hRubec

Naladím se do figury,
a postavím se zpříma,
nadechnu se, jako dudy,
zařvu: „je to dřina“.
Že mě nikdo neslyší,
jsem tu kolem sám,
v tichu lesa, rány buší,
stromy klátit mám.
Halekám tu jako tur, ač
člověk stále jsem,
zatnu pěsti, vypnu vnímač,
rozvalím se v zem.
Přejdou mraky, srna taky,
lehký vánek zavane,
Vidím, v mracích, ryby, raky,
Že jsem blázen? Ještě ne!
Znovu zařvu do jehličí,
pěkně z plna hrdla,
Náhle u mne velkou tyčí,
Ženská rázně bodla.
Neřekla mi ani slova,
jenom dělá P Š T,
oči koulí, dělá běda!
rač si dávám na rty prst.