Druhá světová válka

Drahý Václave,
dnes jsem opět četla Vaše vznešená slova plná útěchy, která mne povznesla na duchu a dodala odvahy k tomu, na co bych ještě před pár lety ani nepomyslela.
Jste zářivá lucerna v neprostupné temnotě tohoto světa.
Vaše verše jsou mé světlo.
Přeji si, abychom se co nejdříve setkali.
Vím, že naše shledání nebude nic než další zoufale krátký okamžik štěstí v mém životě, přesto dychtivě očekávám, kdy opět společně posnídáme.
Vaše Marie
PS - Maxovi se po mně určitě stýská.
Morávek upustil list papíru, který před chvílí vytáhl z navoněné obálky, zavřel oči a pár minut prostě jen... snil.

Peltán k Morávkovi zdvihl oči podlité krví a naplněné zoufalstvím.
„Nemyslíš, že těch pokusů bylo dost? Kolikrát ses ho pokusil vysvobodit? Šestkrát?“
Morávek mu pohled oplácel očima stejně unavenýma, z kterých však proudem tryskala naděje.
„Sedmkrát. Dnes už to určitě vyjde.“
„To jsi říkal i minule a jak to dopadlo. Já se strachy pochcal a ty jsi...“
Peltán s jistým odporem hleděl na Morávkovo počínání u jídelního stolu. Na to, jak si pilkou na železo odřezává ukazovák.
„...přišel o prst. Václave, neblázni přece! Už mu nepomůžeš!“
„Nikdy jsem Jožkovi pomoc neodmítl! Kdybych to udělal teď, nedokázal bych se sebou žít.“

Radiová zaměřovací služba wehrmachtu konečně vystopovala vysílačku, která dlouhé týdny mlčela a kterou teď odesílali depeši do Londýna.
Ten večer bylo v Morávkově bytě poněkud rušno.
Mašín rozrazil dveře a začal střílet do přepadového komanda.
Morávek kryl přítele od prahu pokoje, kde radista Peltán ještě vysílal zprávu o jejich svízelné situaci a ničil záznamy.
O pár minut později Mašínův osud zpečetila vzpříčená nábojnice v Morávkově pistoli.
Bez účinného krytí byl snadnou kořistí.
Ačkoli ne tak docela.
Než ho opravdu dostali, stačil se porvat s osmi gestapáky a třem se vysmeknout ze surového sevření. Zbraň pustil, až když mu prostřelili zápěstí.

Morávek se procházel rád.
Autem se nechával vozit z donucení a do tramvaje naskakoval pouze v případě, že potřeboval urychleně zmizet. Preferoval jízdu na koni, uznejte ovšem, že hokynářství dva bloky od domu, biograf nebo místa konspiračních schůzek není úplně ideální navštěvovat koňmo.
A tak chodil pěšky poměrně často.
Ze všeho nejvíc ale miloval ranní procházky se psem.
Pokud to zrovna nebyl ten nejpitomější vořech na světě.
„Maxi, k noze! K dámě se nečuchá, Maxi!“
„Je roztomilý,“ řekla a usmála se. „Kouše?“
„Jen toho, kdo mi ublíží.“
„Slibuju, že já to nebudu. Marie Magda, těší mě.“
„Václav. Už jste snídala?“

Morávek se několikrát prošel před zrcadlem, zálibně přejel rukama po zelené prošívané vestičce, zastrčil palce do kapes krátkých kalhot z jelení kůže a zhoupnul se na podpatcích naleštěných holínek.
„Co soudíte o mém novém kroji?“ obrátil se na své společníky. „Jak to vypadá zezadu? Á, málem bych zapomněl!“ Sundal z věšáku klobouček s brkem a nasadil si ho na hlavu.
Balabán si ho kriticky prohlížel a nevěřícně kroutil hlavou.
„Václave, je tobě vůbec něco svatý?“
Morávek vytáhl ze zadní kapsy kalhot Bibli a výmluvně na ni poklepal.
Mašín se zalykal smíchy.
„Zezadu dobrý. Můžeš Fleischera pozvat na rande. Tomuhle neodolá.“

