DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko

Bohumil Vytáček trávil druhý den bez manželky. Snídani si udělat dokázal. Na bohoslužbu dojel jako vždy na kole. Naobědval se u dcery; Zuzanka mu udělala řízky a bramborový salát. Bohouš si k němu otevřel pivo. Spokojeně se rozvalil na lavici.
Jonáš si přisedl vedle dědy s jakousi obrazovkou v rukách.
"Co máš za udělátko?" zajímal se děd.
"Tablet, dědo," vysvětlil vnuk jezdící prsty po obrazovce.
"K čemu je to dobré?" vyptával se děda dál.
"V podstatě k ničemu!" zasáhla do hovoru Zuzana.
"Ale mami...," protestoval Jonáš.
"Žádný ale! Běž nasekat trávu přímo králíky!"
"No jo!"
Bohouš se zmocnil odloženého tabletu.

Přesuňte přepravku co nejtišeji do koupelny. Odstraňte roční vrstvu prachu a pavučin. Ponechte v koupelně.
Přesuňte se k obsahu přepravky odpočívajícímu v ložnici. Uchopte jej a přeneste z ložnice (příliš mnoho skrýší) do obýváku (minimum skrýší).
Vyjděte z obýváku a zavřete za sebou dveře. (Velmi důležité!)
Vezměte z koupelny přepravku, otevřete dveře, vejděte do obýváku, zavřete dveře. (Velmi důležité!)
Postavte přepravku na výšku, otvorem vzhůru.
Vyšťourejte obsah přepravky zpod gauče, zpacifikujte obranné reakce, vsuňte jej zadními běhy napřed do přepravky, zaklapněte dvířka, zajistěte.
Zkuste si představit, jak byste kočku k veterináři přepravovali bez plastové přepravky.
Deset vteřin dobrořečte neznámému vynálezci.

O Smrti Vám můžu říct jen jedno: sice nikdy nespí, ale postel má. Osobně si myslím, že jenom proto, aby pod ní mohla skladovat krámy.
Mám tam brousek, hromadu papírových kapesníčků (černých) a zítřejší noviny. A samozřejmě zavařovačku s vlastním vesmírem, kam se občas uteče schovat, když už jí je z toho všeho vážně blbě.
No a potom ještě to udělátko. Černá skříňka, starší než čas, poměrně těžká. S jediným tlačítkem a nápisem STISKNOUT NA KONCI.
Smrt mi nikdy neřekla, k čemu je.
Právě odešla na oběd, já tu stojím úplně sám
(nádech výdech)
palec na tlačítku, počítám do tří.

„Na dnešní prezentaci vám chci představit výsledek práce Institutu světelných technologií, tento přístroj,“ zaznělo od stolu pro přednášející.
„Pracovně mu říkáme udělátko tmy. Jak víte, světelné záření se šíří ve směru od zdroje rovnoměrně do všech stran. Záření našeho přístroje, nazvěme jej záření tmoucí, probíhá směrem opačným a má stejnou vlnovou délku. Pohlcuje světelné záření a vzniká tedy tma.
Dokážete si představit, jaký přínos to znamená pro naši ekonomiku. Například při odběru energie z okolí ji přijímací okruh přístroje zpracuje a stávajícími elektrickými rozvody přenese do elektrárny, kde se složitým procesem v tzv. degenerátorech mění na vodu či hnědé uhlí.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že posledné týždne furt pri televízore sedíš.
- Jaj, starý môj, seriál pozerám. Tam ti je človek, čo keď sa do problému dostane, tak nožík vytiahne a všetko vyrieši. Minule lietadlo postavil z palíc a z vreca na smeti.
- To by aj tunáka mohol prísť.
- A načo, však nám lietadlo netreba.
- Jáj Pištík, tu by mohol postaviť strojčok, kam by ovečka vošla a samo by ju to podojilo, ostrihalo a aj žinčicu a oštiepke vyrobilo.
- Tak až tak zázračný nožík asi nemá.

