DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

"Láhev bourbonu na stole je vždy spíše napůl vypitá než napůl plná," pomyslel si okolo půlnoci smutně mladý student heraldiky Michel. "A vlastně i napůl znamená prakticky prázdná," mudroval si pod rašící vousy. "To samé by se dalo říct i o životě, ne?"
Ráno v šest vstal ze studentského bytu a rozhodl se, že dnes do školy nepůjde. Chvíli jezdil metrem, sem, tam, dokonce si jednou projel točnu.
Vystoupil krátce před devátou v náhodně vybrané stanici, kde chodilo hodně lidí. Připadal si anonymní.
O tři minuty později ocejchoval stoupající dým ze stanice Maelbeek město. Michelův skrytý ocelový oblek již neexistoval.

Vezmi moudrost báby a stoč sny syna. Přidej vědu. Pečlivě zamíchej. Oděj do ocelové košilky.
Tak nějak by mohl vypadat recept na snové zbraně. Tak nějak jej Pavel Vrána sestavil. Ale pro popis použil jiná slova. Samozřejmě, některé věci se do laboratorních protokolů nehodí.
Protokol říkal:
Test subjektu 1 proběhl úspěšně. Použit roztok o koncentraci 3 %. Subjekt popisuje nepříjemné duševní stavy doprovázené halucinacemi. Vnímání času a prostoru bylo narušeno.
Docent Vrána se radoval. Lidstvo získalo naději na novou zbraň.
Subjekt 1 (asistent Víťa) do sebe lil jedno kafe s rumem za druhým a přemýšlel, jestli ještě někdy dokáže usnout.

Vychrtlý černý pes otevřel oči a zakňučel.
Ranní les byl tichý a klidný.
Pes nozdrami obezřetně nasál vzduch a vrávoravě se postavil.
Po několika krocích, za kterými zůstavaly na trávě krvavé skvrnky, stál na jeho místě zubožený muž.
Byl vyčerpaný po boji s rozbouřenými vlnami a následném běhu.
Přesto musel jít dál.
Na mýtinu dopadlo prvních pár kapek, ze kterých se brzy stal hustý déšť.
Muž se zastavil, chvíli upíral pološílené oči k obloze, pak rozpřáhl ruce, zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral chraplavý smích.
Ocelové provazce vody smáčely jeho tělo a mísily se se slzami.
Byl volný.

Ocel jej objímala.
Ocel jej chránila.
Ocel se tiskla k jeho kůži jako matka ke svému dítěti.
Ocel se leskla jeho potem.
Ocel se chvěla v očích jeho nepřátel.
Ocel se mu lepila na kůži, podivně hřejivá.
Ocel jej hladila jako milenka.
Ocel se na něj usmívala v jeho zoufalých očích.
Ocel mu dávala důvěry.
Ocel pro něj představovala naději.
Ocel mu dávala zapomenout na vše ostatní.
Ocel ho spojovala, celé jeho tělo do jednoho velkého stroje.
Ocel byla pro něj bezpečí i rodinou.
Ocel pro něj byla vězením, které nechtěl opustit.
Ocel ho zabila, když nepřátelé trefili jejich tank.

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.
Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.
“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”
“Steel Man? To jako fakt, chlape?”
Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Byl první, kdo dorazil k troskám jejich domu.
Byl první, kdo vešel přes práh a spatřil jejich mrtvá těla.
První, kdo se rozplakal.
„Musíš pryč,“ řekl Brumbál, kterého sám přivolal. „Každou chvíli se tu objeví lidé z ministerstva. Nesmí tě najít. O chlapce se postaráme.“
Byl jediný, koho nezajímal chlapec, který zůstal naživu.
Byl jediný, komu kouzlo lásky trhalo duši na kusy.
Jediný, kdo chtěl umřít.
Brumbál vyprostil mrtvou z jeho náruče a násilím ho odvlekl ven, odkud se společně přemístili.
Ten večer Severus oblékl zbroj s erbem lilie, přijal meč a přibouchl hledí přilby.
Ze špeha se stal válečník.

Žil kdys on, pěvec, co mocný měl hlas,
jenž v příboji zazněl a ve větru vál.
Z písní byl upředen jarní ten čas,
v němž slovy co nitkami básně své tkal.
V květech a listoví voňavý dech
šeptal jen o verších, jež pěvec psal,
o strunách, co znějí k radosti všech;
z bratří svých jediný čar hudby znal.
Když pohasla světla i králův zrak zhas
a zlá slova Přísahy uvízla v temnotách,
ťal bratr bratra a ztich pěvcův hlas,
v duši žal, krev a prach na botách.
Lesklou zbroj oblék si, rty oněměly,
když srdce své zlomené skryl do oceli.

Smích, bolest, chladné objetí a smrt to je můj život, který nikdy nekončí.
Opět mě vedou na jatka, nebráním se, nemá to cenu. Jsem tak otupělá. Dávají mě dovnitř, smějí se a olizují si rty. Těší se na moji krev. Čekám bolest, ale uslyším hlas.
„Staňme se jednou.“
„Proč?“ Zeptám se odevzdaně.
„Budeme žít.“
„Nemám život, jen smrt a tebe, železná panno.“
„Máš dar nesmrtelnosti, dej mi ho.“
„Proč?“
„Budeš žít.“
„Co ze mě pak bude?“
„Uvidíš.“
„Tak dobře.“
Poslední objetí a krev dávající život sjednocuje živé a neživé v jednu bytost.
Křik se nese celým hradem, ale není její.

Moc dobře si vzpomínal, jak to tenkrát bylo. Pamatoval si, jak jeho velitel chodíval ověšený železem, protože se bál vlastní jednotky a nad dveře cimry si věšel svazky bylin, od česneku po černobýl.
Jak pak do Dietera vrazil kůl a useknul mu hlavu, jak Hedvice spoutal ruce a uřezal jí vlasy, aby ji přemohl. Jak zabil všechny. Jak jim ukradl magii.
Jak utekl. Bez šance. Jak přišel o kabát, jak hledal rozcestí, plazil se a z posledních sil se modlil, aby ho nezastihlo svítání...
Nebýt Česti, Karl by tam vypustil duši. Přežili. Schovali se. Jenže marně.
Starý nepřítel se vrátil...

Ona kanárek, on zvon.
Karamelově hnědé oči jak semínka slunečnice. Okvětní paprsky rozverně rozvrkočené.
Modrošedé duhovky ladí se smokingem Lancelota. Takový celý z oceli.
"Tkám. Raději kanastu než karban. Vím kam, nelkám nad odkud."
On zajatcem samocely, sám sebe rozparcelovav na cynickou obrannou slupku a zranitelný ohryzek. Vpřed cestou necestou, bez cíle, zrak upřený do zadního zrcátka.
"Na cetky a celebrity nejsem," procedil mezi zuby.
Netušená kantáta jejím uším.
Kotníky na kanapi, pod sebou kanafas.
Pod dekoltem krajka.
Poceloval.
Pampelišku a mrak ani duha nespojí.
Bez odění najednou blízcí, žlutorůžově hnědí. Kyprá, skvrnitý. Ocelot dlouhoocasý, louka úrodná.
Nakonec barevný soulad.