DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko

"Ehm, Žabáku, můžeš..."
"No?" otočil se.
"Můžeš mi podat..." Snílka se zarazila. Jak se tomu říká?
"No?" Zopakoval.
"Takový to... Neni to na řezání," zkusila mu napovědět.
Žabák se podrbal za uchem. "Preparační jehlu?"
"Ne. Sakra, neříkej, že jsem to zapomněla."
"Sklíčko?" nadhodila Kobra na sousedním stanovišti.
Snílka zavrtěla hlavou. "Je to kovový."
"Lupa?" navrhnul Žabák nadějně.
"Takový tahací udělátko!" Snílka začínala být zoufalá.
Žabák nechápal. Natáhla se kolem něj ke krabičce nástrojů. Jeden vytáhla a ukázala mu ho.
"To je pinzeta."
"Jo! Skvěle!" Zaradovala se Snílka.
Kolem Žabáka jí vždycky docházely slova. Proč je dala Hrošice na mikroskopování spolu?

„Víte, je nám líto, ale amputace byla nevyhnutelná.“
Prošedivělý pán na doktora jen nevěřícně zíral.
„Ale jak bude dál žít?“
„No to je právě to. Je už starý, teď navíc nemohoucí, už by to nebyl žádný život. Doporučuji vám nechat ho rovnou uspat,“ pronesl veterinář profesionálním tónem.
„Nikdy…“ šeptal majitel psa a za pomoci přátel si ho odvezl domů.
Pohled na kdysi veselého psa nyní udiveného a téměř neschopného pohybu ho drásal. Přemýšlel, dumal.
Po čase potkal veterinář nevšední dvojici.
Prošedivělého pána doprovázel jeho rozesmátý pes se zadečkem v postroji, na který byla připevněna kolečka. Pes honil svůj oblíbený míček.

„Yodo!“ přísný pohled Mistra přimrazil malého padawana k podlaze.
„O prominutí prosím,“ nakrabatil Yoda čílko. „Knoflík na pláštík svůj já přišiju si záhy.“
V tříprsté ručce jehlu sevřel, snažil se niť provléct mrňavým očkem.
Zelený jazýček námahou plazil.
Soustředil se.
Vypomohl si Silou i olíznutím niti, ale špagát uchu jehly tvrdošíjně vzdoroval.
Yoda nenáviděl knoflíky.
Štítil se jich.
A teď ještě tohle!
„Jsem já snad švadlenka?“ durdil se. „Bez navlékátka nadobro ztracený jsem.“
Mrsknul jehlou i oslintanou nití o zem.
S odporem odkopl knoflík.
„Až Mistrem nejvyšším se stanu, já o jediné se zasadím: by oděv Jediů knoflíky zakázané měl.“

Jsem prý starý a nehodím se do téhle doby. Prý kradu, vraždím a loupím. Vyjednávám s obchodními zástupci naší firmy se zbraní v ruce. Prý politika „Kdo nekoupí, opustí nás bradou vzhůru“ je už pasé. Prý kazím dobrou pověst společnosti. Prý moc chlastám.
Vinen, Ctihodnosti, v každém bodě obžaloby.
Tak mě zavřeli do polstrované cely, na zdi připevnili kamery, na nohu mi dali hlídací obojek. Ale tohle není konec, vážení. Žádné z vašich udělátek mě nezastaví.
Jsem Horác Badmen, Hogo Fogo, a cestu ven, přes ty vaše vejmysly, mi proklestí můj derringer.
Mířím mezi svoje, do Záchranné stanice záporných postav.

Elrond se toho dne choval divně. Chodil s nosem nahoru, ladně našlapoval a pohazoval vlasy. Snad dělal, že je víla.
Maglor si jej podrobně prohlížel a pak si všiml, že jeho vlasy vypadají jinak.
„Elronde, co se ti stalo?,“ zeptal se a vzal do ruky jeden pramen poničených a seškvařených vlasů. „To si's popálil u ohně?“
„Jen jsem si je rovnal, aby se mi nevlnily.“
Maglor jej nakonec přesvědčil, že je nutné je ostříhat nakrátko. Vlasy rostly pomalu a dlouho vypadal jako oškubané kuře. To jej donutilo přestat se vzpouzet genům po Berenovi, pro které se mu vlasy mirně vlnily.

