DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

JT má štrnásť rokov a inštinkty šelmy, ktorej mláďatá umierajú hladom.
Tucet detí ukrytých rodičmi pred genocídou prečkáva noc v jaskyni. Delia sa o prídel, čo JT zobral mŕtvole Kodosovho vojaka. Spočiatku v noci plakali, dnes už nemajú energiu.
Ráno dá JT Tomovi fázer a inštrukcie, čo robiť ak sa JT nevráti. Potom vezme do rúk telo malej Kirstie a vynesie ho von na ceste za ďalším jedlom.
JT od začiatku vedel, že Kirstie to neprežije, ale ostatní sú len deti.
Dvihne zrak k šedej oblohe, no nedokáže si predstaviť lode Hviezdnej flotily nesúce záchranu.
Tarsus v ňom zabil nádej.

Fauni se někdy mýlí.
Když tam uprostřed davu šíleného hrůzou prchal zoufale před zkázou, která jim šlapala na paty, pocítil na moment nenávist k Němu, který jen pozoroval umírající svět a nic neudělal. Mžik oka a náhle běžel do tmy.
Zastavil se.
Kam to jdu, ptal se sám sebe. Vše, co dělalo Narnii Narnií odešlo tamtěmi dveřmi! A když viděl rozpadající se domov, došlo mu, že třináctý život není. Není už ani těch předchozích dvanáct. Život tento svět právě opustil.
Jako v horečce se rozběhl zpátky ke světlu. Valící se voda ho zalila a hodila ho na práh dveří. Otevřených.

„Koší, tak jsem si četla ty drabbly o převtělování.“
„A co?“
„No, přemýšlím, kolik má vlastně kočka životů.“
„Devět. A neotravuj.“
„Takže se převtělíme devětkrát?
„Ach jo.“
„A do čeho, Koší? Nejdokonalejší životní formou je prý králík. Já se nechci převtělit do králíka.“
„Úuuuu…“
„Kočka by se měla převtělit zas jen do kočky. Ale nevím, do čeho by se měli převtělit páníčci. Jako kočky by byli hezčí, ale zase kdo by nás krmil? A taky nevím…“
„Odprejskni. Běž si hrát. Převtěluj se.“
„A kolikrát se mám převtělit?“
„Tolikrát, do kolika napočítáš!“
„Koší?“
„Co zas?“
„Já umím počítat jen do dvanácti.“

Po většinu času chodím se sluncem nad hlavou, i když je venku zataženo.
Po většinu času se snažím mít náladu úsměvnou, i když někdy bych do toho kopla.
Po většinu času své myšlenky k radosti otočím a příběhy vyprávím, až druhým úsměv vykouzlím.
Po většinu času…
Ale přijdou dny, kdy se radost schoulí a duši mou navštíví smutničky. Smutné vzpomínky na ty, kteří si už poslechnout nepřijdou.
Pak slzy na chvíli zalijí mé oči a srdce se stáhne smutkem a opuštěnou bolestí. Zrovna dnes.
Dnes by měla moje maminka narozeniny.
Třináctá komnata je zavřená a tak třináctý život se nekoná.

Prvý život končí s prvým zlomeným srdcom. Druhý po škole a tretí tesne pred tridsiatkou, s deckom a manželstvom na krku. Štvrtý, keď zomrú rodičia.
Piatemu životu dávame zbohom zároveň s exmanželom.
Šiesty skončí, keď deti vyštudujú a v dome je zrazu ticho. Tak si k siedmemu adoptujeme kŕdeľ mačiek, a zrazu meníme prácu a jazdíme na dovolenky sami so sebou. Ôsmy začína s novým partnerom a deviaty krízou stredného veku a vráskami.
Desiaty, keď sú všetci kamaráti zo strednej školy zrazu po smrti. Jedenásty život cítime v kostiach, keď vychádzame hore schodmi a dvanástym sa lúčime.
Trinásty nie je.

