DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

Nejdřív jenom netrpělivě šustila stránkami. Když zklamal internet, musely přijít na řadu staré dobré knihy. Sem tam se ozývalo rozmrzelé bručení. Po několika dalších minutách se beze slova zvedla a šla si uvařit půl litru Earl Greye s pořádnou dávkou mléka. Ačkoliv se odnaučila sladit, hodila do toho ještě kostku cukru.
Za pět minut blaženě upíjela, ale frustrace se nezmenšovala.
„Já to nechápu! To není možné!“
Listovala rejstříkem dopředu a dozadu, vyměňovala atlasy podle roku vydání, luštila pod lupou mapu Německa a pořád ne a ne dobrat se odpovědi.
„Hamburg vidím, nejsem blbá, ale kde jsou sakra Cheeseburg nebo Fishburg?!“

Ne náhodou jedno z prvních srozumitelných slůvek našich milých ratolestí je „Ham“.
Od chvíle, kdy toto kouzelné slovíčko vypustí z pusinky, strkají do té své tlamičky vše, co potkají.
Hračky, vařečky, kolečka, knoflíčky, písek, kamínky, zkrátka vše. Vše musí ochutnat a úplně nejlíp, když je v tom bonus “chutná to, spolknu to“.
Nejčastěji dítka říkají „Ham!“ když přijde jejich milovaný tatínek z práce a vy mu naložíte na talíř trochu toho teplého jídla, aby se posilnil po rachotě. V tu ránu mládě vystartuje a dožaduje se hladově potravy, ačkoliv chviličku předtím opovržlivě plivalo po celé kuchyni svůj výtečný obídek.
Smrádě!

Ham
Zakousl se Štítonoš do pečeného kuřete. Dneska jedl jeho šesté jídlo a bylo teprve dvanáct.
"Medvědice, prosím, nemáš ještě ten meloun?" Škemral ten den u kuchyně snad podesáté.
Štítonoš byl svým jezením známý. V teplých krajích ochutnal leccos, včetně larev brouků a to nejen tepelně upravených. Výstřední dokázal být i tady.
Sem tam jen tak shltnul mravence, který kolem lezl a všichni utíkali od ohniště, když tam opékal hlemýždě.
Jednou si upekl kosa, který dostal mrtvici, když ho Pěnice chytila do sítě.
A když za ním přišla skupina dětí s dotazem "Jak chutná havran?"
Odvětil vážně: "Asi jako kavka."

Zdarec, volové! Jsem pozitron. Jo, ten elektron s kladným znaménkem, jak z něj má Dat ze Star Treku mozek. Patřím do fluoru osmnáct, kterej vydrží jen sto devět minut a rozsype se na kyslík a pozitron. Abych se pacientovi líp polykal, navázali mne na fluordeoxyglukózu - to si nemusíte pamatovat, když z ní vypadnu, zůstane normálka jednoduchej cukr. Tam, kam doputuju, si najdu elektron a udělám s ním berany duc, anihilujem (zmizíme) a zůstanou po nás dva fotoni. Ti letí na opačnou stranu, kde čekají detektory. A ty poznaj, odkud letím. Takže lokalizují nádor, ať je kdekoliv. Sorry, musím končit, anihiluju.

"'si dáte k pití?"
"Pivo!", ozvalo se jednohlasně od stolu zaplněného zarostlými muži.
"'znám vás vodněkud?" Prohlásila servírka nedůvěřivě.
"Madam, my, tu, prvně!" Ozvalo se opět jednohlasně.
"'kápak já sem madam?" Odfrkla servírka, ale dál se neptala a dala se do čepování. Stále však přemýšlela, odkud je zná. Že by s ní chodili do školy? Ne to nebude ono. Po chvíli se uvědomila, že se nezeptala, jestli si dají něco k jídlu. Učinila tak. Ihned jí došlo, co jsou zač. Vikingové! Bylo však už pozdě, protože se ozýval již jen nepřerušitelný, hlasitý zpěv:
"ham, ham, ham, hamity, ham, ham, ham..."