Někdy si říkám, jestli z tohohle vyváznu, řeknu Peterovi, že končím. Ale pak přijde ten správný moment, a já vím, že s touhle prací nikdy nepraštím. Ovšem jen nevybouchne-li nálož pod budovou – jinak bych s tím sekl dneska.
Třicet.
Odpal řídí počítač. Víte, já počítačům moc neholduju, jsem spíš stará škola.
Sedmadvacet.
Dvířka jsou zamčená, ale technik tady nechal zbytek "jedenapůlky". Nožem oholím plášť kabelu a žíly smotám do jakéhosi šťourátka. Není to nic tak sofistikovaného jako kancelářská spinka, zámek nicméně povolí a pustí mě k pojistkám.
Čtyři.
V celé budově vypnu elektřinu. Hotovo. Odpočet deaktivován. Ještěže nemají záložní generát-

Prochází lesem. Všude květiny, motýlci a mech.
"Kam jdeš?" Ozvalo se za jejími zády.
Karkulka nadskočila. Lekla se a ztuhla na místě.
"Ptám se, kam jdeš, děvenko?" Znovu se zeptal velký šedý tvor za jejími zády.
"K babičce." Odpověděla nejistě Karkulka.
"A co neseš dobrého v tom košíčku?" Zeptal se vlk a přiblížil se, aby si mohl ke košíčku přivonět.
V tu samou chvíli ale Karkulka vytáhla z kapsy paralyzér a použila jej na vlka.
Nečekal to. Vykvikl a vydal se na útěk.
"Maminka měla pravdu, je to vážně super udělátko." Rozverně si poskočila Karkulka a rozběhla se k babičce.

„Kde vězí?“ lomila Freya rukama.
„Odletěl před chvílí,“ uklidňoval ji Tór.
„Zatím všichni zemřeme! Hůř – zestárneme!“
„Nebohá Idunna. Co když jí v Jótunheimu ublíží?“ úpěl Bragi.
„Neměla bejt husa a naletět Lokimu!“
„Takhle o ní nemluv!“ požádal Bragi Freyu.
Náhle Freya odhodila zrcadlo a chytila se za hlavu.
„Šedý vlas!“ vykřikla a omdlela.
Když se probrala, měla na hlavě Tórovu přilbu.
„Ochrání tě při dalším pádu,“ vysvětlil Tór.
„Ty mi nemáš dávat přilbu, ty mě máš uklidňovat!“ odsekla Freya.
„Vždyť to dělám. Když máš přilbu, není vidět, že jsi stará.“
Naštěstí se v té chvíli u bran Ásgardu objevil sokol.

„Máme to!“
Dvojčatá sa zubili na Nevilla. Práve on sa sťažoval, že nemôže byť s Lunou v lepšom kontakte pri cestách po svete.
„A zarobíme na tom balík!“
„Vzali sme si príklad z dvojcestného zrkadla...“
„...a mobilu...“
„...kúzlom sa môžeš spojiť s kýmkoľvek, kto bude mať výrobok rovnakej rady...“
„...ručíme, že sa budete počuť a vidieť...“
„...že sa omylom nespojíš s niekým iným...“
„...len s číslom, ktoré prútikom vyťukáš...“
„...časom pridáme ďalšie aplikácie...“
„Idete neskoro, chlapci,“ uškrnul sa Neville a vytiahol novučký smartphone.
„Uhm, kamarát. A funguje ti v magicky zabezpečenom prostredí?“ zacerili sa.
Neville pozrel na mobil. A zbledol...

Rachot z patra naznačil, že začala pravidelná bitka.
Předešlé reprízy zajistily, že už nebylo co rozbít, ale ženě v obývacím pokoji přesto zarnulo.
Je neuvěřitelné, co vše dokážou dvě dívky, jedenáct a čtrnáct let mladé...
Pořád lepší než souboje o koupelnu, řešené dlouhodobou okupací...
Dveře explodovaly.
"Mamí..."
"...ona..."
"...schovala..."
"...nechce mi půjčit..."
"Ticho a přestaňte se hádat."
"Nechce mi půjčit to pitomé koště," přiznala starší.
"Je to Nimbus 2000 a není pitomé."
"Ještě před měsícem vás Harry Potter nudil," zamumlala žena.
Uzavření příměří tentokrát netrvalo dlouho a dívky zmizely na zahradu.
Naštěstí.
Žena vyměnila baterie a hledané koště nenápadně vrátila.