DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Číst srdce člověka vždycky bolí.
Jakobova práce je stát za starším kolegou, mlčet a poslouchat. Slyšet nevyřčené.
Prověřují nové vozky.
Většina z nich jsou nestudovaní prosťáčci. Gildě to nevadí. Ke starosti o zvířata a náklad bůhvíjakou chytrost nepotřebujete.
Zato nutně musíte být z jednoho kusu.
Mezisvětí dovede člověka rozleptat.
„Proč?“ ptá se Jakobův kolega dalšího mládence a ten začne bájit o cizích zemích, o dálkách, o koření. Jakob mlčí a poslouchá a vnímá za mladíkovým horováním roztřepené konečky zničených vztahů, přeřezaná lana nesplněných povinností, chvat útěku. „Až na konec světa,“ zapřísahá se mladík –
– a Jakob smutně zavrtí hlavou.
Tohoto ne.

Probuzení bolí. Ležím na zemi, Anna balí.
„Anuško... neodcházej!“ šeptám vyprahle
Stojí jako laň, jako sibiřská bříza. Je tolik cizí.
„Odejdeme oba. Slibovals dům na venkově,“ říká nezúčastněně.
„Co nejdál odsud,“ dodá.
Láme mě kašel.
Přisedá, podává vodu, podpírá mě.
„Odpusť. Válka vyryla brázdy... mezi nás. Ve mně.“
„Ty odpusť. Včerejšek... a to zapírání.“
Mlčí.
„Co se změnilo?“
„Byla jsem u doktora.“
Srdce sevře strach.
„Paříž není místo pro dítě. Bratři mě najdou kdekoliv. Přísahali.“
Dítě?
„Začněme znovu. Ale už nikdy mi nelži, Záboji.“
Toužím ji obejmout, krásnou, předčasně zestárlou dceru Sibiře.
Místo toho vstávám. „Poprosím, aby nás poslali daleko.“

„Můžete mě zabít či udat,“ praví s úsměvem banálně všední šílenec, „ale pak se nikdy nedozvíte, čím si Saskia prošla! Nebo tady vypijete kávu s uspávacími prášky a poznáte pravdu!“
Měl Rexe v hrsti. Pět let jak zběsilý hledal svou zmizelou lásku. Nakonec oplakal, vyhaslý chtěl jen vědět, proč a jak. Když nerozlouskne, nespočine v sobě.
Napil se.
Tma. Těsno. Pach dřeva.
Nemůže se hnout.
Plamínek potvrdí děsivou předtuchu.
Leží v rakvi, bytelné, bez nástroje, s ostříhanými nehty.
Hluboko pod zemí.
Ječí do ochraptění.
Prsty rozdrásá.
Zapalovač dohoří.
Prosím tě, Pane, vezmi na konec slzavého údolí rychle.
Chci vidět Saskii.

Přispěchá obejmout.
"Hrůza?"
"Hrůzoucí! Dopoledne instaluju výstavu dětských obrázků, aby pak zavolal starosta, ať všechno sundáme a na hodinu to sakumprdum přeneseme do parku, kde má setkání s voliči! Když se doplazím do práce, čeká mě pan inženýr, kterého sledují mimozemšťani, CIA, FBI, Mossad a KGB dohromady, a co s tím budeme dělat. Tady mám důkaz, ukazuje na plombu v horní čtyřce. Dorazila mě paní, co chce od obce proplatit zápisné do Guinessovy knihy rekordů, že absolvovala nejvíc kurzů na světě!"
"Mohu pro tebe něco udělat?"
"Vystřel mě do vesmíru, prosím."
"Aspoň na konec světa to snad dám," usměje se.

Uplynul bezmála rok od chvíle, kdy opouštěla admirálovu pracovnu s novými rozkazy v kapse. Od té doby ji dělily tisíce námořních mil. Lodní deník svírala ve zpocených dlaních.
Admirál se podobal soše. Tvář vytesaná z kamene. Na stole ležel list. Poznala vlastní rukopis.
„Chci slyšet vysvětlení.“
Za maskou odměřenosti se skrývala bolest.
„Poslala jsem vám hlášení.“
„Chci to slyšet od vás.“
A tak vyprávěla. Když skončila, zavládlo pracovně ticho. Podal jí arch papíru.
„Zde je hlášení kapitána Throntona. Přečtěte si ho.“
Přelétla dopis pohledem. Datum hlásalo Boží hod vánoční.
„Slečno Doyleová, řekněte, kam vás mám odvelet?“
Nečekal odpověď. Byl rozhodnutý.

