DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

„Ivo Drapák náhodou objevil nezakreslenou kavernu. Od Emana věděl, jak reagují na sebemenší magii. Rozhodl se toho využít a narafičit vraždu jako nehodu. Zavedl ho pod kavernu a vyčaroval sféru. Propad je zavalil oba.“
Případ uzavřen. Tečka.
Zbývá uzavřít několik dalších věcí.
„Blíží se konec dubna.“
„Prodloužit smlouvu nebude problém.“
„Chci se vrátit do Prahy. Všechny případy budu do té doby mít uzavřené.“
Povzdech. „Byl bych radši za opak, ale nebudu vás přemlouvat.“
Když dorazí domů, lehne si na postel a chvíli zírá do stropu.
Chtěla změnit prostředí. Dát se dohromady. Půlrok daleko ode všeho. Od Erika.
Něco se nepovedlo.

"Milovaný choti, myslíte vážně ten úkol, jímž mého bratra chcete pověřit?" Johana se na manžela dívala vyčítavým pohledem, který znával i od své matky.
"Johanko, nikomu jinému nevěřím tolik jako jemu. Jen tobě, ale ty se toho úkolu nemůžeš zhostit." Zaváhal. "Však zvládla bys ho, nepochybuji o tom."
Johana se nenechala hezkými slůvky omámiti. "Však zvážil jsi nebezpečenství, kterým ho vystavuješ? Jak pořídí ve Flandrech? A ve Frankách?"
"Chceš snad, abych ho na Turka poslal?" To už se trochu hněval. "Je moudrý, jazykůznalý. Jako sudí nejspolehlivější v království. Kdo jiný by mi měl vésti mírové poselstvo, nežli tvůj bratr Lev?"

Ono to bylo trochu jinak. Já neprosil, on mne našel sám.
Dovolte mi, abych se představil - James Ricalton, vesnický učitel, cestovatel, vynálezce a fotograf. A díky fotografiím se o mně nejspíš dozvěděl.
Jednou se objevil poslíček z Menlo Parku, že se mnou chce mluvit Thomas Alva Edison, jestli prý nemám odpoledne čas. Neodolal jsem.
Edison mne uvítal a rozhovořil se rovnou k věci:
"Mám pro vás práci, která by se vám mohla líbit. Jihoamerický bambus je kvalitní, ale jeho doprava příliš drahá. Vyrazíte do Asie prozkoumat místní druhy bambusů. Přivezete nejvhodnější vzorky pro výrobu uhlíkových vláken žárovek. Můžete odjet zítra?"

Znovu jsem dnes ukradl několik minut, abych projel ono dramatické dění. Čtu mnoho dobrého, něco málo slabšího, ale veskrze obdivuhodného. Jak může tolik lidí přijít s tolika různými nápady? Tolika texty, tolika způsoby kreativního přístupu k zadanému tématu?
A pak jsem uviděl nejnovější příspěvek: DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Říkám si, milé dámy ovládající magická samopíšící brka - opravdu Vám stačí tak málo? To by Vám stačil konec atmosféry vysoko nad povrchem? Nebo nudné jádro Země plné tekutého kovu? Nepodívaly byste se raději třeba za novelizátory z Verbatim 6?

„Hele, stačí, aby domácí řekl, a půjdu třeba na kraj světa. Já jsem totiž prochodil kde co, dokážu dojít kamkoliv, abys věděl!“
„Fakt, Silvere? To jsi byl i za řekou?“
„Jasně, Jájo. Dokonce až v lese!“
„Tak pánové, musím kuchyň vytřít, sypejte na chvíli na dvůr, slunce svítí, běžte si vyvětrat kožichy!“
„Na dvůr? Vždyť misky jsou tady! A teplá dlažba taky!“
„No tak, Silvere, přece tě nebudu ven nosit… jak podlaha uschne, tak zas přijdeš, utíkej, ta chvilka na čerstvém vzduchu tě nezabije!“
„Nezabije… co když se ta kuchyň ztratí? Někdo by ji měl radši hlídat! Hlásím se dobrovolně!“

Interpretoval som Watsonovu hlúposť ako žiadosť vyviesť ho za hranicu sveta jemu známemu – poskytnúť mu nový uhol pohľadu.
„Čo by ste povedali, že je opakom lásky?“
„Nenávisť?“ navrhol, samozrejme úplne nesprávne. Zjednodušil mi argumentáciu, takže som sa rozhodol ho z omylu nevyviesť.
„Dokážete viac nenávidieť mužov či ženy?“
Vážne sa zamyslel. Napokon zhodnotil: „Nenávidieť muža je jednoduchšie. Prináša to oveľa menej výčitiek svedomia. So ženami – to si človek radšej nechce pripustiť.“
Potlačil som smiech. Och, drahý Watson. Dobrý bože, aký poklad bol môj priateľ!
S nadľudským sebazaprením som udržal vážnu tvár, keď som ho vyzval: „Teraz vašu odpoveď prevráťte naruby.“