Košín a Želvík

"Koší, páníček nenapsal poslední letošní drabble! Už spí, úplně jako dřevo!"
"Hm, zkus ho poskákat."
Hop, tlap, skák, vrni vrni. "Ani se nehnul."
"Kašlem na to. Bodů má dost. Proč zas máme všechno oddřít my?"
"Ale Koší, on chtěl letos body všechny! Všech třiatřicet!"
"Říkám, Želvo, kašli na to. Jdem spát taky."
"Ne! Jsem zodpovědná drabblecí kočka a jdu to napsat!"
"Doháje, samotnou tě to napsat nenechám, to by to dopadlo. Počkej, jdu taky."
Košín se vydrápe z pelíšku, Želva do něj hbitě skočí.
"Díky, Koší, žes mi to tak hezky zahřála. Ať se ti pěkně drabblí!"
"Ty jedna..."
"Chrrrr..."

Před dávnými časy, když Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nechal ho pojmenovat všechna zvířata a prozkoumat, čím jsou užitečná. Kráva řekla: Budu ti dávat mléko. Ovce: Já zase vlnu. Pes řekl: Budu ti hlídat ovce a krávy.
Kočka řekla: Nedám ti nic. I podivil se Adam.
Tedy, nic materiálního, opravila se kočka. Opanuji tvůj dům a učiním jej útulnějším. Budeš se z pastvy krav a ovcí vracet radostněji. Zavrním ti na klíně, abys lépe usnul.
Tehdy dal Adam krávu a ovci do ohrady a psa nechal před domem. Kočku si však vzal dovnitř, a tak je tomu až dosud.

„Koší, proč máme tak malé hlavičky? Jsme přece stejně chytré jako lidi, ne?“
„Jasně! Velikost mozku nemá žádnou souvislost s inteligencí. Jde o množství a kvalitu nervových spojů. Největší dochovaný lidský mozek patřil jedinci tupému, zatímco géniové vesměs…“
„Takže když máme menší mozek, tak jsme vlastně mnohem chytřejší než lidi, ne?“
„No, to jsem ti zrovna chtěla říct! A nejen to! Taky máme větší srdce!
„Tak to ti nevěřím.“
„Je to jasné! Dřív se myslelo, že cit sídlí v srdci, ale teď se ví, že srdce sídlí v mozku. Lepší mozek, víc citu!“
„Ty umíš všechno tak krásně vysvětlit, Koší…“

Nedělní odpoledne, slunce už dost nízko nad obzorem vytváří osvětlené pruhy tam, kde mu nebrání nábytek či jiné překážky.
"Podívej, to je můj prstíček. A to je jeho stín. Tááákhle dlouhej."
"Ba!"
"A tady tvoje ručička a tvůj prstíček. A jeho stín taky tááákhle dlouhej!"
Chlapeček zvědavě, ale s uspokojením dává ruku do proudu dopadajícího světla a druhou rukou se snaží zachytit její stín na podlaze.
Najednou se otočí o stoosmdesát stupňů a peláší opačným směrem.
"Ba!"
"Mňáááu!"
Pokojem totiž právě proběhla Košín. A její ocas, dámy a pánové, vrhnul tak dlouhý a tlustý stín, jaký žádná maličká ručička nedokáže.

"Uáááááá!"
"Ten má ale plíce," povzdechla si Košín, která se marně pokoušela usnout v ložnici.
"Hahahehehihi! Ba!"
Malý tvor v obýváku velmi rychle střídal nálady.
Kví! Kvá!
"To šlápl na tu hudební chobotnici," konstatovala Želva.
Malý tvor byl očividně též velmi činorodý.
Cinkilinkilink!
"Dobře, že tyhle telefóny už nedělají, zlatý mobily," zabručel Košín.
Bum!
"Tluče kladivem do špalíků." zahlásila Želva.
Bum! Bum!
"Tý jo! Rány jako z děla!" ocenil Košín.
Bum! Bum! Bum!
"Z houfnice," řekla Želva, kterou už konverzace vyčerpávala.
"Tak, teď už by snad mohl být chvíli klid," nadějeplně šeptla Košín, když už byl nějakou chvíli klid.
BUM!!

Když si Košín příliš dobírala Želvíka pro její neodvahu, Želva kontrovala historkou o noci strávené v panelákové chodbě.
"Páníček se tenkrát vrátil nalitej a já..."
"Číhala u dveří a vyběhla ven," vypomáhá Košín.
"Jenže jsem nepočítala s tím...."
"Že tě páníček v opilosti přehlídne a zabouchne venku!"
"Buď ráda, žes to nikdy nezažila. Skryla jsem se pod schody..."
"A celou noc naslouchala divným zvukům."
"Byly najednou tak skutečné!"
"A pak tě panička zpod schodů zkoprnělou hrůzou vytáhla."
"To nebyla hrůza! To bylo.."
"Těšení na chvíli, až budeš zpátky v bytě. Takže historku máme za sebou a zase chvíli dobrý, jo?"