DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

"How do these rules apply to this sentence? You, give it a try," vyzvala profesorka studenta během hodiny.
Ticho. Vytřeštěné oči. Úsměv na tváři akademicky posvěcené hlavy. Ticho. "And your colleague?" Vytřeštěné oči. Vnitřní svět studentstva se roztéká do kaše představující základní vzdělání. Pobíhají kolem. Ječí. Ječí. JEČÍ. Bolest. Nekonečná bolest. Někdo mne odtud dostaňte. Jak mohou za okny chodci tak klidně přecházet?! Třeba vy pane! Studenti ječí. Ječí. JEČÍ.
Do tiché místnosti opět zazní hlas vyučujícího: "Stop thinking about what your elementary teacher told you. Use your brain! Your teacher was no god to tell you that!"
Konec světa.

Tyrion Lannister byl šeredný, pokřivený skřet. Sandor Clegane to věděl a nenáviděl ho za to. Za to a za všechno ostatní. Tyriona Lannistera nenáviděl, jak jen člověk může, ale přesto tu byly dvě osoby, které nenáviděl víc.
Jeho bratr a princ.
Nikdy od svých pánů nic nežádal. Až teď.
„Slyšel jsem, lord Tyrion pojede s malou družinou ke Zdi, výsosti.“ Poklekl před králem.
Robert neřekl nic.
„Chtěl jsem vás poprosit,“ to slovo skoro vyplivl. Nikdy o nic neprosil. Nikdy. „zdali bych nemohl jet s ním.“
„Pes si chce označkovat kus ledu?“ zasmál se ode dveří Joffrey. „Smůla, pán říká ne.“

„Heslo!“
„Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa.“
Dveře se otevírají a sestupujeme do podzemí.
Mé špiclování u konkurenčního vědeckého teamu začíná. Uvítá mě profesor Kirlov. Díky našemu vizualizátoru vypadám stejně jako muž, místo kterého jsem zde.
„Svlékněte se a sedněte si tam. Prosím, připoutejte ho a napojte.“
Sedím. Stále nevím, do jakého pokusu jsem se vetřel.
„Budete mě fotit?“
„Vtipné. Spustíme teleportér a tentokrát zvedneme výkon. Zkusím vás přemístit do tamtoho křesla.“
Teleportér! Objev, který překonává i náš vizualizátor!
Pokus se podařil… až moc.
Sledování Země z povrchu Měsíce ve slipech je vzrušující, ale jen jednu vteřinu.

„Pojďte pane, budeme si hrát!“
„A na co?“
„Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Jsem hrozně zvědavej, jak to tam vypadá.“
Medvídek se hbitě přetváří do koloběžky.
„Ale pane, to bych daleko nedojel.“
Medvídek se zamyslí, pak vytahne ouška do vrtulky a za chvilku z něho je letadélko.
„Kdepak pane, to je taky pomalý.“
A z letadélka je v mžiku prima tryskáč. „Ale pane, nebude to moc nebezpečný?“
„No jo, ale co teď?“
Medvídek si pohladí bříško a nafukuje se a vytahuje do čtverce krásně pruhovaného polštáře: „Pane, můžete si o cizích krajích nechat zdát!“
Dobrou noc!

V mládí jsem byl zaskočen Radostí, ale ztratila se mi.
"Napiš mi knížku," řekl Lev.
Napsal jsem jich hned sedm. V té době jsem už miloval ženu jménem Joy.
"Zde je tvá Radost," řekl Lev.
Než jsme se stačili vzít, onemocněla rakovinou. Dostali jsme krásné čtyři roky k dobru, ale pak Radost opět odešla.
Kdy zase, Lve?
"Už brzy," slíbil.
Avšak až po trpkých třech letech řekl: "Brzy je teď."
V té chvíli se stará kulatá Země rozvinula jako koberec a přimkla se k Nové Narnii. Z vrcholků hor mávali Joy a Pevensovi.
"Tak už konečně běž," usmál se Lev.

