DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

"Zřejmě už jste se o tom doslechla. Budete přeložena..."
Prosím Vás, pošlete mě třeba na konec světa, ale ne na jinou.
"... vaše nové pracoviště bude pobočka v Zenklově ulici."
Ne! Osmička? Vždyť mě tam sežerou! "Nešlo by to ještě nějak změnit? Třeba..."
Semknul rty. "Ne. Bylo rozhodnuto."
Tady nic nepořídím.
Když od šéfa odcházela, zatínala ruce v pěsti. Jakmile dorazila do své kanceláře, otevřela adresář.
Tak, hlavně v klidu. Určitě na osmičce někoho znám. Řeknu mu, aby mi přinesl placku a domluvíme se na kávě. Nesmím se zapomenout zeptat na jazykové nesrovnalosti, abych nedopadla jak moje neteř. Ale proč já?

"...protože zlá čarodějnice jejich lásce nepřála, začarovala mladíka do olifanta a řekla jeho milé, že jediným lékem je vzácná květina. Ovšem ta rostla až na druhém konci světa. Dívka poprosila svého náčelníka, aby jí tam poslal-"
"A to se nebála?" pípnul jeden z chlapců.
"Bála se moc. Musela přejít poušť, ve které žili štíři a hadi, přeplavat široké řeky plné krokodýlů, přelézt hory... Ale její láska jí dávala sílu a naději."
"A ty bys přešel pro Ela svět?" zeptala se holčička. Všechny děti zbystřily.
Matumaini zčervenal. "Celý svět. Třeba i dvakrát."
Teprve potom si všiml, že děti nebyly jedinými posluchači.

„Neposlouchej ho, Bille!“ zvolala Minerva vyděšeně.
„Skončete to, Weasley! Hned! Teď!“ usekával slova Severus.
„Umožníte mi jít až na konec světa, pane? Prosím?“ zeptal se Bill, pomalu, váhavě.
„Jistě,“ ozvalo se spokojené zasyčení. „To je tvé přání?“
Lucius se pohnul, musel se do věci vložit. Ale Tonksová ho zarazila.
„Neboj, on to zvládne,“ řekla s naprostou jistotou.
Bill se záhadně usmál. Naklonil hlavu, zdálo se, že něčemu naslouchá.
„Ne…“ odpověděl posléze a jeho tón se změnil. „Moje přání je, abys zdechnul!“
Mávnul mečem podruhé. Všechno se otřáslo. Mlžná postava za naříkavého kvílení zmizela. A do knihovny vpadl zcela rozzuřený Voldemort…

Doctor si začínal být jistý, že sem nikdy neměli zavítat.
Jeho současná společnice právě zabouchla dveře a vyčerpaně se o ně opřela. “Tak to bychom měli,” oddechla si. “Kam teď, Doctore?”
Doctor se stále vzpamatovával ze skutečnosti, že je pokrytý substancí nepříjemně připomínající cukrovou vatu, proto ji nechal vybrat: “Kam bys chtěla?”
“Co takhle na konec světa?”
“Tam už jsem byl.” Zaškaredil se Doctor.
“Ale se mnou jsi tam nebyl,” přistoupila blíž. Zamrkala na něj. “Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!” Potutelně se usmála. “Nebudeš toho litovat.”
Nakonec toho litovali oba. Ale to už je jiný příběh.

"Bianco..."
"Ano?"
"Proč se stále vracíš?"
"Nevím... prostě vracím."
"Proč si nešla se svým bratrem?"
"Asi protože nastal čas, aby si každý šel svoji cestou."
Sama nevěděla.
Neznala ten důvod, proč se stále vrací.
Proc setrvává v jeho přítomnosti.
Nevěděla, ale napadlo ji něco strašného.
Co když se ji chce zbavit?
Co když chce, aby odešla a už se nikdy nevracela.
"Nevím, proč zůstávám... ale... ale... prosím vás, pane, pošlete mne třeba na konec světa, ale nechte mne se vrátit."
"A proč bych to jako dělal?"
Nerudná slova, ale ona věděla.
Otrávený výraz, ale ona pochopila.
Nepošle ji pryč.
Nikdy.

