DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Jednonohý Rudovous naklonil skleněnou lahev a pořádně se z ní napil. A ještě několikrát.
Když už mu do krku nemělo co téct, obrátil lahev hrdlem dolů a zatřásl s ní. Na zem spadlo posledních pár kapek rumu.
Šel do podpalubí pro další chlast. Žádný tam už ale nenašel. Co teď bude pít?
Zalitoval, že je jen obyčejný námořník, jak si rád říkal (nikdy o sobě nemluvil jako o pirátovi, přestože jím bezpochyby byl) a že člověku místo slz neteče rum. Nebo koneckonců jakýkoliv jiný alkohol. A jako že teď mu bylo do pláče. Byl na suchu. A kolem jen moře...

Už hodiny seděl v křesle. Stával se nábytkem.
Otevřely se dveře. Návštěvnice zhodnotila situaci. Odložila si klobouk a rukavice.
„Nepozdravil jste mě.“
„Nezaklepala jste. Dle všech pravidel etikety zde nejste.“
Zvedla obočí a blahosklonně se usmála. „Vaše nastávající vás jistě postrádá.“ Zamračil se. „Stejně jako ten postřelený mladík. Víte, mimochodem, že existují nemocnice?“
„Ovšem, léčí se v nich opilci a námořníci.“
„Drahý, vy jste pil?“
„Víte, že nepiji.“
Obešla stůl a pohladila ho po tváři. Maně vzal její ruku do dlaně.
„Udělejte, co je pro všechny nejlepší.“ Odmlčela se. „Pláčí námořníci rum?“
„Drahá, vy jste pila?“ Zasmála se smíchem spravedlivých.

Jeho koráb se zmítal ve vlnách. Snažil se držet směr, ale bouře byla příliš silná a kormidlo si dělalo, co chtělo. Celé hodiny sledoval velkou růžovou velrybu, ale i ta se mu nyní ztrácela ve vlnách. Cosi zapraštělo a koráb se zastavil. Kraken! Mohutná chapadla obalila trup korábu a bez sebevětší námahy ho roztrhla jako papír.
Když ho vlna konečně vyhodila na pevnou zem, padnul na kolena a rozplakal se.
***
Přivolaná hlídka ho našla kvílet uprostřed křižovatky.
„Tak kolik?“ policista se obrátil na kolegu s alkohol testerem.
„Já ti nevím, jen jsem se k němu přiblížil a shořelo mi čidlo.“

Byl opřený o zábradlí a zvracel jako ratlík. Měl neodbytný pocit, že na něco zapomněl...
„Tatínku, pojď domů, mě se tady nelíbí!“
„Bléééérgh!“ prohlásil a potupně vrhnul další šavli. A upamatoval se.
Jeho chlapeček.
Měl hlídat svého chlapečka.
Bylo to hrozně nespravedlivé. Teprve nedávno se vrátil z plavby a dneska oslavovali.
Tak vezmu kluka s sebou, žádnej problém, pomyslel si. A pak... dej si aspoň jednu; taky do druhý nohy; tři to jistí...
A teď je opřený o zábradlí a...
„Bléééérgh!“
Zvrací. Stydí se. Vzlyká.
Slzy chutnají jako whisky.
Chlapeček ho ze zájmem pozoruje.
Jednou z toho bude zajímavá historka.