Kar-galhadština vypadala jednoduše.
Jenže nebyla…
Alenis-Joanna laskavě přehlédla tři vnoučata sedící kolem stolu. „Přeložte: ‚Dům stojí u cesty.‘ To přece není těžké.“
Vikkarden se nadechl: „Nam shoru üa ghon.“
„Řekl‘s: ‚Tvrz slídí v penízi.‘“
Thyderic se zasmál, Vikkardenova starší sestra dělala, jako že tam vůbec není.
„Teď ty, Thyderiku,“ přikázala babička.
„Ham… Ham… Ham…“
„Chceš nakrmit?“ ušklíbl se Vikkarden.
„Ham loru eo khom?“ vypravil ze sebe konečně Thyderic.
Alenis-Joanna se nadechla, pak pomalu vydechla. „Zeptal ses: ‚Proč chodí se smrtí?‘ A ještě špatně. Rikboldo?“
„Nham horu öa khon.“
„Výborně!“
Vikkarden nenápadně zatahal sestru za cop. „Příště to řekni hned!“ sykl.

Karl si byl moc dobře vědom toho, že nemá téměř žádné šance, aby Hermana porazil. Téměř žádné šance ale neznamenaly žádnou šanci.
Znal typy jako byl on. Nenasytné, neustále bažící po tom, aby měli víc, než kolik si zasloužili. Jen brát, brát, nehledět na následky, krmit se na jiných.
Sakra. Jeho otec byl takový. A Karl ho nakonec zabil, ne? Nechal ho žebrat o vlastní smrt. Využil všechno, co věděl, aby ho porazil a osvobodil se od něj.
Nechal se podcenit. Oběma.
Jeho otec v něm viděl slabocha.
Herman Alfred Mader v něm viděl hlupáka.
Jenže Karl znal jeho jméno...

„Myslel jsem si, že bys mi mohl poradit, když teď spolu trávíte hodně času. Je to fakt pěkná holka, ale já ti pořád nevím. Myslíš, že bysme se k sobě vůbec hodili? Oba z dobrý rodiny, slušný vychování, klavír a franština, spousta společných známých a ne každej v mým věku hned myslí na ženění. Ale zase jsem o ní slyšel, že je dost temperamentní a já bych nerad skončil pod pantoflem, ať si je vykládaný safírama a diamantama jak chce. Co myslíš?“
„Ham.“ odpověděl drak. A bylo po starostech. Ne nadarmo bylo umění vybrat si poradce devízou těch nejúspěšnějších feudálů.

Ham.
Za všechna ta zoufale chtěná slova, která jsem nikdy neslyšela.
Ham.
Za ta hněvu a ublížení, která jsem říkat neměla.
Ham.
Za chlad, který suploval, když jsem potřebovala obejmout.
Ham.
Za všechny ty noci, než jsem se probrečela do spánku.
Ham.
Za naději, kterou nenávidím i miluju zároveň, když se k ní znova a znova upínám.
Ham.
Za pokaždé, když znova a znova zmizí.
Ham.
Ham.
Ham.
Ohledně vnitřních orgánů se doktoři pletou - v určitém smyslu srdce je skoro jako játra, nemusí být celé, abyste mohli fungovat. Nebo to možná prostě jen lidem tají, protože to opravdu dost bolí.

Mistr Kamieński proseděl na obrubě Mandaly celé zimní odpoledne, pozoroval víření v jejích hlubinách a posílal pryč každého, kdo se ho odvážil vyrušit.
Když slunce zapadalo, přiletěl Červený drak a složil z kamenných smyček svého těla teplejší sedátko. Mistr si opatrně přesedl, nepřítomně drbal draka mezi ostny a dál mlčel.
Se setměním přišla mladá Hjalmarova dcera. Tiše si dřepla vedle dračího ocasu.
„Přivedl jsem do Bjørkhallenu zlo, Gudrún,“ řekl po chvíli mistr Kamieński.
Mlčela.
„Ale nenechám ho tu vládnout. Budeš si pamatovat, co teď udělám?“
Přikývla.
Mistr si stáhl pečetní prsten a podal ho na dlani drakovi.
Dračí čelisti zacvakly.