DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Nesnášel, když musel na svojí krásce převážet ženy. Zastával ten názor, že moře bůh stvořil, aby se muž mohl zbavit ženských. Jenže poslední dobou bylo práce málo a tak musel vzít co se namanulo.
Přepravoval skupinu osadníků do Nového světa. Kdyby tušil, co ho čeká, tak by to odmítl. Lady Dacresová se nechtěla spokojit se svým místem v podpalubí. Chodila po jeho palubě. Mluvila s jeho muži.
„Okamžitě zalezte do podpalubí, nebo vás tam dám dotáhnout!“ obořil se na ni.
Podívala se na něj pohledem, který ho propálil skrz naskrz.
„Jste hulvát, pane!“ řekla a chrstla mu do očí rum.

V životě jsou mnohé otázky, na které zdánlivě neexistuje jednoduchá odpověď. Většinou jsou to právě ty otázky, u nichž jde o hlubší smysl věci, které jdou takzvaně "pod kůži".
"Jaké máš sny?"
"Kam ve svém životě směřuješ?"
"Prožíváš každý den naplno?"
"Umíš doopravdy milovat?"
"Máš pravé přátele?"
A pak existují "dětské" otázky, které jsou však hodné zamyšlení:
"Proč je nebe modré?"
"Má stonožka sto nohou?"
"Povídají si ryby pod vodou?"
"Až vyrostu, budu jako táta?"
"Co počítají ovce, když nemohou spát?
"Jak moc mrtvé je Mrtvé moře?"
"Když lidé pochází z opic, proč tu opice pořád jsou?"
"Pláčí námořníci rum?"

"Netrap se kvůli mně, miláčku. Jednoho dne najdeš ženu, která tě učiní šťastným," prohlásila srdceryvně krásná blondýnka.
"I kdybych měl žít milion let, lásko, nikdy bych na tebe nedokázal zapomenout," opáčil neméně patetickým tónem pohledný hrdina se sladkobolnou melodií podtrhující jeho slova.
Zatímco se v nemocničním pokoji Rimmer pokoušel udusit polštářem, Lister nespouštěl oči z televize a co chvíli popotáhl. Jeho kapesník zdobený nesčetnými skvrnami rozličného původu ale zůstával suchý. Ne však proto, že by ho podívaná na obrazovce nedojímala. Po dávce Baxterovy pálenky, která zapříčinila jeho a Rimmerovu hospitalizaci, se jeho slzy vypařovaly téměř okamžitě po styku s tkaninou.

"Ne!" vyštěkl profesor.
"Ale já jsem to viděla, opravdu mu tekl z očí rum!" vzlykala malá holčička.
"Nemohla jsi to vidět, prostě to tak být nemůže," trval na svém profesor.
"Aaaale, ale, fákt, věř mi," snažila se ho přesvědčit.
"Odveďte ji," přikázal.
Dva muži jí vyvedli z pracovny. Sám zamyšleně hleděl z okna na temný obzor moře. Dlouze přemýšlel.
Nezdálo se mu, že by mluvila pravdu. Nechal jí proto zavřít ve svém blázinci.
Otec malé holčičky se plavil po mořích a opravdu, když plakal, při vzpomínce na svou rodinu, tekl mu z očí rum.
Nic jiného totiž poslední léta nepil.

Rozhrneš závěsy. Přetáhnu si deku přes hlavu.
„Marie.“
Přetáhnu přes deku druhou deku.
Tvoje ruce se dobývají za mnou.
„Nechci, abys mě viděl.“
Ruce se dobývají dál.
Najednou sedíš pod přikrývkami vedle mě.
„Neboj, tady je stejně tma,“ říkáš.
Ale já dobře vidím tvoje oči. Vidím, že nevíš, co se mnou dělat.
To bolí nejvíc.
Tričko mám poseté tmavými skvrnami. Nebýt sklenice na nočním stolku, mohl bys věřit, že jsou od pláče...
Jsi pro mě jako bezpečný přístav. Ale loď není stavěná ke stání v přístavu. Potřebuji spolucestujícího. Někoho, kdo ví, jaké to je na moři.
Pomalu nám dochází kyslík.