Bolo zamračen a tak ich neprebudili slnečné lúče.
Nie, onej povinnosti sa ujala Sera.
"Zdravím, Inkviz-... ajéjé."
Na tvári sa jej zjavil úškrn, keď pohľadom zablúdila k siluete prepletených postáv, v zhone sa od seba odtŕhajúcich.
"To sa neviete zamknť, heh? Ste išli rovn na vec, čo?"
Trevelyan sa so zaúpením hodil zase na kožušiny na zemi. No Dorian sa rozhodol nevzdť bitku o svoju česť, hodil po elfke čižmu.
Niežeby tým docielil mlčania.
"Tak snáď ste mali... to oné, no... to udělátko. Totiž keď sa začneš škriabať medzi nohami, Dorian, ja si pakujem veci a dovi."
Vyletela z komnaty.

Je patnáct minut po půlnoci. Bezmračná noc. Minerva usíná. Převaluje se v posteli. Venku vřeští kočky a ona jim rozumí.
Je osm hodin, patnáct minut. Nádherné ráno. Itó si prohlíží dlouhý, vyřezávaný klacík. Když s ním švihne, jiskří. Snaží se jej zlomit, aby zjistil, jak to udělátko funguje. Nevnímá výkřiky ženy, která k němu běží.
Minervě proběhne mráz po zádech. Vyskočí k oknu a hledá útočníky.
Motor letadla. Itó i žena se podívají na oblohu.
Je třicet minut po půlnoci. Minerva si lehá, zavírá oči.
Je osm hodin, třicet minut. Itó nemá oči.
Je šestého srpna, svět se nepatrně otřásl.

„Hej ty!“
„No, co se děje?“
„Nevíš, kam jsem si dal tamto… no… to…“
„Co to?“
„Takovou tu tu… no… mám to na jazyku.“
„Myslíš tu tamtu u toho tamtoho, jak jsou ty tamty?“
„Přesně tohle!“
„Tak to absolutně netuším.“
„Ale to musíš vědět! Takový ten tentononcek, bez něj to neuto…“
„Fajn. A trochu blíž by to nešlo?“
„Jak si po mně jednou chtěla udělat tu věc, tak to chci konečně splnit, ale za boha sakra nemůžu najít ten ten... To udělátko! Jak s tím uděláš takhle a ono se to utentuje.“
„Jo tohle! Jasně! Tak to jsem neviděla, promiň.“

Když malá Molly konečně přestane fňukat a usne, její matka si protáhne záda a vrátí se do obývacího pokoje.
Pan Weasley se na koberci stále snaží složit malé letadýlko na setrvačník zase dohromady. Tváří se tak provinile a rozpačitě, že se Audrey musí kousnout do rtu, aby se nerozesmála.
„Nechte to, pane Weasley. Můj táta to spraví. A Molly na to do rána zapomene.“
„Hrozně mě to mrzí, Audrey. Chtěl jsem jenom zjistit...“
„... jak to funguje,“ doplnila snacha s úsměvem. Zvedne malý motorek a přidá ho k ostatním kouskům dceřiny oblíbené hračky.
„Myslím, že tomuhle zařízení se nejčastěji říká „udělátko“.“

Potřeba udělátka je přímo úměrná potřebě něco udělat. Jenže ona potřebovala především něco udělat sama se sebou, protože se nějak necítila dobře. Kdyby aspoň věděla co, už by přišla na to jak a čím. Zatím jenom tušila proč a kdo za to může, což k vyřešení problému zdaleka nestačilo. Co by mu to udělalo, kdyby jednou přišel včas a zajímal se o to, co dělá? Nic. A jí pak přepadala touha mu něco udělat, ignorantovi. Jenže asi ne udělátkem. Když se to vezme kolem a kolem, potřebovala to mezi nimi především zlepšit. Vykašle se na udělátko, tady pomůže jenom zlepšovák!