Vzduch je chladný a vlhký po bouřce. Iryna Ševčuková se zhluboka nadechne. Pořád v sobě cítí sílu probuzenou po mnoha letech spánku. Lákavou. Tíživou.
Tvá dcera je v bezpečí, napsala jí večer Jelyzaveta.
Nemusí odejít do dalšího cizího státu, cizího města, cizího života. Kdyby musela, nezaváhá.
Co jste ochotní udělat pro vaše dítě? Stát se svobodnou matkou, opustit magii, rodnou vlast. Překročit hranici. Za magii se platí. Otázka není kdy. Otázka je jak.
Olena spí. Je v bezpečí. Kosturakovi už se neodváží vztáhnout na ni ruku.
Mít v rodině velké nadání je prokletí. Někdy, jako v tenhle okamžik, také požehnání.

"Pane z Rožmitálu, úkol, který před vámi leží, je nesmírný. Během cesty navštívíte všechna království a budete mít mnohé možnosti prokázat svůj um a přesvědčit ostatní křesťanské krále o našich dobrých úmyslech a o myšlence míru v celé Evropě.
Na cestu se vydáte před Německo a Burgundsko a poplujete až do Anglie. Poté zpět do Francie, a navštívíte Navarru, Kastilii, Portugalsko, Aragonii, a Katalánsko. Přes moře se opět přeplavíte do Vlach a Benátek, a nakonec se vydáte přes hory na sever zpět domů."
"Můj králi, posíláte mě až na konec světa, a já půjdu rád. Úkol splním a nezklamu vás."

Takhle to nejde, tolik se stydím. Je po mne veta.
Prosím Vás, pane, pošlete mne až na konec světa!
Myslela jsem si, že umím ve vašich očích číst.
Prosím vás, pane, odpusťte mi to, obraťme list.
Vracím se zpátky, k tomu co změnit nemohu,
před sebou chmury, nad sebou černou oblohu.
Nechápu vůbec, jak jen se to vlastně mohlo stát.
Láskou jen hořím a vy mne nemáte vůbec rád.
Celá se chvěju, oči studem stále přivírám,
než se naděju, slova jak hrách s čočkou přebírám.
Potajmu, pane, své sny jako přízi tkám,
Modlím se k Bohu, kéž vás nikdy nepotkám.

Chudý rytíř se zamiloval do dcery bohatého knížete, ten však o svatbě nechtěl ani slyšet.
„Miluju vaši dceru! Prosím vás, pane, pošlete mě třeba až na konec světa,“ prosil rytíř. „Dobudu si slávy a vrátím se.“
To se pragmatickému knížeti nezdálo jako užitečné řešení. Kluk se zatoulá bůhví kde a holka se mi tady utrápí žalem, myslel si. Snažil se tedy upozornit rytíře na praktické stránky stavu manželského, například na otázku bydlení.
Rytíř pochopil, pustil se do stavby hradu, a protože neměl na řemeslníky, stavěl ho úplně sám.
Za pět let ten hrad postavil a kníže mu svou dceru dal.

„Dobré zprávy pro všechny! Právě jsem vynalezl budoucohleditor.“
„Budou… co?“
„Budoucohleditor. Přístroj, kterým se můžeme dívat na věci, které teprve budou.“
„Uhni Fryi, chci se taky podívat. Vidím tam leda tak prdlajs. Dáte si ještě někdo pivo? Já!“
„Profesore, ale vždyť je tam úplná tma.“
„Dobrá zpráva je, že jsem se podíval na konec světa. Bylo to nesmírně zajímavé, poučné a plné zázvorového pudinku.“
„Dobře, ale co jste tam viděl?“
„To jsem zapomněl, protože mě zrovna poškádlila moje umělá prostata.“
„Tak to vraťte zpátky, ať se můžeme podívat taky.“
„To je ta špatná zpráva. Zapomněl jsem do toho zabudovat přetáčení.“