DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

"Pane, hlásím se dobrovolně na úkol," salutoval Wissmann
"To je dobře, potřebujeme odvážného kapitána," odpověděl Donitz.
Oba pohlédli na mapu. Zatím nebylo jasné o co půjde.
Donitz nečekaně mapu posunul. Místo břehů Británie se objevilo pobřeží Ameriky.
Konkrétně Bellův ostrov a jeho okolí.
"To bude můj úkol?" ptal se Wissmann.
"Ticho, nebo vyberu Lassena!" zařval Donitz.
Wissmann ztichl a díval se na mapu. Nevěděl o co půjde. Jen doufal v železný kříž.
Byl to jeho jediný cíl.
Donitz začal ukazovat na mapu a zadávat úkoly.
Kapitánovi ponorky bylo jasné co je jeho úkolem.
Měl zasáhnout Ameriku u jejích vlastních břehů.

Jeho sny nepřesahovaly obzor tesařské dílny. Obsahovaly klidný domov, ženu, děti, rodinný život. Dny krájené tak snadno, jako se dláto zanořuje do dřeva, aby z něj vytesalo krásný, účelný tvar.
Látku tkanou prostou touhou rozpárala její slova. Ta další, andělská, snová, ji roztrhala na cáry.
Odpustil a snažil se i pochopit. Ale do nových přediv představ se, nechtěně, vloudila i drobná nitka pochybností, zklamání, odtažení.
Zmizela na slámě, s její bolestí a prvním nádechem a výkřikem dítěte. Nahradila ji láska bez otázek, potřeba ochraňovat, vydat se pro ně, třeba na konec světa.
Když do snu promluvil anděl, neváhal ani chvíli.

Harry byl v koncích, ale to, že si stopnul Záchranný autobus byla nehoda. Opět.
„Kampak to bude, mladej?“
„Já…“
„No?“
„Třeba na konec světa, když tam budu šťastný,“ sdělil řidiči a nastoupil.
Následovala zběsilá jízda.
„Tak jsme tady.“
„Kde?“
„Jak já to mám vědět?“
Harry vystoupil a autobus zmizel. Na opuštěné stráni stál jediný dům. Došel k němu a opatrně zaklepal.
„Kdo to sakra…“ Dveře se otevřely. „Pottere?“
„Snape?“ Harry překvapeně zamrkal.
„Jak jste mě našel?“
„Já vás nehledal.“
„Tak co tu děláte?“
„Já… Asi tu mám být šťastný,“ pokrčil rameny.
Teď překvapeně zamrkal Snape.
„Pojďte dovnitř,“ zavrčel. „Větráte teplo.“

Hora vydržel u svého adoptivního otce dlouhých dvacet let. Nikdy ho neoslovil otče. Vždy mu říkal pane.
"Pojď sem chlapče," zavolal. "Vidím na tobě, že tu přestáváš být spokojený. Takže pro tebe budu mít úkol."
"Pane, proč mě posíláte pryč?" zeptal se Hora překvapeně.
"Musím. Protože ty musíš jít dál," uklidňoval jej.
"Ale kam? Víte že půjdu kamkoliv mi řeknete."
"Jdi kam tě nohy povedou. Na konec země nebo i světa. Na místo, kde tvé srdce najde klid."
"Budete mi scházet."
"Ty mě také, chlapče."
Dva dospělí muži stáli proti sobě. Slzy jim stékaly po tváři. Nebylo co víc říct.

Clapeček kopal špičkou boty do kamínku. Prej se nevrátí. Dupl do louže. Prej si ho k sobě povolal Pán Bůh. Vyskočil na lavičku. Prej je v nebi. Pan farář na něj kadil kadidlo. Máma byla trochu nervózní, možná pak chtěla ještě zajít na nákup.
Vlastně mu bylo jedno, komu to byli na pohřbu. Asi nějakému strejčkovi.
Na dětském hřišti stálo dřevěné autíčko. Sedl si do něj. Kytky ztratil už dávno. Mluvil sám se sebou.
Kam to bude, vážený pane?
Do nebe prosím, velectěný řidiči.
Jezdíme jen na kraj světa, omlouvám se.
Tak tedy, prosím vás, pane, až na konec světa.

