DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

Buclaté dítko sedělo v židličce zamotané do bryndáku. Kaše byla všude. Všude.
„Nechápu, proč tohle nedělá chůva,“ pronesl znuděně Maedhros, opřel se o stůl a ukazovákem setřel kydanec.
„Má žena trvá na tom, abych se o něj staral,“ vysvětlil Fingon a trpělivě nabral další lžíci nevábně vyhlížející hmoty. „Viď, synku?“
„Ba!“ řeklo dítě a ohnalo se po lžičce.
Sousto prolétlo vzduchem a přistálo na Fingonově obočí.
„Nemůžu se na to dívat,“ prohlásil Maedhros, vytrhl Fingonovi náčiní a přistoupil k děcku.
„Ham!“ řekl suše a obratně procpal sousto malými ústy.
„Jak jsi to dokázal?“ žasl Fingon.
„Mám šest mladších bratrů, pamatuješ?“

Členové The Apoštols si na zkoušky brali svačiny - přece, při skládání textů a drnkání na kytaru často vyhládne, nebo začne honit mlsná. Ježíš si nosil pytlík sněhových pusinek, kdyby náhodou nastala druhá situace a on neměl co sladkého do pusy.
Jidáš si s sebou přinášel jen obložené chleby, které vypadaly vcelku pochybně, a proto si vždycky udělal zálusk na Ježíšovy pusinky - všechny mu je dost neohleduplně sežral.
Což mu Ježíš nesčetněkrát vyčetl.
Tak se Jidáš nakonec rozhodl nebejt sketa a aspoň jednu pusinku mu v zahradě na Olivový hoře vrátil.
A to zase byla jediná věc, kterou Ježíš sežral Jidášovi.

Pach čerstvého masa. Stíny se začnou hýbat. Desítky ostrých zubů a drápů připravených k akci. Hlad. Vůně je lákává i pro ty, kdo dosud neochutnali.
Zuby trhají maso od kostí, do kterých se nedávno zaseklo ostří sekery.
Zvuky zápasu.
Přidušený skřek.
Rudooká striga utrhne kus masa, popadne jej do pracek a zakousne se do něj.
Morek. Sladká odměna.
Mlaskání. Olizování se. Frenetické šmejdění temných stínů.
Tupé nárazy kosti o zem.
Člověk se potácí tmou, zakopne o práh. Bezmocně zalomcuje mřížemi.
Kýžený klid. Na moment. Boj se rozhoří znovu.
Bouchne do mříží. Podruhé.
Krucinál!
Příště dostanou kosti s masem až ráno.

„Konečně jsi tady!“ Muž se v odpověď strnule usmál, bledý jako stěna. „Ještě Karl a bude to dokonalé.“ Večírek byl v plném proudu. Velká kočka, která zábavu sledovala z vysokého okna, najednou seskočila a utekla.
Z chodby se ozval výkřik. A další. „Co se děje?“ Hostitel se rozběhl směrem, odkud přicházely zmatené hlasy. Na chodbě stál hlouček vyděšených hostů. U jejich nohou ležel Karl. Měl širokou ránu přímo pod čelistí. Vytékala z ní krev a tvořila kaluž kolem těla. Bledý muž, nikým nepozorován, se začal zeširoka usmívat. Jeho zuby byly tenké jako jehly a mezi nimi vyšlehl rozeklaný černý jazyk.

"No, já mám deset toustů se šunkou, dvě jablka a sušenky." prohodila Lžička a Houbě se zatočila hlava...tolik jídla!
"Chceš?"
"Chci." odpověděla Houba a slupla dívence půlku svačiny.
Pak přišla Kučera s houskou.
"Vybírám daň za...nevim, to je jedno." ukousla hladová další objeti její jídlo.
Ani Snílčiny sladkosti jí neutekly. A to seděla dost daleko od ní.
"Co to tady šustí? Jéé. Ty máš bonbóny." natáhla ruku k pytlíku sladkých gumových kuliček a nabrala jich plnou hrst.
Možná právě proto se o Houbě říkalo:
"Kde je jídlo, tam je Houba a kde je Houba, tam jídlo už není."

