DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Matný krunýř z té nejtmavší oceli chránil jeho tělo. Ty tam byly doby, kdy nosil zlatou, neznal nebezpečí a jediný boj, který sváděl, byl boj se slovy a špatnou etiketou.
Nad podlahou putyky se vznášel šedý kouřový opar. Jeho zákazník se posadil na protější židli.
„Obvykle nevyužívám služeb plechových námezdních lovců,“ zabručel muž, „ale slyšel jsem, že ty jsi nejlepší. Slyšel jsem, že to byl Jedi, kdo tě stvořil. Žes sloužil královně i princezně. Byls považován za jakéhosi boha.“
„To už je dávno. Tenkrát jsem byl jen slabý protokolární droid.“ Naklonil se přes stůl C-3PO, nejlepší námezdní lovec v galaxii.

Každé ráno mu vyvstala na mysli myšlenka: Oděl se do oceli.
Oděl se do oceli, abys mohl schytat rány světa bez úhony, protože slabost a soucit jsou už pasé.
Nasaď masku. Tvář, která působí, že všemu rozumí, aby tě nikdo nenachytal při čiré nevědomosti.
Oděl se do oceli, abys schoval všechny nedokonalosti svého těla, neb to se v dnešní společnosti nesluší.
Stane se z tebe slitina nikoliv chemických prvků, ale slitina procentního člověka a devadesáti devíti procentní přetvářky.
A když se tě někdo zeptá, jak se máš, odpověz dobře, neb jinou odpověď nečeká a doufej, že se nebude dál vyptávat.

Oči mu potemneli. Slnko pohltila hmla a dym. Medzi stromami sa začali zjavovať siluety. Potom sa rozbehli, útočili. Ako to plánoval.
"Lukostrelci!"
Na jeho pokyn sa zdvihlo k oblohe mračno šípov. Ich planúce hroty vyzerali ako spŕška žeravých uhlíkov. Horda sa preriedila, a to potreboval.
"Vypusťte psy!"
Bojachtivé baranidlá sa slepé k nebezpečenstvu vyrútili do radov nepriateľov. A...
"Za Ferelden!"
Konečne. Konečne bitka, v ktorej získa slávu.
Kútikom oka si všimol, že oheň vo veži bol založený.
Kde je Loghain? Zbesilo sa obzrel.
Nepríde. Uvedomil si to, keď naňho prskali krvavé sliny zo zlobrích zubov.
Proti zrade ho oceľ neochránila.

Nechal si připevnit kyrys, nasadit helmu.
Sluha zaváhal. „Pane Vlade, čas se změnil…“
„Nesmysl. Spal jsem jen několik staletí a prožil dvakrát tolik. Změna je jen zdání.“
„Ale…“
„Neodmlouvat! Cítím, že zbroj má stále moc mě chránit, nic jiného mě nezajímá!“
„Střežil jsem ji jako své oko.“
„Jdeme!“
„Ale…“
„Poddaní musí poznat svého pána, byť upíra.“
Sluha rezignovaně otevřel tajné dveře. Vstoupili na nádvoří.
Postávala zde skupina lidí s postarší ženou v čele. Nevěřícně na dvojici vyvalila oči.
„Okamžitě sundejte tu zbroj!“ vykřikla.
„Taková drzost! Hned jí setni hlavu!“ zařval Vlad.
„Pane, ono to nepůjde. Víte, oni váš hrad znárodnili.“

