Druhá světová válka

Paní Moravcová o ně pečovala s profesionalitou zkušené hospodyně a laskavostí milující matky. Poskytovala jim přístřeší, krmila je tak dobře, jak to jen s přídělovými lístky šlo, prala jejich nuzné oděvy, vyměňovala propocené ložní prádlo, ošetřovala drobná zranění a naslouchala, kdykoli některý potřeboval sdílet kousek svého trápení.
Ukrývala parašutisty půl roku, než ji obavy oslabily natolik, že vyhledala Alfréda Bartoše v bytě Krupkových.
„Jednou už jsem vám ji nabízel, pamatujete?“ okomentoval Fredy krabičku s jedovou kapslí, kterou jí podával přes stůl. „Odmítla jste.“
„Tehdy ano. Dnes ale vím, že bych jejich výslechy nevydržela. A má slabost by stála životy ostatních.“

„Proberte se, člověče!“ zařval Heydrich a vstal od stolu. „Vládce se přece nebude schovávat jako nějaká krysa!“
„Herr Obergruppenführer, já vám samozřejmě nechci odporovat, nicméně -“
„Nicméně to právě děláte, Pannwitzi!“
Komisař Heinz Pannwitz, vedoucí referátu II G pražského gestapa, zodpovědný za bezpečnost všech vysokých funkcionářů v Protektorátu, zrudl a návrh na přidělení doprovodného vozu pro Heydrichovy cesty do úřadu spolkl společně se svou hrdostí.
27. května 1942 seděl u Heydrichova lůžka v nemocnici Na Bulovce a přestože hlásek v jeho hlavě ho chtěl spoluviny na té tragédii zbavit, Pannwitz věděl své. Profesně selhal.
„Jen se prosím proberte, pane,“ zašeptal zlomeně.

Plukovník Moravec seděl před pracovním stolem Edvarda Beneše a mlčky vyčkával, až prezident dočte zprávu, již mu před okamžikem předal.
Trénovanému oku zpravodajce nemohly uniknout změny v Benešově vzhledu, které se udály od jejich posledního setkání. Kolem úst přibyly vrásky, ve tvářích ubylo barvy.
„Čili mám tomu rozumět tak, že si lidé v Protektorátu nepřejí, aby se na jejich situaci cokoliv měnilo?“
„Odboj to prezentuje tak, že mají strach z represí, které nevyhnutelně budou následovat.“
„Strach,“ opakoval Beneš a unaveně si mnul kořen nosu. „Odpusťte mi kacířskou myšlenku, ale občas mám pocit, že poslední český hrdina zemřel už před staletími.“

Kubiš s Gabčíkem stáli na vrcholu Kirchmayerstrasse a shlíželi dolů na křižovatku ve tvaru písmene Y.
Jedna silnice vedla na libeňské předměstí, ta druhá k mostu přes Vltavu, který mercedes říšského protektora překonával každé ráno.
První cesta se rovnala a svažitá byla jen mírně. Ta druhá ovšem vedla z prudkého kopce a měla podobu ostré zatáčky. Tak ostré, že v jejím apexu auta téměř zastavovala.
„Tohle je přesně to, co potřebujeme!“ zajásal Kubiš.
„Nic perfektnějšího už být nemůže,“ přitakal Gabčík.
„Jediný problém by mohl být, kdyby pozměnil trasu.“
„On cestu nikdy nemění, Jendo. Což z něj už teď dělá mrtvolu.“

Samou radostí z rána, totožného se všemi předchozími v tomto bludišti dřevěných staveb, přesto naplněného bezdůvodnou touhou skákat a tančit, se malá Eli bez obvyklého šourání rozeběhla k velkému prostranství poblíž železničních kolejí. Branou právě přijížděl vlak a hlídka na věži byla na chvíli skryta oblaky bílé páry. Na prostranství už stály řady dospělých a také skupina dětí.
Jeden z přítomných hlídačů na ní ukázal a zavolal:
"Ty, sem!"
Eli se lekla, protože přímo ji ještě nikdy neoslovili. Hlídač už ale zase volal na všechny děti:
"Rozdělte se do skupin, tři řady po třech! Doktor Mengele tu bude každou chvíli!"

Na začátku všeho byla láska k vlasti.
Jako jedna ze tří sudiček stála u jejich zrodu.
Josefu Balabánovi dala sílu mlčet i za cenu nesnesitelné bolesti.
Po vytvoření první, křehké agenturní sítě se objevil cílevědomý vzdor.
Jako druhá ze sudiček vytrvale kráčel po jejich boku.
Josefu Mašínovi vlil do žil sílu rvát se až do úplného konce.
První konfrontace s krutostí gestapa vyvolala touhu po odplatě.
Jako nejškodolibější ze sudiček je pobízela k čím dál riskantnějším operacím.
Václavu Morávkovi propůjčila odvahu hraničící téměř s šílenstvím.
Tři králové.
Tři jejich sudičky.
Tři oběti, na které by se nikdy nemělo zapomenout.
Nikdy.

Když v roce 1923 dobrovolně narukoval k Československé armádě, nebylo to jen kvůli rodinným dluhům, které potřeboval smáznout.
Když ho roku 1939 demobilizovali a donutili podniknout neúspěšný útěk do Polska, nebyla to jen pošramocená hrdost, která ho přivedla k odboji.
Když se 20. března 1942 po setmění setkal s Alfrédem Bartošem, nebyl to jen pocit odpovědnosti, který ho přiměl slíbit mu zařízení nových dokladů pro tým Silver A.
Když si druhý den odpoledne na témže místě přikládal rozžhavenou hlaveň coltu ke spánku, obklíčen nepřekonatelným počtem gestapáků, naposledy stiskl v kapse svou Bibli.
Oni přijdou o všechno.
On už neztratí nic.