Nobuta wo produce

Dva roky zpátky přitáhly holky do třídy módu hádanek.
Vymýšlely úplně pošahané hlavolamy a pokud je daly klukovi, mohli jste si být jistí, že řešení je „srdce“, „naděje“, „úsměv“ nebo podobná blbost.
Od nás se samozřejmě čekalo, že budeme vymýšlet podobné hádanky pro ně. Já osobně je googlil, ale stejně to byla otrava.
Tenkrát Kusano trochu bral na Bando a naznačil to nezapomenutelným způsobem.
„Bando, víš co to je – je to barevný a není to vidět?“
Nebyl za takového magora jako teď, tak ji to potěšilo a lámala si hlavinku až do oběda.
Zakopaný pastelky za rohem mu nikdy neodpustila.

Zdráháte se vstoupit do světa dospělých.
Nebudete už moct lézt po střechách.
Nosit mafiánské obleky.
Přičarovat světový mír.
Doufat, že vás proslaví básnická sbírka a že vyhrajete hlavní cenu v loterii.
Chytat loskutáky posvátné.
Přiznat, že úplně nejradši ze všech máte svoji matku.
Opustit kariéru a zahrabat se v krámku s tofu.
Odletět do světa, když máte doma dvě děti.
Stát se Hidekičim. Tedy Hidejošim.
Nesmysl. Tohle jsou jen dobrovolné příplatky za seriózní dojem, důstojnost a nudu. To byste vyvázli moc lacino.
Za dospělost platíte tím, že si sami vybíráte, za co platit.
Za dospělost platíte tím, že jste dospělí.

Když za Akirou přišel úplně poprvé, tvářil se smířlivě. Dokonce přinesl krevety, které oba milují. Třeba si představoval, že si popovídají nad talířem ebi furai a pak společně odjedou domů. Nevím. Že by znal tak málo své dítě? Nebo sebe?
V každém případě se začali rvát do minuty od chvíle, co se uviděli.
Podle mě předal prezident Kusano svému synovi to nejlepší, co mohl, i když si to teď asi nemyslí. Oba jsou stejní.
Nemá smysl jim cokoliv říkat.
Stačí je mít rád a uklízet kousky těch zatracených krevet, rozmatlaných úpně všude, dokud aspoň jeden z nich nepřijde k rozumu.

Bando se zašklebila do zrcadla a zkusila překrýt monokl korektorem.
Co to Kusano vykládal? Že dívčí srdce je ze skla a kdo uhodí dívku, ten ho rozbije? Pitomec.
Kdyby se do toho nepletl, už se s miláčkem smířili.
A strašidlo Kotani.
„Můžeš – se – změnit.“
Není schopná pořádně promluvit a bude poučovat královnu školy. Dokonce i kopance je na ni škoda.
Na co ji ti dva loseři zkouší utáhnout? Hrají si na pochopení, odpuštění, přátelství? S něčím tak laciným ať se jdou vycpat.
Dokončila líčení a narovnala se. Vládkyně se vrací na scénu. V hrudi jako by ji píchl skleněný střípek.

Tak zpackané rande! Otřásl se.
Nobuko se mu líbila hlavně proto, že mu připadala nějak míň tělesná než ostatní holky s minisukněmi a překypujícími vnadami.
Dotek ruky, potřísněné slinami cizího starce – co může být tělesnější?
Vykřikl v té chvíli odporem úplně přirozeně – a její pohled nezapomene do smrti.
Je vidět, že tělním tekutinám se člověk v lásce nevyhne. Příště musí být připravený!
Grilovací pinzetou vylovil z koše použitý kapesník a opatrně ho položil na list papíru před sebou. Trénink může začít.
Zhluboka se nadechl, přimhouřil oči a ukazovákem se pomalu blížil ke kapesníku.
Nobuko, slibuji, že podruhé už to zvládnu.

„Odjíždím na humanitární misi do Afriky,“ řekla mi, když Koji nastoupil do školky. „Mám se vracet?“
Řešení rodinné krize? K smíchu, řešil jsem, jak zvládnout práci, kluky, jídlo, domácnost, a postupně mě ten nekonečný kolotoč ukolébal. Naše láska nezeslábla, tak jaká krize.
Zářivou kometu v nudném koloběhu povinností neudržíte – zhasne nebo unikne.
Vrací se párkrát ročně. Mávám pak na rozloučenou jejím letadlům se směsí lásky, stesku a úlevy. Postupně se stala milovaným občasným vetřelcem, co ruší naše kruhy.
Kluci se neloučí. Bojím se, že by se tam úleva neměla s čím mísit.
Má Nobutan si vybrala. A my si zvykli.

Hidejoši oděný do oceli pohlédl k bitevnímu poli... Štětec z vlčích chlupů jako by srostl s mou rukou.
„Tuhá hovězí useň a sem tam železný kroužek, ocel byla drahá,“ ozvalo se nade mnou řezavě a stránky rukopisu načechralo rychlé mávání vějíře. Shlížela se na mě s převahou někoho, kdo ví.
„Hidejoši se oděl do stejné oceli, jakou dnes oblékají vaši svěřenci, milá dámo,“ odtušil jsem chladně. „Myslíte si, že v jejich případě hraje roli kvalitní syntetika s příměsí vlny a akrylátová žluť?“
Vějíř zpomalil.
„Ovšem odsud je neuvidíte,“ dodal jsem.
Byla pryč. Zástupkyně ředitele je osoba nepoetická, zato nesmírně zvědavá.

Pokaždé to bylo stejné. V každé škole, v každé třídě. Doma ztracené věci, poničené oblečení i modřiny pokaždé stejně zdůvodňovala.
"Náhoda."
"To je náhod, jako stromů v lese," prohodila občas maminka, když jí dávala peníze na novou bundu nebo učebnice. Pokaždé přitom pocítila záchvěv vděčnosti, že si to díky dobře vydělávajícímu manželovi můžou bez starostí dovolit.
Její otčím si často přál, aby kdysi ten připitomnělý článek, jak každé dítě potřebuje mít jasno v tom, kdo je jeho rodič, nečetl. Moc dobře věděl, že každý les začíná od jednoho semínka.
Jen si občas lámal hlavu, proč se zrovna tenhle tak rozrostl.

„Žádný abslovent nechodí na školní festival v uniformě. Měli bychom s tím přestat taky. Jsme dospělí. Už velmi dlouho.“
Chystali se protestovat, ale to už u nich zabrzdil kluk s lehce šíleným pohledem a nabídkou, která se neodmítá. Zažít festival zevnitř? Jasně!
Takže pomocí lepenky, kanclářských sponek a černé fixy zrekonstruovali komnatu hrůzy a pak zbytek dne úpěli, sténali a na sto způsobů děsili chichotající se puberťáky.
„Nejsme na to už staří?“ zasípala Miyamoto, když zkoušela po obzvlášť vydařeném zaječení uchlácholit hlasivky Kusanovým sojovým mlékem.
„Nevíme,“ odtušili Komai a Kaneko dvojhlasem a koutky jim škubaly.
„Víš co? Zeptáme se Catherine!“