DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

Jistá rodina čeká důležitou návštěvu.
„Naprosto se znemožníme. Mamá, vysvětli otci, že musí vystavit všechny!“ diktuje nespokojená dceruška.
„Hanz, domnívám se, že naše Heidi má pravdu,“ poví diplomaticky matinka.
„No jó, pořád. Abyste se z těch východňárů nezbláznily…“ zahuhlá hlava rodu.
Následuje inspekce zásob.
„Jedna, dva, tři,“ vyjmenovává pyšný majitel.
„Papá, já umím počítat!“ skáče mu netrpělivě do řeči. „Ale zdá se mi, že jich je nějak málo…“
„Ten dvanáctý se utopil dobrovolně,“ pokračuje a tváří se, že nebyl vyrušen. „Zato třináctý…“
„Žádný třináctý tu není!“
To byl problém. Každá vodnická domácnost měla mít uskladněno alespoň třináct životů.
Co teď?!?

Po silnicích se se svým vozidlem pohyboval suverénně. Za volantem se cítil neohroženě, sem tam nějaká pokuta jej nerozhodila, měl na to. Chtělo by se říci, že jezdil jako prase, ale to by byla urážka tohoto živočišného druhu.
Míval štěstí, v autě se narodil podruhé, potřetí..., i podvanácté. Avšak i možnosti andělů strážných jsou omezené, obzvlášť, když je někdo zaměstnává přespříliš a jejich práce si neváží. Zrovna tak jako nelze obejít fyzikální zákony.
Jednoho dne jej hasiči vystříhali z hromady zmačkaného plechu a po kouscích předali funebrákům. Třináctý život již nevyfasoval. U silnice vyrostl pomníček. Jestlipak se alespoň někdo poučí?

Potřebovala se po smrti otce vzpamatovat. Nebylo jí dáno.
Zatímco Norland přestal být jejich, Micuška se utrápila. V další chvíli tu byla děsivá drápatá Fanny. Stromořadí jí padlo za oběť vzápětí.
Jen začalo svítat, odtrhli drahou Elinor od Edwarda a Marianne se musela loučit se svým světem. Margaret si nesměla odvézt sbírky. Maminka plakala.
Nad zkaženým obědem v mizerné chalupě už neměla čas ani přemýšlet o Deseti ranách.
Sousedi byli k nesnesení a přitom krajina pustá.
Úkosem se podívala na balík na stole.
Ne, teď ne! Další ránu už neunesou.
Život není třináctý, aby na tebe čekal. Uneseš dvakrát víc.

An average feline needs eight run-throughs before it starts believing in immortality. In humans, the process takes longer, but the procedure is identical:
We immerse the subject into Cyber, into a hyperrealistic simulation of their life. They carry on “living” temporarily before facing a situation resulting in death. The subject is unaware of the simulation: when they are “resurrected”, they believe it a miracle.
Humans require 11 run-throughs in Cyber before reinsertion into reality. Thus modified, they will willingly face danger and die, expecting to be resurrected again.
There is, of course, no “thirteenth” life. There is only the one.

Trpělivě a opatrně jsem mačkal tlačítka na ovladači, který měl svoje nejlepší léta za sebou, již v době kdy byli Tokio Hotel na vzestupu. Posunoval jsem Chipa skrze jednotlivá patra a sbíral krabičky s logem Rychlé roty. Konečně jsem po několika desítkách minut dospěl k Bossákovi, kterého jsem konečně ve svém věku pochopil, jak porazit. Minuty ubíhaly stejně jako moje životy. Bylo to těžší, než se zdálo. Ten hnusný zajíc na čemsi co vyplivovalo cosi, zkrátka nechtěl zemřít. Poslední život, a krabice místo té příšernosti zasáhla mou postavičku. GAME OVER na obrazovce bylo dosti výmluvné. To jako třináctý život není?

