Otec Ted

„Pane, pošli mne třeba na konec světa, jsem silný, nebudu reptat, nebudu naříkat, budu se radovat. Nech mne vstoupit do všelikých doupat, nebudu slabý, nezapochybuji, neklesnu a nebudu se bát. Dej, ať mne lidé slyší, ať poslouchají, co říkám, a ať dají na má slova a náležitě je ocení. Bude se těšit ze světla tvého slunce, nebudu jím oslepen ani odrazen, a s velikou radostí budu pít pohár z tvé vinice. Dej mi také druhy příhodného intelektu, abychom mohli vést významné rozpravy. Amen.“
(o měsíc později)
„Pane, měl jsem původně na mysli Las Vegas nebo Bahamy … proč zrovna Craggy Island ????“

Otec Jack nebyl nejlepší společník. Fráze, naučené před fiaskem se třemi biskupy, odmítal používat a opět se omezil na klasické „chlast!“, „holky!“ a „nasrat!“. (Povídat si s ním dokázal jen otec Dougal, kterého to bavilo opakovat.) Jackova slovní zásoba byla širší, avšak žánrově omezená („ouzo“, „Tatranský čaj“, „Stará myslivecká“, „Námořníkovy slzy“, …). Otce Teda napadlo, že mu slovník rozšíří. „Vyjdeme z toho, co zná,“ uvažoval, „a postupně slova přidáme.“ Brzy otec Jack uměl již některé barvy („zelený chlast“) i názvy věcí („holky u tyče“). Když po roce sestavil první vlastní větu („Pláčou námořníci rum?“), nemohli Ted s Dougalem potlačit slzy dojetí.