Elladane, moc jsi učení nedal. Elrohire, co víš o hvězdách ty?“ zeptal se odevzdaně mistr Erestor.
„Hvězdy udělala Varda po zničení lamp, aby osvětlovaly Středozem,“ odříkal mladý elf.
„Dobře. A z čeho je vyrobila?“
„Jsou z jejích slz. Varda často brečela, protože na ni Manwë neměl čas,“ zkoušel z toho vybruslit.
„Aha. Proč jsou tedy některé žluté?“
„To jsou Ëarendilovy slzy. Námořnící brečí rum,“ odpověděl sebejistě Elrohir.
„Hvězdy jsou z rosy Telperionu a připletla se jí tam rosa Laurelinu,“ uvedl to na pravou míru Erestor. „Žádný šerm, holomci, učit se budete! Otec se dozví, jak špiníš jméno svého děda, Elrohire!“

Ženy oděských námořníků a rybářů vcházejí každou neděli do Chrámu Proměnění Páně a modlí se za klidné moře a šťastný návrat svých mužů. Svůj pohled přitom upírají na ikonu svatého Nikolaje Divotvůrce, ochránce těch, kdo putují po moři. Šeptají modlitby a zpívají písně. Sledují jeho oči. Pověst říká, že když se blíží nejstrašnější bouře roku, zalejí se slzami, které pak pomalu stékají po jeho rouchu a zlátnou ve světle svěc. Někteří říkají, že se v nich odrážejí všechny poklady, které tu noc skončí na dně moře. Jiní říkají, že je to rum, který po dnešní noci už nikdy nebude vypit.

Vyšvihla se na hladinu, jako když se rozvíjí květ. Jen mnohonásobně rychleji. Elegantní křivka zbrázděná jizvou. Roztržená plachta zašmodrchaná do ráhnoví.
Vydechli překvapením i úlevou. Stvořili Loď.
Umírající loď. Co také jiného čekali od noční můry?
Na palubě stály mlčenlivé postavy a právě od nich se šířil. Oheň. Stékal po tvářích a pod nohama tvořil pulzující jezírka.
Loď se pohupovala na vlnách a zářila do tmy.
První z těch, kteří ji stvořili, zvedla dalekohled a zaostřila. Uviděla pukající puchýře na tvářích námořníků.
„Jsou to sny. Stejně jako my,“ řekla druhému.
„Ne,“ zavrtěl hlavou s rozhodností, kterou necítil, „ne jako my.“

„Vstoupili jsme do tajemné komnaty na tajemném ostrově a tam… Tajemná truhla. To víte, pane doktore, že jsme si výskali. Kdo mohl tušit, že na tom zlatě je kletba?“
„A ta kletba způsobila, že pláčete rum?“
„Jo. Je to těžkej úděl, to vám povím. Když to začne, strašně to v tom oku pálí a pak vám to po tvářích stejká rovnou do pusy. Jsem porát sťatej pod obraz. Z obávaných hrdlořezů jsou fňukající ožralé trosky.“
„Nebojte, pane Námořníku, moderní medicína vás těch alkoholových slz zbaví.“
„Zbavit? Proboha to ne. Jen by mě zajímalo, estli by to nešlo přepnout na vizoura.“

Houba začala držet dietu. Nikdo nechápal, proč, prostě se to dělo. Příjemné to ale nebylo nikomu.
Ona samotná musela přihlížet postupnému mizení Koljuščiny čokolády. Kobra jí zkusila s plnou pusou nabídnout, ale Houba odolala.
A ostatní poslouchali počty kalorií a zajímavosti o jídle a všem s ním spojeném.
"To je zvláštní, jak je poznat, co jíš." Zamyslela se jednou.
"Když jíš hodně tučného, prý se ti mastí vlasy."
Kobra na vážnost tématu zareagovala zachrápáním.
"A nebo cukrovkáři mají v moči cukr." Pokračovala Houba.
"Takže námořníci brečí rum?" Vzhlédla Lžička od vyřezávání. Všichni se rozesmáli. Mezi biology není snadné držet dietu.