Středoškoláci

Nervózní, těkavý pohled.
Hlasité polknutí.
Kapky potu pomaličku prosakují košilí. Zlatý sako.
Dech se krátí.
K božstvům všeho typu se začínají vysílat toužebná přání a modlitby.
Mdloby jsou na dosah ruky.
Barva z obličeje zmizela už před deseti minutami.
Blbá, pitomá, totálně zkurvená patnáctka, křičí jeho mozek, ale nahlas nesmí říct nic.
Křečovitý úsměv nad papírem.
Otázky na něco, co v životě neslyšel. Blekotání v odpověď.
"Jsem úplně v prdeli." Slova utečou, jakmile se za ním zavřou dveře.
O hodinu utrpení později se ho na chodbě zeptala: "Za kolik si myslíte, že to dneska dáte?"
"Já nevim. Za dvacet tisíc?"

"A jak to?!" Třídou se rozlehl studentův ukřivděný řev. "Psal jsem test, deset slovíček jsem vám přeložil a ty jsou správně a v ruce jsem ten telefon neměl, sama jste mě viděla. A ty další dvě slovíčka jsem vám přece anglicky vysvětlil. Říkala jste, že tam nesmím mít to, co mi tady Viky napsala na tahák. Tak jsem to sice opsal, ale pak jsem to jedno škrtnul. A to druhé jsem tam teda nechal, protože jsem nevěděl, jak jinak to popsat. Ale já přece s vámi jednám čestně, když jsem tamto škrtnul. Tak mi oznámkujte jenom to nahoře, ne?!"
"Ne."

"...no a potom jsme zjistili, že ani Váca na lavici na to nedosáhne, tak Maleček navrhnul, že teda srazíme ještě pár k sobě, na to se dají další, a kdyby to nestačilo, tak přidáme židle, Alex to jistil, aby se to nerozjelo, Filda nám taky pomáhal, stál na rohu a hlídal, jestli někdo nejde, aby bylo dost času aspoň ty židle sundat, což byl blbej nápad, protože zařval už jde tak moc, že sem se prostě lek a spadnul sem. Ale nic se mi nestalo, fakt, pančelko."
Nevěřícně čumím na strop plný fanďuláků. "A to všechno kvůli tomuhle? Proboha... proč?!"

Půj jedné. Je čas na kolečko. Beru baterku a vyrážím volným krokem do nočního zářijového chladna.
Chatka jedna už spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka dva také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka tři také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka čtyři ještě nespí. Mají zhasnuto a probíhá tam živá diskuze o tom, která nová spolužačka je nejvíc top. To je dobře.
Vracím se ke svému bucláčku horkého čaje. Dám jim půl hodinky a pak jdu na kolečko znovu. Třeba už tou dobou budou vědět.

"A pane učiteli, proč Vám vlastně nemáme říkat pane profesore? My jsme na to zvyklí z jiných hodin a paní profesorka, teda vlastně paní učitelka Fajfková na tom trvá."
"Já si myslím, že si určitě vybavíte, kde jste titul profesor například viděl nebo zaslechl. Ten formálně uděluje prezident republiky a obvykle to bývá člověk, který je třeba vedoucí katedry na univerzitě. Takového na střední škole nepotkáte. Já se obávám, že někteří jedinci mají smutnou potřebu si tím dodávat na důležitosti."
"Aha... A paní učitelko? Teda pardon..." *culí se*
"To je v pořádku, Vítku. Já jsem asi taky nejspíš málo emancipovaná."

8:46
*ťuk ťuk ťuk*
"Dobré dopoledne, Dane, co byste potřeboval?"
"Taková otázečka, nevíte náhodou, kde teď zastihnu pana učitele Kecala?"
"Moment, kouknu do rozvrhu... Je v budově B na simulátorech."
"Jo, to se mi hodí, já ještě potřebuju do knihovny."
9:42
*ťuk ťuk ťuk*
"Copak, Dane?"
"Nevíte, kde má kabinet paní učitelka Oráčová?"
"Taky na druhé budově. Úplně nahoře, ve třetím patře, v rohu, musí se přes zadní schodiště."
"Tam jsem byl minulou přestávku!"
9:56
*udýchané ťuk ťuk ťuk*
"Pane učiteli, ona tam není."
"Dane, vy jste se mne neptal, kde je teď, ale kde má kabinet."
"No jo vlastně."

Vypráví se, že kdysi - nebo jak se říkává "za našich mladých let" - mluvili puberťáci jinak. Že prý když maminka něco chtěla, tak se slušně odpovídalo: "Nepruď matko!" Jenže pubsecentům se pak na jejich jazýčky vloudila slova nová, neotřelá, lepší, vhodnější, módnější a frikulínštější. A tak, věřte tomu, nebo ne, prý se jedna matka vyděsila, když jí syn řekl, aby nekérovala a zůstala v čilu. A co prý ta písemka z fyziky? Ta prý byla v čilu úplně nejvíc.
Nebojte, ta nová slova to se svým příchodem myslela dobře - každá nová generace se přece musí něčím odlišit od nás, opelichaných dinosaurů.

"Petře, dlužíte mi omluvenku za minulý pátek, druhou hodinu dopoledne."
"Ale ovšem, tady je."
Zírám na text, který zabírá prostor pro tři samostatné záznamy a který čítá sedm řádků ručně psaného nepřekonatelného slohu.
Prostoje při pohybu zpožděným kolejovým vozidlem na cestových návěstidlech Lc202 a Lc102 v kilometrech 1,038 a 0,316 tratě 011, dále nepříznivé adhezní podmínky pro jednotku 471.038-0 a následně přespříliš plynulý pokles brzdící křivky plus několik desítek sekund trvající mezidobí pro zprovoznění ovládání dveří, dále velice hustá individuální doprava v ulicích. Tímto se hluboce omlouvám.
"Aha, takže Vy jste v pátek zaspal."
"Ano, prosím. Jak jste to poznal?"

Srpen. Po reparátech. Po špatných reparátech. Scéna: porada. Účinkující: pedagogický sbor.
Ředitel: "Máme tady žádost o opakování prvního ročníku žáka Šubrta. Mohou se k žákovi Šubrtovi jeho vyučující vyjádřit?"
"Šubrt? Já bych mu to povolila, on je takový slušný," praví první.
"To je ten, co sedí v první lavici a vždy kouká?" ujišťuje se druhá.
"Ano a slušně zdraví."
"A nosí mi na hodinu pomůcky," dodává třetí.
"A neruší!" upozorňuje čtvrtá.
Chvíle ticha. Matikářka zvedne oko od balíku písemek, který si vzala na poradu a průběžně jej nenápadně proškrtává. "Kterej? Šubrt? Nikdy! Ten si nespočítá ani kolik má v peněžence!"

Kdy zažívají učitelé opravdový adrenalin? Přece na nočním dozoru na ubytovně!
22:04
"Kam jdeš?"
"Já jsem si zapomněla vyčistit zuby."
23:14
Dva kluci nenápadně cupitají podél zdi.
"My máme žízeň a u jídelny už šťáva došla."
"A to víte jak?"
"Jsme tam teď byli."
"Kudy?"
"No, holky nám otevřely okno..."
23:36
Na chodbě dusot a do tmy se ozve "bzzzzt". Tak rychle vyběhnout nás ještě nikdo nikdy neviděl. Kolegyně má úlovek: "Jak imbecilní musíš být, abys sis na adapťák vzal paralyzér s výkonem deset tisíc kilovoltů? A prej, že je to baterka."
A ještě nám někdo zkuste nabídnout bungee jumping...