Háček na stěně vypadá sklíčeně. Pohupuje se na něm zašlý kalendář. Vžum, strk, houp… Pohrávám si s ním, zřejmě jsem se trochu zasnila. Tento listnáč tu visí po celý můj život. Už je to dlouho. Ani jednou jsem z něj neutrhla list. Neslouží, ale žije. Strávil s námi o tolik víc času, než všechny ty dvanáctilisté bločky s koníky a kočičkami, které jsem list po listu jako malá vyházela do sběru. Každý měsíc přicházely o jeden život. Dvanáct a dost. Ale tento Mucha? Ten ne. Jednou tu je, zaseklý na září, a tak tu zůstane. Napořád. O zbývající životy nepřijde.

Na soddenský pahorek opatrně vstoupilo jaro. Stébla trávy se rozvlnila ve větru a vrcholek začaly pokrývat drobné kvítky, které se postupně vybarvily do ruda.
Od bitvy o Pahorek uplynulo pár let a lidé si začínali šeptat, že rudé kvítky vykvétají tam, kam dopadala krev čtrnácti mrtvých čarodějů. Brzy si všichni zapamatovali jména, jež kdosi neznámý vyryl do kamene. Každé dítě vědělo, kdo byli Axel, Raby, Atlan Kerk, Vanielle z Brugge, Lawdor, Lytta Neyd, Korál, Gorazd, Yoel Grethan, Dagobert, Trissaa de Vries, Yennefer z Vengerbergu, Triss Ranuncul a Vilgefortz z Roggevenu.
Nikdo však netuší, že třináctá svůj život neskončila na Pahorku.

Žila mockrát, žila vícekrát, není to možné, jinak to není možné.
První život… Teplo, rodiče ji houpali v síti, volali k večeři, běhala bosky, plavala, jak chtěla.
Druhý život… Obdivovalo ji celé město, dokonalou, návštěvníci taky, třeba Edward, možná, jeho oči, když ji uviděl, říkaly všechno. A nic.
Třetí život… Byla v bílé, svatebních šatech, s květy, úsměvy okolo.
Čtvrtý život… Byla v bílé, v ranní mlze, v očích, dívaly se jinam, na stěnách, kde mizely předměty.
Pátý až dvanáctý život… Zklamání, smutek, hádky, zoufalost a pláč. Schovával klíč. Nepomohlo nic, jemu, jí, jim, té druhé.
Skoč, skoč! Hoří, skoč!

Zpoza rohu do uličky vstoupili dva muži a jejich výrazy nevěstily nic dobrého.
„Hele, kolik je hodin?“ oslovil mě ten, co byl blíž. Tím nastartoval mé reflexy. Má dlaň se střetla s jeho nosem a přidala jsem mu koleno do břicha. Muž se zkroutil a zalapal po dechu.
„Co děláš?“ křikl jeho kumpán a rozběhl se ke mně. Krátké zaváhání mě stálo cenné vteřiny. Útočník mi nasadil kravatu, poslal mě k zemi a přitiskl mi tvář na beton.
„Musíš rychleji reagovat,“ řekl, když mě pustil. „Tohle byl dvanáctý, závěrečný test.“
Místo do radikální sebeobrany se radši přihlásím na radikální běh.

Ijáček zachmuřeně sledoval, jak mu škůdce z cizího vesmíru systematicky likviduje bodláčí, a s nastupujícím splínem se vypořádal po svém.
„Určitě je dnes pátek třináctého,“ pronesl a povzdechl si.
„Kdepak, Ijáčku, je sobota,“ oznámil mu důležitě Pú, aby bylo vidět, že dává pozor.
„Tedy sobota třináctého. To je snad ještě horší. Divím se, že neprší.“
Začalo pršet.
„Jako bych snad potřeboval důkaz, že celý můj život je tak trochu třináctý, jestli mi rozumíte.“
Nerozuměli.
„Třináctý život, ha, ha. Je to jaksi hořce vtipné, že?“
[„Hele,“] ždrcl Simbacca nenápadně do Púa a polkl list, [„dělá si srandu, nebo to fakt existuje?“]