Pan Svoboda, co má na náměstí cukrárnu, onehdá chtěl, abychom mu u nás v krámě přenechali zboží na dluh, pročež tatínek sešel dolů a pravil: „Nikolivěk, jelikož na mě peří neroste a daně musíme platit všichni!“
Pan Svoboda byl celý rudý a nos se mu dmul nadmíru zlostně, pročež odvětil: „To bych si, milý pane hokynáři, vyprosil!“
Tatínek jenom pokrčil rameny. „Beze všeho.“ A potom pravil: „Čím můžu posloužit, paní Kemlinková?“
Pročež s námi pan Svoboda nemluví, jelikož od té doby musí pro vanilku, čekuládu, kakao, rozinky i mandličky jezdit každý týden až kamsi na druhý konec světa do Lanškrouna.
***

Vždycky můžete jít ještě dál. Když žijete na konci světa, můžete se vypravit za konec světa. Sním o tom od dětství.
Jakmile jsem se doslechl o chystané výpravě, padl jsem přes Arciastronomem na kolena a požádal:
„Pane, vyšlete prosím mě!“
K mému překvapení Arciastronom ihned souhlasil. Možná v tom hrál roli fakt, že můj strýc byl jedním z těch, kteří stavbu Mocného poutníka financovali. Nebo to, že ačkoliv všichni tvrdili, jak velký a čestný je to úkol, dobrovolníků ochotných ho podstoupit bylo tak málo. Na tom nezáleží. Hlavně že dnes se můj sen splní.
„Otroku, pojď mi pomoci do skafandru!“

Vždycky chtěl být rytířem, proslavit se chrabrými skutky a projet celý svět s Létem po boku.
Místo toho byl mrzákem s hlavou plnou obrazů, které se mu tlačily za víčka.
Provázela ho. Tříoká vrána, která bývala mužem s tisícem a jedním okem, mu zabodla zobák do mysli. Leť, nebo zemři, řekla.
Provázel ho.
Mladík z bažin se starým pohledem v pronikavě zelených očích a tolika tajemstvími na jazyku.
Dál a dál za Zeď.
Podivný muž se zčernalýma ledovýma rukama, jehož následovali mrazivou pustinou.
Teď však roztáhl křídla, sklonil ještěrčí hlavu a Jon vztáhl ruku a dotkl se jeho šupinaté kůže.

Když ji šel brzo ráno navštívit, už na něj čekala, koupala se ve světle vycházejícího slunce. Byla přesně taková, jak mu slíbili. Byla krásná, štíhlá a pevná. Její boky se lehce pohupovaly.
Všichni, co prošli kolem se obdivovali její kráse. Až ho s ní uvidí , puknou závistí.
Její pyšná příď a bílé plachty ho vyzývaly, aby s ní vyplul k zapadajícímu slunci, směrem k Indiím, nebo možná ještě dál, až k zemi kněze Jana. Aby v nezmapovaných zemích objevil zlato, založil kolonii, zbohatl. Nebo zemřel. V ten moment, kdy ranní slunce ozařovalo její plachtoví a záď, mu to bylo jedno.

Když k němu Hospodin promluvil, neprodleně vstal a v nejbližším přístavu se nalodil. "Prosím, pane, pošli mě, kam chceš, třeba na konec světa, jen ne k té holotě do Ninive!" zněla zhruba nabídka, kterou Hospodinu předložil. Na tom, že si vymínil jednu výjimku, nebylo ostatně nic špatného, říkal si.
Vichřice, vlnobití, děs v očích námořníků, bouřící se moře, tma, strašlivé zvíře, tři dny zoufalství v jeho útrobách, vyčerpání, bolest a žízeň na mořském břehu ho však přesvědčily, že Hospodin má zřejmě jiné plány.
"Myslím, že jsem to pochopil, pane. Chceš mě tady," povzdechl si Jonáš a vydal se do Ninive.