Když jsem viděl generála Ruffuse poprvé plakat, přišlo mi ho na prvních pár vteřin opravdu líto. Pak jsem si ale v hlavě promítl všechno příkoří, které se mi díky jemu dostalo, a začal jsem ho nenávidět. Tedy nenávidět víc, než kohokoli do současné chvíle v mém životě. Docela mne překvapilo, že generál pláče na svou udržovanou bradku pouze slzy.
"Co myslíš, že asi pláčou námořníci? Rum?" zeptal se Ten druhý a já dostal utkvělou představu si prostě a jednoduše vrazit hlaveň nejbližší zbraně až do krku (jak by řekl Ten druhý, pořádný blow job) a palcem u nohy stisknout spoušť.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si znova na ten televízor nepozeral?
- Včera som pozeral. Nejakých námorníkov tam ukazovali.
- To ako dokument?
- Ale nie. Rozprávku. Oni tam normálne vyzerali, ale keď na nich mesiac zasvietil, tak z nich boli kostlivci. A furt pili rum.
- Pištík môj, to ti je dobrá rozprávka. Aj sem by mohli prísť. Rum by sme za slivovicu vymenili. A to z nich netieklo von, keď boli kostlivci?
- Veru som si nevšimol. Ale jednému tam furt oko padalo, možno ho ten rum vytláčal.

Když se Olive podívala na svého věčného zachránce a milovníka, nevěřila svým očím. Její slavný a naprosto zdravě vypadající námořník plakal. Plakal a plakal, jako malé dítě. Nepomohl mu ani nepřítel Bluto, který se objevil poblíž jeho současné pozice, nepomohla ani jeho fajfka čerstvě nacpaná tabákem.
Olive se přiblížila ke svému hrdinovi a pohladila ho po jeho bílé čepici. Zkusila připálit jeho fajfku a pohleděla do jeho tváře, tak ztrhané, jak nikdy před tím. Největší přítel jejího snoubence byl pryč. Všechen špenát chyběl. A tak tedy milý Pepek námořník plakal. A protože nebyl špenát, plakal jako každý jiný námořník rum.

"Tatínku, podej mi rum!" žádá Lva Scholastika tvoříc těsto na palačinky.
"Cukrovotřtinový rum nemáme, jen Božkov tuzemský."
"Však ty víš!"
Lev podá, avšak neodolá a při uklízení láhve si cvakne.
"Fuj, násosko!"
"Vždyť toho byla jen slza!"
"Já ti dám slzu!"
"Kdo pláče takové slzy, námořníci?" fantazíruje Otík inspirován obrázkem plachetnice na láhvi.
"Ne, v Tuzemsku námořníci nejsou," odvětí Lev.
"Co je to za zemi, to Tuzemsko?"
"Tuzemsko je země," odpovídá Scholastika, "kde místo námořníků, tvrdých chlapů, mají změkčilé lihovinomilce, jako je náš tatínek! Takže k těm slzám má nejvíce důvodů maminka. Oto, doufám, že budeš jednou lepší než on!"

Jedním z mých dětských snů bylo stát se aspoň na chvíli námořníkem, tedy abych byla genderově korektní, tak námořnicí. Což díky skutečnosti, že žijeme ve vnitrozemí, bylo poněkud komplikovanější. Ale v dnešní době, plné možností, jsem si tento sen mohla opravdu splnit. Místo klasické dovolené u moře jsme si s celou rodinou pronajali menší jachtu ve Středozemním moři. A co by to bylo za námořní akci, kdyby chyběla námořnická trička a také RUM. Jeden večer se všichni opili a dělali všelijaké chlapácké věci. Třeba zkoumali, když pijí rum, tak jestli ho taky vypotí, nebo se snažili zjistit, zda pláčou rum.

Brázdí nekonečna moří a oceánů. Dny, týdny, měsíce. Obklopeni ocelí a slanou vodou. Sdílejí pár metrů čtverečních s mnoha dalšími. Neustále v pohotovosti, kdyby se nepřátelé odhodlali k útoku. Spí jen málo, oči pořád otevřené. Čekají, trpělivě, na sebemenší rozruch. Dny jsou dlouhé a noci ještě delší, až nekonečné. Klid občas přeruší cvičný poplach.
Pak to ale není cvičný poplach. Muži spěchají na svá stanoviště. Letci se ženou ke svým strojům. Dělostřelci nabíjejí děla a kulomety. Velitelé udělují rozkazy.
Když se pak vrátí do svých kajut, koukají na prázdná místa. Přemýšlejí nad životem a smrtí. Nebojí se, ale pláčou.
Rum?