1914
"Vážně musíš jít?" Trubec měl v očích slzy.
Kamzík rozhodně přikývl. Vypadal jinak,vážně, ve svojí rakouské uniformě a s krosnou na zádech. Bylo nefér, že je válka rozdělí.
"Budeš nám psát, viď?" Ujistil se Trubec snad posté.
"Každý den." Přislíbil Kamzík a naposledy mu rozcuchal vlasy.
Trubec mu vzal z ruky ocelovou helmu a nasadil mu ji trochu nakřivo na hlavu.
"Opatruj se." Zašeptal, hlas se mu zlomil. Objal Kamzíka pevně kolem krku.
"Ty také." Odpověděl Kamzík a políbil ho na čelo. Stiskl Trubce, pohladil ho po zádech a odešel. Neohlédl se, nechtěl, aby jeho slzy byly vidět.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si sa do dediny nevydal, tam ti je veľká sranda. Vieš, ako včera dávali v televízore Robokopa? Tak Malý Dodo sa rozhodol, že chce tiež tak vyzerať.
- Jáj, veľký frajer z neho bude. A čo, podarilo sa?
- Veruže podarilo. Jak ti pracuje na tom šrotovisku, tak tam majú železa koľko chceš.
- Tak to hej. A to v tom už nafurt chce zostať?
- Veruže chce. A nedarí sa presvedčiť ho, že do práce, kde magnet obsluhuje, to nie je dobrý odev.

Kapitán Uxbridge si vždycky přál powerarmor, a magos explorátor se nabídl, že mu jeden postaví.
„Jste si jistý, že je to opravdu archeotech?“ ptal se kapitán, když se nasoukal do toho ocelového monstra.
„Měl by být,“ nahlédl magos do nákresů, „aspoň ta cena by tomu odpovídala...“ Zapojil poslední kabel – a začal tanec.
Zbroj se najednou dala do pohybu, velký kanón v pravé ruce vystřelil, a pak se i s kapitánem uvnitř rozeběhla, prorazila přepážku a vyběhla spojovací chodbou ven.
Magos zmateně listoval schématy, až došel na poslední stránku, kde stálo velkým písmem: “WAAAGH!“
„Asi už vím, kde nastala chyba,“ řekl.

Teď už mohu jen vzpomínat. Na francouzská města i vesnice, kterými jsem kdysi projížděl. I na vyšňořenou a hrdou Paříž, plnou kabaretů a šantánů. Také na pouštní duny severní Afriky, kde ve dne bylo vedro až k zalknutí, naopak noci tu byly chladné až k nepřežití. Pak mě vzpomínky přenesou do Itálie, kterou jsem procestoval vlastně celou. Od slunné Kalábrie přes starobylý Řím až do rozjásaného Milána. Tam všude se modře odrážely paprsky slunce od mého ocelového pancíře.
Dnes už jsem jen troska uboze stojící v ardenském lese. Ale stále nesu to hrdé jméno šelmy chystající se ke skoku. Tiger.

"Co když to nezvládnu?" Ohlédla se dozadu na polovičního Irokéze v asasínském obleku. S širokými rameny a z výšky topolu na ní hleděl pro něho typickým klidným přímým pohledem.
"Zvládneš."
"Tak jo, ale co když, co když to nezvládnu ... chápeš? ... ... ... Výřečný jako vždycky..."
Otočila se a přistoupila ke dveřím. Zírala na ně. Nervozita jí vařila hlavu. Co když jí ten člověk něco udělá dřív, než Connor stihle zasáhnout? Jak moc mu může věřit? Může vůbec?
Na ramenou ucítila jeho ruce. Cítila jejich sílu a podporu.
"Stojím za tebou." Doslova. "Buď tvrdá."
"Tvrdá nebo odvážná?"
"Teď oboje."
Nadechla se a zaklepala.

Vedro ždíme z tvé tváře další a další kapky potu.
Padaj' a mísej' se s kapkama krve.
S kapkama, protože ne, nejsi jako řešeto.
Byl to skoro zázračnej tanec mezi kulkama.
Ale stejně neutečeš, hrdino.
Můžeš se bát
nebo hrdě čekat na smrt.
Ale tahle nepřátelská zem
tě pohřbí
ve svých útrobách.
Možná myslíš na svou holku,
možná na kámoše, kterej pad',
možná na dřívější vítězství
v týhle válce,
stejně už se myšlenky rozplývaj'.
Byl jsi z těch kluků, kteří si rádi hráli na vojáky, na velkolepá vítězství i hrdinskou smrt.
Tak proč se z tvé tváře dávno vytratil smích?