Byla zvyklá chodit do kantýny na teplý oběd, ale tu středu si vzala k jídlu zbytky od večeře a cestou z práce koupila nějaké pečivo a salámy. Nechala je doslova pod mostem.
Druhý den na místo, kde zbylo sotva pár drobků, položila nové rohlíky a trochu sýra.
Zvykla si chodit tam pravidelně, i o sobotách, jen o nedělích zůstávala s rodinou. Nosila pečivo, často ovoce či zeleninu, jednou salám, podruhé sýr, občas mléko. Jednou na místě našla kytičku z lučního kvítí. Potěšilo ji to.
Když přišla po čtyřicáté, napadlo ji, kolik lidí se na konec půstu těší.
Ale co ona?

„With ham?“ zeptala se přátelsky.
Nevypadala, že si z něj dělá legraci.
„Sladký toust nebo něco takovéo a čaj!“ opakoval zvýšeným hlasem doufaje,
že takto obsluha porozumí.
Nedůvěřivě si ho prohlédla. Včera s ní čile diskutoval, ale dneska nerozumí ani slovo.
„Ano, něco na ham.“ odpověděl na otázku, když se servírka neměla k odchodu. Alespoň jedno slovo poznal. „A hrnek čaje... Tý.“
Slečna odběhla šťastná, že pochopila.
Po chvíli se před ním objevil talíř. Doktor se zamračil na toust z kterého
vyčuhovalo několik plátků šunky.
„Nechápu, jak někdo může přežít bez Tardis,“ zavrčel. „Ani snídani tu bez
ní nejde objednat!“

"Otevři pusinku... letí letadýlko... ááá... ham."
"Já už nemůžu."
"Buď zticha a žer. Nic lepšího nedostaneš!"
"Promiňte, číšníku? Ten humr na mě divně kouká."
Sedá si na studenou zem a podává kamarádovi rohlíky a vodku.
"Fuj, co to je?!" Dítě shodí talíř na podlahu, "kup mi hamburger!"
Rychle do sebe nacpat chleba s máslem a pomeranč. Pak zas honem do práce.
"Už to jíme dva dny, vyhoď to."
Dva malí, na kost vyhublí chlapci zaklepou na dveře chatrče. Žena jim zevnitř podává dva pytlíky se zbytky.
"Natrhal jsem ty fíky rovnou ze stromu," podělí se s celou rodinou u stolu.

"Co mi je, dědečku? Proč nemůžu nic sníst?" ptal se Daniel svého dědy.
Jindřich pohlédl na vnuka sedícího na posteli. Při pohledu na bledou tvář a vyděšené oči se mu vzpříčil knedlík v krku. Musel si odkašlat.
"Nevíme. Alergie to není, tunelový šok se neprojevuje dlouhodobě a DNA sken je v normě," řekl.
"Metabolickou poruchu nemusel prokázat," namítl Daniel.
Jindřich sevřel rty. Jeho vnuk musel rozumovat, i když z něj nezbývalo o moc víc než kost, kůže a žíla pro napíchnutí kapačky.
"Zkusíš kaši?"
"Proč? Stejně půjde ven, jako všechno," prohlásil poraženecky Daniel.
"Třeba ne. Za maminku, za tatínka... Ham!"

Vánoce se blížily. Poprvé jsme je měli slavit s Ňufíkem.
"Co mu dáme na večeři?" ptala jsem se a lámala si hlavou speciálním menu pro králíčka.
"Prosím?" ozvalo se překvapeně.
"No přeci musí taky dostat speciální hostinu. Pajda dostával každý rok vepřový řízek. A navíc ho měl na talíři," dodala jsem hrdě. Kuba na mě koukal jako na blázna.
"Takže salát z mrkve, rajčete, papriky, zelí, brokolice a posypeme to směskou," pronášel ironicky, ale pak si všiml mého nadšeného výrazu.
"Tak to pojď nakoupit. Ale nebude jíst z talíře!!
O pár dní později se po misce Prdíno bez zaváhání vrhl.