DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

„Vyhrál jsi,“ řekl tiše, ale pevně. Vzhlédl, jeho světlé oči se zaryly do Damenových. Fyzická námaha zanechala jeho tváře zrůžovělé, ale jeho výraz byl ledově klidný.
„Nevyhrál,“ zašeptal princ.
„Přestože není příliš moudré odporovat muži, který mi drží ostří u srdce... musím podotknout, že mi držíš ostří u srdce,“ odpověděl Laurent výsměšně. Ruce prázdné, na sobě oděv z jemných látek – v ostrém kontrastu s ozbrojeným Damenem. Přesto to byl on, kdo byl oděn do silnější oceli. Do oceli zášti, zrady, strachu a osamělosti. Bezvýznamný sentiment v boji o život. Všechno v boji o jejich život.
Damen odstoupil.
„Nevyhrál. Ale vyhraju.“

Neexistoval jediný důvod, proč by tu trosku před ní měla milovat, nedokázala na něm ani při vší své snaze najít jedinou vlastnost, která by jí imponovala, která by zmírnila to nesmírné zhnusení, co se jí rozlézalo pažemi jako červi.
Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.
Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.
Nenáviděla ho.

„Zase prší...“ Díval se oknem na padající proudy vody. Pak se otočil a vyšel do deštivé noci.
Po zdi se plížil stín. Natahoval se v kuželu světla pouliční lampy. Na rohu opuštěné ulice se zastavil. Do zvuku deště zazněl klapot podpatků. Blížily se. A pak... Skok a výkřik a stín splynul s padající postavou.
Noviny další den přinesly obvyklé zprávy po deštivé noci. Nalezla se mrtvola neznámého muže k nepoznání zohavená hlubokými sečnými ranami.
V noci opět padá déšť. On zas vychází do vlhké noci. V temném koutě padne na všechny čtyři a nechá kovové drápy vylézat ze svých prstů.

Chorý otrok ležal v prachu na jarmoku v Aténach. Na svojho nového pána sa nevládal ani pozrieť, na majiteľovu loď ho museli preniesť.
O tri dni strhli plachtu z veci uprostred lode. Majiteľ si pyšne prezeral veľký zvon. Nadvihli ho nad palubu a otroka pripútali k lavičke vnútri zvonu.
Keď ho spustili do mora, mužov krik pohltili chladné steny. Voda mu siahala po kolená a zotmelo sa. Dýchalo sa mu ťažko a tma sa zmenila na zmes farebných obrazcov.
Po chvíli zvon vytiahli naspäť na loď. Otrokov pán sa nedočkavo pozrel dovnútra a chytil omdletého za zápästie. Tep. Rozosmial sa.

„… hvězdy váží v černém šátku, jednu z nich nám vyměnila za pohádku.“
Písnička doznívá. Jitka se jemně, přímo maminkovsky usmívá. Ano, tak je to správně. Vedle ní stojí malá postýlka, v ní načechraný polštářek a naducaná peřinka. Už se setmělo, pravý čas na pohádku. Kteroupak dnes vybere?
Jitka ukládá malého medvídka do postýlky a chystá se začít vyprávění.
STOP!
Jitka polekaně hledí na režiséra. „Co je špatně?“ diví se. „Co vám vadí?“
„Všechno,“ syčí režisér. „Hlavně ten medvěd. To jsou pořád panenky, medvídci, pejskové, kočičky. To chce něco nového, je přece dvacáté století. Toto bude lepší,“ podává jí jinou loutku.

Seděla na sluníčku před strážnicí a s mírně nazelenalým výrazem dojídala párek. Kupovala si je teď každý den (trpaslíci jsou odolní), dokonce je většinou i snědla. Kolík totiž zavedl novinku: statečný strávník na dně rohlíku nalezl pýthický výrok.
Pleškot papírky vytáhla z kapsy.
První zněl dobře. Co třeba zvony svatební?
Z druhého moc nadšená nebyla. (Narážky na věk byly u trpaslíků tabu).
"Anonymní seznamka". Že by návod?
Z rohlíku vypadl poslední papír. "Sen trpasličího muže". Usmála se.
Vyrušil ji hlas desátníka Nóblhocha. "Pojďte, chlapi! U lady Berankinové je lupič. Snad ho ještě zachráníme ..."
Pleškot si s povzdechem navlékla ocelový plát.

„A já se tak snažil,“ třísknul pěstí do stolu kulisák. Zhluboka se napil a podíval se na tragéda. „Dyk já jí i verše vymyslel, podle posledního kusu, co hrajem,“ dodal lítostivě.
Kymácivě vstal a zadeklamoval:
„Já v oceli zakutý, štít jsem zdvih‘
se lží a bolestí já jdu se bít,
Rosinanto má milá, nádherná,
svět pro tebe lepší chci mít…“
Tvrdě dosedl.
„Sem si na to pučil od milovníka brnění! Abych tomu dodal váhu! A víš co? Ona se mi jen smála! Prej sem si spletl dveře! Nána jedna vesnická! Jaký dveře?“
„Víš,“ řekl tragéd, „asi myslela ty do stáje.“

Vydal se pomalu na svou poslední cestu.
Počasí bylo pochmurné. Šel velmi pomalu.
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni měli práce až nad hlavu.
Doufal, jako každý, kdo byl v okolí, že nadcházející ráno ve zdraví přežije.
Nemohl tušit, že to tak bohužel nebude.
V této sladké nevědomosti pokračoval dál se svými myšlenkami.
Na konci cesty se konečně dostal ke svému cíli. Majestátnímu tanku Tiger.
Byl jeho řidičem.
Nadcházejícího rána, kdy utichla dělostřelecká příprava. Zařadil první rychlost a vyrazil do boje.
Nevěděl však, že za pár minut si jeho tank najde přesně vypálený granát.
Toho rána to byl první zničený tank.

Vnímal vše okolo sebe. Mohl chodit, ale jeho citové schopnosti jakoby nebyly. Nevlastnil je. Byly mu násilně odebrány. City nepotřeboval. Byl v kleci. Útěk nebyl možný. Měl pocit, že jde jako prase na porážku. Nebylo to doslovné, ovšem velice vystihovalo jeho stav a spousty dalších. Netušil proč k tomu došlo, ani jak. Teď se nestaral. Toužil odsud vypadnout a vrátit se do její hřejivé náruče. Tento chlad se mu nezamlouval.
„Vítejte mí noví vojáci, za okamžik se připojíte k mé armádě a s vaší pomocí dobudeme tento svět. Pomsta bude velká!“ Promluvil kovový hlas.
„Teď se zahalte do náruče oceli!“

„Dobrá,“ přikývnul Lucius důstojně, „ještě jednou to tedy s vámi zkusím.“
„Výborně!“ odechla jsem si. „Nebudeš litovat.“
„To doufám, ctěná dámo,“ tváří se podezíravě. (Ne že bych se mu divila.)
„Máš-li zájem, můžu tě hned seznámit s někým zajímavým,“ vábím ho.
Zarazí se. Váhá. Kroutí hlavou.
Ač to úplně nechápu (Narcisu jsem vždy považovala za typickou blondýnu…), vím, že měl svoji ženu rád. Obávám se, že jsem své dohazovačské snahy spustila příliš brzy.
„Nezapomínáte, že musíme zlikvidovat Temného pána? Na seznamování nemám čas…“
„Pravda. Tak později. V ocelovém brnění budeš vypadat sexy…“ vypadne ze mne, než se stihnu zarazit.
„Prosím?!?“