„Ty jsi zešílel,“ opakoval Marco, když vyslechl přítelovo vyprávění. „Zaplétat se s démonem!“
„Víš, že oni nejsou…“
„Podle muslimů!“ odsekl Marco. Pohádky byly jedna věc, skutečnost druhá.
„Taky jsem o to původně nestál. Ale může nám pomoci. Už vím, jak.“
„Za jakou cenu?“
„Podívej, všechno beru na sebe. O svou duši se nestrachuj.“
Marco zasténal. „To mě má uklidnit?“
Nakonec se nechal přesvědčit. Už měl té dvojí hry hostitelů dost.
Té noci janovskou výpravu velice vyděsil jakýsi přízrak. Nazítří se všichni rozhodli odjet. Jen jejich vůdce váhal, ale ostatní prohlásili, že chtějí co nejdál odtamtud.
Překvapení Arabové je nemohli zadržet.

Prošli Teslíny, ponořili se zpět do temného objetí hvozdů, pokračovali na jihovýchod a svítání je přivítalo u Roubenky. Karl okamžitě skočil do řeky, byla čistá, voda klokotala na kamenech a les pronikavě voněl novým dnem. Sotva půl kilometru od nich byl jejich cíl. Svítání se ho nedotklo. Temnota rozpínala svou hrozivou náruč. Chtěla je.
"Radši bych byl na druhém konci světa," řekl Česťa.
"Nejraději bych tě tam poslal."
"Poslechl bych tě, vždyť víš. Kdybys to opravdu udělal."
"Jsem sobec?" zeptal se Karl tiše.
"Všichni jsme, brachu. A tohle může být konec světa."
Vyrazili. Pomalu. Hrdě.
Konec světa nepřichází každý den.

Šest měsíců se protáhlo na sedm. Projeli Alabamu, Mississippi, Louisianu, mířili dál na Texas a pak… třeba do Mexika. Kamkoli. Benzinky, penziony, chlast, cesta nekonečně se vinoucí před nimi, nebe nekonečně rozprostřený a nekonečně modrý. Dobrý a hnusný kafe, dobrý a špatný dny. Dny, kdy bolest znemožňovala vstát, natož nasednout na motorku. Dny, kdy vstát musel, protože Wilsonovi bylo zle. Dny, kdy nevstali ani jeden a jen na sebe pokřikovali přes pokoj a volali si přes půl státu poslíčky s pizzou.
Sedm měsíců se protáhlo na osm. Wilson žil. Cesta nekonečně se vinoucí dál... bylo jedno kam.
Zatím ještě bylo.

Pošli mě, kam se ti zlíbí, to jsou ty řeči, který člověk vede v mladistvým nadšení. Načež zjistíte, že skončíte mezi nějakejma zvrhlíkama, kterým máte zvěstovat zkázu. Výsledek je dvojí: buď ke zkáze dojde a vy vypadáte jako spolupachatel masový vraždy, nebo nedojde a vy vypadáte jako blbec, což Ho vůbec nedojímá. Chcete se předem ztratit, nastoupíte na loď, ale máte pokoj? Ani náhodou, máte bouři epickejch rozměrů! Dobře víte, kdo za tím stojí, takže se radši necháte hodit do moře. Můžete se aspoň v klidu utopit? Ani náhodou! Támhle obluda velká jak aeroplán, hubu dokořán, už se žene... Pomóóóc!

Pohladí hřbet, zavře album a zašeptá tichou prosbu, aby se s dávno ztracenou kamarádkou ještě někdy setkala.
Uběhne nějaká doba.
Jednou ji odchytí spolužák a zkusí ji nadchnout pro prázdninové dobrovolničení kdesi v Africe, daleko od všeho známého.
Zní to zajímavě a užitečně, a ona nemá moc jiných plánů.
Přesvědčování netrvá dlouho, brzy nadšeně kývne.
Formalitami projde překvapivě hladce.
Tři měsíce nato stojí v úplně cizím světě.
Zatím mají jen seznámení s ostatními dobrovolníky.
Z trochu jiné země přiletěla dívka, jejíž tvář ji hned zaujme.
Desítka let tvář trochu překreslila, ale dávnou kamarádku nezmate.
Dívky si překvapeně padnou do náruče.