Když zmizela, bylo jí osm a jemu dvanáct. Byli ve věku, kdy se jako snad všichni sourozenci vzájemně nesnášeli, dělali si naschvály, zlobili se. Nedokázali spolu být v jedné místnosti déle než deset minut, aniž by se pohádali.
Když Samantha zmizela, Fox najednou přesto cítil neskutečný žal. I přes sourozeneckou nevraživost svou malou sestřičku miloval.
Zanedlouho po jejím únosu nadešly jeho třinácté narozeniny. Poprvé s nimi neslavila. Byla to jeho nejsmutnější oslava.
S úderem 13. roku přestal být dítětem. V hlavě nosil plán, jak se pomstít těm, kdo Samanthu unesli. Od té doby nechtěl nic, než poznat, jaká je pravda.

Král a královna měli dvanáct synů. Nedlouho před tím, než měla královna slehnout potřinácté, řekl král: "Bude-li to chlapec, dobrá. Ale narodí-li se děvče, všech dvanáct synů dám zabít."
Královnu zachvátila hrůza. Zavolala si nejstaršího, řkouc: "Synku, narodí-li se mi dcera, váš otec vás dá zabít. Utecte pryč a ukryjte se. Každou noc pak hlídejte naši střechu: dokud neporodím, bude na ní hořet dvanáct svící. Uvidíte-li hořet svící třináct, narodil se vám bratr a můžete se beze strachu vrátit domů. Ale uvidíte-li svíci jedinou, nevracejte se."
V osudnou noc na střeše otcovského zámku žádná svíce nesvítila. Dítě se narodilo mrtvé.

Darovat krev, plazmu, dřeň, destičky, sperma. To vše pravidelně postupoval John. Veškeré úspory rozdal charitě. Pomáhal ostatním, bral to jako svoji povinnost. Všichni ho obdivovali.
On sám sebe proklínal. Neodpustil si. Nedokázal se s tím vypořádat a žít dál spokojený život.
Bez nich.
Dával si to za vinu. Oprávněně. Místo hlubokých pohledů do manželčiných očí měl sledovat řítící se kamion.
Dvanáct obětí. Tou třináctou byl on. Chodící mrtvola.
Rozhodl se to skončit a všechny své orgány dopředu darovat těm, kteří je potřebovali.
Slepý soused měl jeho oči, dívka, která ho milovala jeho srdce, vdova jeho ledvinu, popálený kluk jeho kůži...

„Alžběto, proč odtud Jakub tak rychle vypadnul?“
„Hm..., uviděl moji tabulku.“
„Cože?“
„Udělala jsem si soupis prací, které musím před Vánocema udělat. Chci mít dokonalé Vánoce!“
„Ukaž... Co???“
„Brandy, pochop, že tahle domácnost je kapku... zanedbaná!“
„Ale tohle... tys tam nezapsala snad jen přestavbu komína! Já si myslela, že Vánoce jsou svátky!“
„No..“
„Kolik si myslíš, že máš na ten úklid k dispozici životů?“
„Já...“
„Takhle jich nebude stačit ani třináct!“
„Když...“
„Hele, potřebujeme kvanta dobrýho jídla, ozdobenej strom a plno pití, abychom si mohli pořádně zpívat. To zmákneme za dva dny. Tak co?“
„Co cukroví?“
„Dobrá, tři dny.“
„Jo!“

Netrpělivá.
Nedočkavá.
Vystrašená.
Nastal čas vše uzavřít.
Posunout se dál.
A já najednou nevím, jestli to zvládnu.
Nevím, co mám dělat.
Jak se zachovat.
"Princezno, kde jsi?"
Neozývám se.
Nechci s nikým mluvit.
Nechci, aby viděl mé slzy.
"Tady jsi."
Vždycky mě najde.
Vždycky je tam, kde ho potřebuji.
"Co ty slzy, princezno?"
"Tatínku, ona... umzela."
"Pojď sem. Neplač. Každý jednou zemřeme."
"Ploč?"
"Protože každý máme jen jeden život. Žádný třináctý život neexistuje."
"Ploč?"
"Protože takový je život. Proto ho žij naplno, holčičko moje, nikdy neváhej."

Měl pravdu.
Život máme jenom jeden.
Je třeba ho žít naplno a nikdy neváhat.