Na stromech pod Petřínem voněly květy magnólií.
Pomalým tempem dvou lidí vychutnávajících vzájemnou blízkost kráčeli k Malostranskému náměstí, odkud měli dál pokračovat každý svou vlastní cestou.
Jako by někde hluboko v podvědomí tušil, že jde o jejich poslední setkání, záměrně oddaloval okamžik, kdy se budou muset rozloučit.
U kostela Panny Marie Vítězné se Josef Balabán zastavil, sňal z krku svůj starý křížek a vtiskl jí ho do dlaně.
Zatvářila se zmateně.
O půl roku později ze stromů pod Petřínem padalo listí.
Dana Vávrová strnula uprostřed kroku a dotkla se křížku, který náhle zastudil jako led.
Naděje na opětovné shledání zemřela.

Věděla, že porušuje pravidla, když podléhá milostným citům v době, jako je tato.
Věděla, že není profesionální zaplétat se s lidmi, kterým poskytuje podporu.
Věděla, že nesmí očekávat víc než prchavé okamžiky štěstí.
Věděla, že tím riskuje vlastní bezpečí.
Věděla, že Němci jsou prvotřídní honicí psi.
Věděla, že gestapácká mašinérie je stejně jednou všechny semele.
Věděla, že Václava nakonec dostanou.
A pak už bude jen dlouhé, všeprostupující, naléhavé, nezrušitelné, bolavé ticho.
Ve schránce jeho konspiračního bytu se budou hromadit dopisy, které už nikdo neotevře.
Nikdo už na ně neodpoví.
Přesto je bude posílat dál.
Dokud si nepřijdou i pro ni.

Jenda s Jožkou dostali po třech týdnech intenzivního výcviku ve Skotsku a ještě náročnějším týdnu v Ringway dva dny osobního volna.
Bylo příjemné držet v ruce místo pistole pintu piva a namísto samopalu svírat v náručí mladou Angličanku.
„Velšanku,“ opravila Jožku maličko načuřeně. „Nejsem Angličanka, ale Velšanka!“
„Já taky nejsem Čech, ale Slovák,“ poučil ji na oplátku. „To je tak, když se několik národů domluví, že budou mít jeden stát.“
Jak přibývalo vypitého piva, atmosféra u stolu se značně uvolnila.
„Měli by na Hitlera spáchat atentát,“ řekla ta Velšanka. „Pořád se staví na nějaké pódium. Tak ať ho shoděj dolů.“

Šestiletá Zdenička sleduje, jak muži v kožených kabátech vyráží dveře jejich bytu. Stojí v košilce na prahu dětského pokoje a tiše přihlíží několikahodinovému výslechu své matky.
Devítiletá Zdenka pozoruje, jak nakládají zbitou matku do vozu mířícího na Pankrác. Zázrakem uniká deportaci do koncentračního tábora. Babička slibuje gestapu, že ji vychová jako řádnou občanku Říše. Potichu vzdoruje.
Třiadvacetiletá Zdena obhlíží Ďáblický hřbitov ve snaze objevit místo posledního odpočinku své komunisty utýrané matky. V tichém utrpení vytrvá tak dlouho, dokud se jí to nepodaří.
„Opustit vlast? Proč? Oni jsou okupanti, oni ať táhnou!“ promluví k bratrovi během setkání v Kodani roku 1969.

Už jako malý chlapec mimořádně vynikal ve hře na vojáky. Jeho družstvo vždycky zvítězilo.
Když dospíval, neměli to s ním lehké. Neminul týden, aby ředitel gymnázia nevzkazoval, kde se zase porval. Nutno podotknout, že úspěšně.
Jako legionář v Rusku s vervou vymetal bitvu za bitvou. Odměnili ho hodností podplukovníka.
Když se schylovalo k okupaci, hodlal vyhodit do vzduchu muniční sklad ruzyňských kasáren, aby ho Němci nezískali. Byl souzen a suspendován.
Balabán se na něj zpytavě zahleděl přes stůl. Pak si vyměnil pohled s Morávkem.
Oba přikývli. Oba věděli, že Mašín je pro jejich nově vznikající skupinu přesně to pravé ořechové.