„Dobrý den, pane,“ dívenka slušně pozdravila a proklouzla škvírou v plotě na cizí zahradu. Už několik dní skulinkou sledovala, co starý pán na zahradě vytváří, a dnes se konečně odhodlala k tomu, že se půjde podívat zblízka. Malé letadýlko, o kterém neměla ani ponětí, k čemu slouží. Je to snad dobré jako ozdoba zahrady? Nebo to skrývá nějaké tajemné poslání?
Jak tak často navštěvovala starého dědečka, slýchávala od něj pohádku o malém princi, který uvažuje nad tím, zda vyrůst nebo ne. A rozhodla se, že se pojede přesvědčit na vlastní oči o tom, jak příběh skončí.
Letěla na princovu planetu.

„Prý tady zemřelo několik lidí…“ Okolojdoucí turisté jsou zvědaví a ukazují si na potemnělý starý dům.
Přebývala tam parta jakýchsi mladých lidí, která údajně přepadávala osamělé chodce. Pak lupiče našli mrtvé, když jedné noci z domu bylo slyšet hrozný křik. Nezjistilo se, jak zemřeli. Prý bylo vidět jen černou kočku seskakující z okna.
Žiju na druhé straně světa. Dobrovolně jsem utekl až sem. Patřil jsem k té partě. Oné noci jsem se zdržel venku a pak rychle zmizel, když jsem zaslechl křik.
V poslední době mě svírá jakýsi plíživý strach. Jen takové tušení… Na okně mi začala sedávat černá kočka.

„Volal jste mne, pane řediteli?“
„Ano, Severusi. Posaď se prosím... Kyselý bonbón?“
„Ne, děkuji. Copak si přejete?“
„Dorazila stížnost na tvé metody výuky... Lékořicovou křupku?“
„Ne, děkuji. Kdo si stěžoval?“
„Inspektor, který navštívil tvou hodinu... Bzučivku?“
„Ne, děkuji. Co přesně mu vadilo?“
„Když pomineme očividnou předpojatost, zbytečnou náročnost a demotivující hodnocení, tvůj respekt prý pramení z pouhého strachu promluvit před tebou nahlas ... Karamelu?“
„Ne, děkuji. Neuvěřitelné.“
„Absolutně. Čili to hodíme do krbu a ty příště zkusíš pochválit i nějakého Nebelvíra. Co třeba pana Pottera?“
„Pottera? To se radši nechám pozřít hadem. Bude stačit Grangerová?“
„No ovšem! Skořicovou sušenku?“
„Rád, děkuji.“

„Promiňte pane, na copak to koukáte?“
„Na hvězdy, maličká. Dnešní noc jsou překrásné.“
„Září jako světlušky.“
„Nejen to, když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se rodí, žijí a umírají.“
„Vy je tak vidíte?“
„Vidím mnoho krás, které jsou ti skryty.“
„Můžete mě to naučit.“
„Není to jednoduché. Musela bys jít na konec světa.“
„On nějaký existuje?“
„Ano. Jedině tam poznáš, co je skutečná krása.“
„Tak pojďme.“
„Co rodiče, vždyť jim budeš chybět.“
„Jsou mrtví.“
„Promiň. Tak tedy, vyrazíme. Jakpak se jmenuješ.“
„Alenka, a vy pane.“
„Nemám jméno, vzdal jsem se ho, abych mohl létat.“
„Opravdu?“
„Dej mi ruku, a uvidíš.“

„Pane, pošli mne třeba na konec světa, jsem silný, nebudu reptat, nebudu naříkat, budu se radovat. Nech mne vstoupit do všelikých doupat, nebudu slabý, nezapochybuji, neklesnu a nebudu se bát. Dej, ať mne lidé slyší, ať poslouchají, co říkám, a ať dají na má slova a náležitě je ocení. Bude se těšit ze světla tvého slunce, nebudu jím oslepen ani odrazen, a s velikou radostí budu pít pohár z tvé vinice. Dej mi také druhy příhodného intelektu, abychom mohli vést významné rozpravy. Amen.“
(o měsíc později)
„Pane, měl jsem původně na mysli Las Vegas nebo Bahamy … proč zrovna Craggy Island ????“