se Poeta.
"Někdo mi přilepil."
"No a?" nechápal Maller.
"Ráno jsem si kalhoty natrhl. Takže mám přilepenýho ptáka!"
Hora se pousmál. Pomsta byla dokonalá.

Sedím v temné místnosti naprosto sama. Ledové kapky vytvářejí rez, která se začíná prokousávat do každého kousku kovu obývajícího mé tělo.
S hlubokým povzdechem se rozhlédnu kolem. Bedlivě sleduji mříže, jako kdyby je měl můj pohled propálit a tím mi zajistit vstupenku na svobodu. Zřejmě vypadám jako psychopat, který každou chvílí vyběhne proti zdi nebo se začne vznášet nad zemí.
„Pssst!“ ozve se místností, ale tomu zvuku příliš nevěřím. Nejspíš je jen v mé hlavě, očividně můj mozek začíná spolupracovat s paranoiou.
Kdyby ten hlas opravdu zazněl, znamenal by pro mě všechno.
Neexistuje, stejně jako má naděje a zdravý rozum.

Mléko. Mléko! MLÉKO! Plná miska. Opatrně kroužím kolem. Opravdu mléko? Opravdu pro mne? Váhám. Kouknu se kolem. Sam tvrdě spí. Tiše pochrupuje? Ne, hlasitě chrápe! Pssst.
Plížím se. Blížím se. Obcházím zleva, obcházím zprava. Mohlo by to být nebezpečné. Vždycky je to nebezpečné. Velmi nebezpečné. Ale snad mohu. Třeba se to povede.
Tak přece. Nořím nos do misky. Opatrně nabírám na špičku jazyka. Ta chuť. Tak sladké. Lahodné. Ještě, ještě… Mňaum.
Probudil se. Přiřítil se ...a zaútočil. Do boku mne udeří velké tělo. Hlava mi vyletí z misky. Nééé. Zas na mě nezbude nic.
„Nemáš tak mlaskat, Karolíno,“ říká panička.

Znal jsem vévodu už jako chlapce. Nejméně dvakrát jsem mu zachránil život. Několikrát jsem uzdravil jeho bolesti. Mnohokrát se mi to nepodařilo.
Proč si myslí, že dokážu nemožné?
„Možná dovedu té malé vrátit řeč. Ale zbavit ji zlých vzpomínek neumím. Děti vyrostou i s nimi, to víš, můj pane.“
Kysele se zašklebí. „Vím. Proto jí to nepřeji.“
„K tomu, co žádáš, nepotřebuješ jen hojitele, ale také čaroděje. A čarodějové, ti proklatí ďáblovi sluhové, už v Rakasi naštěstí nejsou."
Vévoda si zamyšleně hryže ret. Pak pošle stráž ven.
„Důvěřuji ti, Arkasi,“ začne šeptem. „Nikdy nepromluvíš o muži, se kterým se setkáš.“

Imperiální hlídka kráčela rychle a neohroženě. Za ní se ploužila bedna se zabavenými povstaleckými bazmeky a za bednou se ploužil Povstalec. Celé to uzavíral další stormtrooper, kráčející rychle a neohroženě.
"Psss!" ozvalo se.
Stormík neslyšel, nebo ignoroval.
"PSSST!" ozvalo se za chvíli znovu, tentokrát z hromady odpadků.
Trooper se zastavil a zkusmo do hromady šťouchl. Hromada se proměnila v žebráka, který konspirativně zašeptal:
"Pssst!"
"Co je?"
"Máte rozepnutý poklopec, pane."
Trooper se automaticky podíval dolů a tak ho Mimas klidně mohl odeslat do bezvědomí. První dva se potýkali s Bennarem a Thonem a bedna i s Povstalcem mizela v dáli.